Doporučujeme
Buď ke mně milosrdný, můj Bože. Když prchám před modlitbou, nechci prchat před Tebou, nýbrž sám před sebou ve své povrchnosti; nechci uniknout Tvé nekonečnosti a svatosti, nýbrž pusté prázdnotě tržiště své duše, na němž bloudím, když prchám před světem, a přesto nemohu vstoupit do svatyně nitra, kde jedině bych Tě mohl nalézt a Tobě se klanět. (…)
Co mám konat? Věřím, že jsi mi uložil se modlit, a že s Tvou milostí to také mohu. Pak však může být ta modlitba, kterou ode mne žádáš, v podstatě jen čekání, mlčenlivá pohotovost, až Ty, jenž jsi vždy přítomen ve vnitřním středu mého bytí, mi zevnitř otevřeš bránu, abych i já vstoupil do sebe sama, do skryté svatyně svého života, abych tam před Tebou alespoň jednou vylil misku krve svého srdce. To pak bude hodina mé lásky. Zdali přijde „v modlitbě“, nebo v jiné hodině rozhodující o spáse mé duše, nebo v mém umírání, zdali mi bude jako tato hodina mého života zjevná nebo nikoliv, zdali bude trvat dlouho nebo krátce, to vše je známo pouze Tobě. Ale já musím být v pohotovosti a čekat, abych – otevřeš-li snad bránu tiše a nenápadně – abych já, ztracený v záležitostech tohoto světa nezameškal vstoupit do sebe a do Tebe. Pak budu v chvějících se rukou držet sebe sama, toto bezejmenné něco, v němž ještě jsou všechny mé síly a vlastnosti jedno ve svém původu, a toto bezejmenné Ti vrátím zpět v oběti lásky. (…)
To je poslední smysl všech mých každodenních modliteb. Ne, co přitom myslím, ne, k čemu se rozhoduji a co cítím, ne toto konání mého povrchního myšlení a chtění, to není to, co se Ti na mé modlitbě líbí. To všechno je Tvé přikázání a Tvá milost, aby duše byla pohotová pro tu hodinu, kdy jí dáš možnost, aby svou modlitbou vešla v Tebe. Dej mi, ó Bože mých modliteb, milost, abych v modlitbě očekával Tebe.
(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh mých modliteb)