Boží láska ke každému z jeho tvorů není obecnou, neodlišenou láskou, která by zahrnovala lidstvo jako celek. Bůh není sociální zabezpečení. Nemiluje lidstvo jako celek; miluje každého muže a každou ženu, každého zvlášť. A aby nám to sdělil, nenašel jiný způsob než vyvolení.
Vyvolil si Abraháma, aniž by tento muž měl nějaké zvláštní vlastnosti. Vybral si Izáka. Vybral si Jákoba a jeho potomky. Jen tak. Bez upřednostnění je láska mdlá, nevýrazná, ne dost vážná; ostatně sám Bůh nás nežádá jen o to, abychom ho milovali, ale abychom mu dávali přednost před vším ostatním. Tak ukazuje, že i on je schopen milovat opravdově, milovat šíleně, milovat upřednostňující láskou.
A od nás žádá, abychom toto upřednostnění uznali. Abychom tak nějak uznali, že Boží láska není samozřejmost, základní zákon vesmíru jako gravitace, nutný fakt. Je to dar a on ho dává tomu, koho si vybere. Například Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi, aniž by měli nějaké zvláštní vlastnosti. Jen musíme uznat, že Bůh má právo mít přátele. A pokud uznáme, že Bůh může mít přátele, můžeme mezi nimi být i my.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)