KARMEL

Řekl bych, že dříve bylo mnohem snazší žít řeholní zasvěcení, protože v předkoncilním období existovala velmi jasná a přesně definovaná koncepce církve. Pro tehdejší dobu byla možná dobrá. I já jsem k ní byl koneckonců veden, s touto vizí jsem vyrůstal odmala. Vše bylo jasně dané a zcela podléhalo disciplíně. (…) Dnes se musíš nasadit osobně, ty sám musíš hledat Boží vůli, ať už v komunitě, se svými představenými nebo třeba sám, ale musíš se vydat hledat Boží vůli.
David se s důvěrou v Boha nabídl, že bude bojovat s obrem. Dali mu tedy Saulovo odění, přilbu a zbraně. Naložili na něj veškerou výzbroj, ale on v ní nebyl schopen chodit. Z vnuknutí Ducha Svatého se tedy rozhodl zátěž odložit: „Ne, takto bojovat nemůžu, jinak prohraju. Všechno, co mám na sobě, musím odložit a bojovat jen s tím, co je moje.“ Totéž by měl vyslovit každý zasvěcený člověk: „Zápolím se životem i se vším okolo pouze s tím, co je moje.“ Ale co je vlastně moje? To, kým jsem: člověk, pokřtěný, mám jméno a příjmení, jsem členem určitého institutu, konkrétní rodiny… To je moje. A je na mně, abych vedl dialog a vydával se do boje právě s tím, co je moje, a nikoli se vzorci, které jsou mi vnucovány, s rozmary či s vypěstovanými nezdravými návyky nebo se spoustou jiných věcí, jež nemají s charismatem nic společného.
Mnohokrát se nám díla stala léčkou. Přisuzuje-li se jim příliš velký význam, pak se zastiňuje síla charismatu. To vše úzce souvisí s procesem dialogu se světem. Díla mají být důsledkem tohoto dialogu. Je nutné položit si jednoznačné otázky a pravdivě na ně odpovídat. Jsem-li ale nucen usilovat o přežití látáním děr ve struktuře, která byla užitečná před padesáti lety, ale teď už zjevně není k ničemu, pak mařím a podrývám podstatu díla a mrhám svým zasvěceným životem.

(papež František, rozhovor s Fernandem Pradem, citováno podle knihy Síla povolání, zasvěcený život dnes, Paulínky 2019)