Poněvadž z Božího popudu chováme ke všem lidem city otcovské lásky, myslíme s bolestným smutkem na osudy těch, kteří byli vyhnáni z vlasti z politických důvodů; množství těchto uprchlíků, dnes nesčíslné, provází mnoho neuvěřitelných utrpení. (…) Není zbytečné připomenout zde, že i političtí uprchlíci mají osobní důstojnost a že jim mají být přiznána všechna osobní práva. Tato práva nemohli ztratit proto, že byli připraveni o občanská práva ve své vlasti. Mezi právy lidské svobody zasluhuje uznání také to, že každý může odejít do takového státu, v němž, jak doufá, se bude moci lépe postarat o sebe i o svou rodinu. Je proto povinností státníků přijímat přistěhovalce a, pokud to dovoluje blaho jejich společenství, být vstřícní vůči úmyslu těch, kteří se snad chtějí začlenit do nové společnosti.
(Jan XXIII. /1881–1963/, encyklika Pacem in terris, odst. 103, 105 a 106; 11. dubna 1963)