KARMEL

Láska, kterou dlužíme svým bližním, nás vždycky vyrušuje; pokud nás nikdy nevyrušuje, je to proto, že jsme ještě nezačali milovat. Přemýšlel jsem o tom před několika měsíci, když do Evropy začaly proudit statisíce migrantů prchajících před válkou. Papež František vyzval katolíky na našem kontinentu, aby tyto uprchlíky přijali. Mnozí jeho výzvu vyslyšeli, ale některé spořádané křesťany to znepokojilo a odpověděli, že takové přijetí je z ekonomických důvodů nebo kvůli identitě dost komplikované. Bez legrace? Samozřejmě, že je to komplikované, samozřejmě, že to narušuje pohodlí, ať už materiální, nebo jiné, které je zcela legitimní, ale to je právě ten princip, o to právě jde: láska k bližnímu není nic jiného. Protože láska nejenže působí dobro bližnímu – uprchlík, kterého přijímáme, je rád, že ho přijímáme –, ale je prospěšná i těm, kteří milují, protože jim to dává příležitost vymanit se z vězení svých pohodlných návyků.
Měli bychom být vděční lidem, kteří nás vyrušují. Zachraňují nás před spořádaným křesťanským životem. Zachraňují nás před katastrofou, která proměňuje askezi v pohodlí, kontemplativní mlčení ve zdvořilou lhostejnost, kontakt tváří v tvář živému Bohu v prodlouženou siestu.
Bez vyrušení může existovat spokojenost, potěšení a uspokojení, ale nikdy nemůže existovat radost. Naše vděčnost těm, kdo nás vyrušují, by neměla být zbožnou povinností, k níž se nutíme, záslužným dílem milosrdenství, ale výtrysk opravdové vděčnosti tomu, jenž jediný nám může přinést radost.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)