KARMEL

Na své mrtvé chci vzpomínat před Tebou, můj Pane, na všechny ty, kteří kdysi ke mně náleželi a ode mne odešli. Je jich mnoho, tolik, že je nemohu přehlédnout jedním pohledem, ale musím ještě jednou ve vzpomínce projít cestu svého života, chce-li je můj smutek všechny pozdravit. Když to dělám, je mi, jako by na cestě mého žití pochodoval proud lidí a každou chvíli bez rozloučení a mlčky se někdo z nich oddělil a z cesty zmizel v temnu noci. (…)
Prodlévám svým srdcem u těch, kteří ode mne tak odešli. Za ně není žádná náhrada, žádný člověk, který by ten zástup zase doplnil, když někdo náhle, nečekaně již není. Neboť v pravé lásce nemůže nikdo druhého nahradit. Pravá láska totiž miluje druhého v oné hloubce, v níž je každý jen on sám. Proto každý z těch zesnulých vzal s sebou kousek mého srdce, ano, ba často celé moje srdce, když smrt prošla středem mého života. Kdo vskutku miloval a miluje, toho život se mění už před jeho umíráním v život s mrtvými. Neboť mohl by snad milující zapomenout na své mrtvé? (…)
Duše, nezapomeň na své mrtvé. Oni žijí. Žijí bez závoje, ve světle věčnosti tvůj vlastní život, jenž je v tobě dosud skrytý. Tvoji živí, Bože živých, ať nezapomínají na mne mrtvého. Bože, který jsi jim poskytl již všechno, sebe samého, dej jim i to, aby se jejich mlčení stalo nejvýmluvnějším slovem jejich lásky ke mně, slovem, které i mou lásku k nim uvede do jejich života a jejich světla. (…)
Když říkám: Pane, dej jim věčné odpočinutí a světlo věčné ať jim svítí, pak ať je má modlitba jen ohlasem toho slova lásky, kterým oni sami v tichu své věčnosti za mne prosí: Pane, dej jemu, jehož ve Tvé lásce milujeme jako nikdy předtím, dej mu po boji jeho života věčné odpočinutí, a Tvé věčné světlo ať i jemu svítí jako nám.
Duše, nezapomeň na své mrtvé. Bože všech živých, nezapomeň na mrtvé, abys byl jednou také mým životem. Amen.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh živých)