KARMEL

Největší ze všech smrtí, Pane,
je ta, o které víme,
je ta, kterou už známe;
nejčistší ze všech smrtí, Pane,
je ta, kterou Ti zasvětíme
a která je obětí Tobě.

Za milost považuji, že vím,
že musím zemřít
a že to bude brzy,
jak mi to lékaři důvěrně sdělili.
Mluví o době,
která mi ještě zbývá,
i o tom, jak mocná je jejich věda,
mluví o tom, jak bezmocné je jejich vědění,
a že se musím připravit na smrt.

Žehnáš mi touto milostí,
protože milost je doba pro obrácení,
kterou mi dopřáváš,
žehnáš mi, když mi dáváš na vědomí,
že přijdeš.
Daroval jsi mi lhůtu,
abych svůj život mohl ještě jednou uspořádat,
abych jej ještě jednou mohl uchopit,
abych jej pozvedl před Tvou tváří
a abych Ti jej podal jako obětní dar.

Děkuji, Pane, že jsem ještě schopen
dát se Ti s plným vědomím,
nyní a v aktu sebeodříkání, sebezřeknutí,
v nejsvobodnějším aktu potvrzujícím
důstojnost člověka.

Kéž by se stal mší svatou, velkou mší mého života
a mou poslední mší, při které bych se stal vším ve všem:
oltářem, knězem a obětí.
Beru všechno, co musí přijít,
zasvěcuji se Ti v této modlitbě,
zasvěcuji se Tvé svaté vůli.
Pane, ať chceš po mně cokoli,
máš k tomu můj souhlas už v této hodině,
je v tom obsažen i můj strach a osamělost,
celá tíha obávané smrti.
Kéž bych ji přece jen protrpěl v lásce
a zcela svobodně a volně.

Pane, abych obstál podle Tvé vůle,
dej mi svou milost,
naplň mě svou božskou silou,
dej mi Ducha svého božského pokoje,
naplň mé srdce božskou radostí
a dej, aby pocítilo Tvou lásku.

Pak budu schopen v jasném patření
obejmout „sestru smrt“
jakou svou vykupitelku.
Ona je světlem v temnotách,
branou k novému jitru
a je vykročením do skutečného života,
do blaženství, které nemůže nic překonat.

Do kalicha této poslední eucharistické slavnosti
nalévám své utrpení jako víno,
aby se spojilo s Tvou krví,
aby se sjednotilo s Tvou smrtí.
Kéž by se má oběť zcela stala Tvou obětí!
Kéž by se Tvá oběť stala zcela mou!

Není mé tělo Tvým tělem, Pane?
Není má smrt Tvou smrtí?
A není můj strach Tvým?

Neříká se, že se nacházíš
„v agonii až do konce časů“ –
v nemocnicích celého světa
a všude tam, kde lidé trpí?

Nevzals na sebe VŠECHEN život?
Také VŠECHNO utrpení a opuštěnost ve smrti?
Nevzals na sebe VŠECHNO tělo v hodině vtělení?
„A SLOVO SE STALO TĚLEM…“
Nejsi Ty tím trpícím v nás VŠECH
a také umírajícím?

Pane, bolí to, vědět, že jsme JEDNOU bytostí
a že se mnou budeš sdílet noc a nouzi.
Pane, je dobře vědět, že jsi u mne,
že se mnou bojuješ a že se mnou budeš trpět.
Jmenuješ se přece EMMANUEL – „Bůh s námi“ –
ve VŠECH fázích našeho života
a na věčnosti!

VŠECHNY bolesti světa se promění
v proměnění, jehož se jim dostane skrze Tebe:
ve světle milosti velikonočního rána
dostaly smysl utrpení a smrt,
dostaly smysl i moje utrpení a má smrt,
„SMRTI, KDE JE TVÉ VÍTĚZSTVÍ?
SMRTI, KDE JE TVŮJ OSTEN?“

Toto mysterium jsi nám odhalil
jako poselství světu pro všechny.
Samému životu necháváš poslední slovo,
„PROTOŽE SMRT UŽ NEBUDE“,
to poselství ohlašuje život, který jsi Ty sám:
„JÁ JSEM ŽIVOT“.
Ano, Pane, Ty jsi můj život.

(Henri Boulad SJ /1931–2023/, Modlitba v blízkosti smrti)