KARMEL

Temnotu a suchopár smí duše považovat za šťastné znamení: za znamení, že Bůh se ji teď chystá osvobodit od ní samé: oni jí vezme její sílu. Prostřednictvím síly by toho asi mohla dosáhnout hodně, ale nikdy tak úplně, dokonale a jistě jako nyní, kdy ji Bůh bere za ruku. Vede ji jako slepce po temných cestách aniž by věděla, kam jde – a přece po cestách, jež by sama při tom nejšťastnějším putování, používajíc vlastní oči a nohy, nikdy nenalezla. Dělá přitom velké pokroky, aniž to sama tuší, ba dokonce se domnívá, že je ztracena.

(Edith Stein /1891–1942/, Kreuzeswissenschaft; 122)

Kristus nehlásá systém, který by určoval, co by dnes, zde a ve všech dobách bylo dobré. Kristus neučí žádné abstraktní etice, která by se musela stůj co stůj prosazovat. Kristus nebyl v podstatě učitel ani zákonodárce, nýbrž člověk, skutečný člověk jako my. Proto ani nechce, abychom my byli ve své době žáky, stoupenci a zastánci určité nauky, ale abychom byli lidé, skuteční lidé před Bohem.

(Dietrich Bonhoeffer /1906-1945/, Etika)

Svatost nespočívá v tom, že necítíme chyby. Tkví v pocitu, že nic nedokážeme bez Ježíše a že on ve své dobrotivosti je připraven přispět nám ku pomoci, kdykoli k němu zavoláme: Deus, in adjutorium meum intende…

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Šabat nás učí, jak žít z milosti, neboť nám dává zakusit základní pravdu, že Boží lásku si nelze zasloužit žádným naším konáním. Dokud tvrdě pracujeme a využíváme své dary ke službě druhým a kromě dřiny prožíváme i radost z práce, jsme stále v nebezpečí věřit, že Boží lásku k nám aktivují naše skutky. Teprve když se opravdu zastavíme, učíme své srdce a duši, že jsme milováni nezávisle na tom, co děláme a jaké podáváme výkony. (…) Bez času na odpočinek vážně podkopáváme svou schopnost zakoušet bezpodmínečnou Boží lásku a přijetí. Šabat je dar, jehož požehnání nelze ničím nahradit.

(Lynne M. Baab /*1952/)

Pokud nedoceníme srdce, nedoceníme ani to, co znamená mluvit od srdce, jednat podle srdce, kultivovat srdce a pečovat o ně. Pokud si nevážíme výjimečnosti srdce, připravujeme se o odpovědi, které nám jen sama inteligence nemůže dát, připravujeme se o setkání s druhými, připravujeme se o něhu. A připravujeme se i o dějiny a naše osobní dějiny, protože to pravé dobrodružství je to, při kterém je výchozím bodem srdce. Na konci života se bude počítat pouze toto.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 11; 2024)

Modlit se znamená spojit se s Ježíšem a pozvednout skrze něj celý svět k Bohu s prosbou o odpuštění, usmíření, uzdravení a milosrdenství. Modlit se proto znamená propojit s laskavým a pokorným Ježíšovým srdcem každý lidský zápas či bolest, s nimiž se setkáme, bez ohledu na to, zda jde o hladovění, mučení, vysídlování nebo jakoukoli jinou formu fyzického či duševního utrpení.
Každý útržek nových zpráv o lidech nám tudíž umožňuje porozumět Ježíšovu utrpení novým způsobem. Můžeme dokonce říci, že odhalování lidských dějin je zároveň odhalováním hlubin Ježíšova srdce.

(Henri Nouwen /1932-1996/, Solidarita s lidskou rodinou)

Myslela jsem na duše, které se nabízejí jako oběť Boží Spravedlnosti, aby odvrátily tresty, uchystané hříšníkům, a vzaly je na sebe. Tato nabídka mi připadala velká a velkorysá, ale ani zdaleka mě nepřitahovala. „Můj Bože,“ zvolala jsem z hloubi svého srdce, „to jen tvá Spravedlnost dostane duše, které se podávají jako oběť? Nepotřebuje je snad i tvá milosrdná Láska?“

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 84 r)

Jestliže chceme poznat Boha, musíme se naučit chápat slabosti, hříchy a nedokonalosti druhých, jako by byly naše. Musíme pocítit jejich ubohost stejně, jako Kristus zakoušel tu naši.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.8)

Jak jsi uvedla, je tu pokušení opustit modlitbu nebo ji aspoň zkracovat. Někdy pomáhá mysl něčím zaměstnat, třeba slovní modlitbou. Ale i tehdy bys měla usilovat o to, aby ses odevzdávala Bohu taková, jaká jsi, a trpělivě snášela tíhu své bezmoci a chudoby. Pamatuj, že klíčový je zde úmysl, nikoli schopnost udržet soustředěnou pozornost (angl. „intention, not attention“). Úmysl je totiž v naší moci, zatímco pozornost nikoli.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Pesimismus, malomyslnost, poraženectví či smutek podle světa (nikoliv svatý smutek podle Boha) patří do řádu hříchu. A co hůř: zoufalství je hříchem proti Duchu svatému, protože je hříchem proti samotnému životu. Z toho se stále dostatečně nevyznáváme. Bohužel jen příliš málo pokřtěných prosí o odpuštění za svou uzavřenost vůči Boží radosti. A přesto katechismus označuje za hřích acedii (omrzelost) a duchovní lenost, které vedou „až k odmítání radosti, jež pochází od Boha“ (KKC 2094).

(Daniel Ange /*1932/, La joie, 2009)