Ne všechny vzpomínky jsou dobré. Některým je třeba čelit s odvahou. Velkou modlitbou, která bere do náruče naše nejbolestivější vzpomínky, je Eucharistie (…)
Při Eucharistii si nepřipomínáme jen Ježíšův dar jeho těla a krve, ale také selhání učedníků, Petrovo zapření. V Eucharistii si odvažujeme připomenout, kdo jsme a co jsme udělali, abychom mohli minulost nechat za sebou, žít teď a dívat se dopředu. Můžeme vzpomínat a být svobodní, protože to nejsou jen naše soukromé příběhy, které máme nést sami, ale jsou to malé příběhy v jednom velkém, všeobjímajícím příběhu velkých věcí, které pro nás udělal Pán. Petr se mohl odvážit připomínat si své selhání, protože to není nějaký soukromý příběh o hanbě, ale je to událost v dobré zprávě, kterou přináší evangelium. Všechny tyto vzpomínky, ty, kterým se neodvažujeme čelit, a ty, které nás drží v zajetí, mohou být při obětování položeny na oltář a tam ponechány, abychom na konci Eucharistie mohli svobodně vyjít ven.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)
K modlitbě i zamyšlení nabízíme kompletní pracovní překlad modliteb papeže Františka, které dne 1. října 2024 - při kající liturgii v předvečer synody – přednesli kardinálové Oswald Gracias, Michael Czerny, Seán Patrick O'Malley, Kevin Joseph Farrell, Cristóbal López Romero, Víctor Manuel Fernández a Christoph Schönborn.
Přijměte srdečné pozvání na další VĚTRÁNÍ KOSTELA A VARHAN po čase opět hudebně výrazně zajímavé v neděli 13. října 2024 od 14:30 hodin v kostele sv. Linharta v Lidéřovicích vystoupí již potřetí (tentokrát po jedenácti létech) amatérský smyčcový soubor Musica Academica.
Autory skladeb, které uslyšíme, jsou:
- Johann Sebastian Bach (1685-1750)
- Karel Ignác Augustin Kohaut (1726-1784)
- Samuel Coleridge Taylor (1875-1912)
Všechny Vás zvou hudebníci a P. Gorazd
Když se mi stane, že musím mluvit s někým, kdo je jen málo přístupný mým argumentům, obracím se ke svému andělu strážnému. Celou záležitost mu svěřím do rukou a prosím ho, aby se přimluvil u anděla strážného toho člověka, s nímž se mám setkat a prosím ho, aby uklidnil a osvítil svého chráněnce. Rozhovor se pak velice usnadní.
(Pius XI. /1857-1939/)
„C’est la confiance et rien que la confiance qui doit nous conduire à l’Amour“: „Důvěra a nic než důvěra nás má přivést k Lásce.“ Tato velmi silná slova svaté Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře říkají vše, vystihují genialitu její spirituality a stačila by jako odůvodnění toho, že byla prohlášena za učitelku církve. Jen důvěra, „nic než důvěra“, neexistuje žádná jiná cesta, kterou bychom mohli být přivedeni k Lásce, která nás obdarovává vším. Důvěrou se v našem životě rozlévá pramen milosti, evangelium se v nás stává tělem a mění nás ve žlaby, jimiž proudí milosrdenství k našim bratřím a sestrám.
(papež František, apoštolská exhortace C’est la confiance, odst. 1-2; 2023)
Texty propria
Marie Františka Terezie Martinová se narodila 2. ledna 1873 v Alenҫonu ve Francii. Jejími rodiči byli Louis Martin a Zélie Guérinová. Po smrti matky, paní Zélie, se 28. srpna 1877 rodina přestěhovala do Lisieux. Koncem roku 1879 přijala Terezie poprvé svátost smíření. K prvnímu svatému přijímání, které se uskutečnilo 8. května 1884, ji připravily sestry kláštera benediktinek v Lisieux. O několik týdnů později, 14. června téhož roku, přijala svátost biřmování.
Právě důvěra a jistota způsobují, že co se zdálo tak vzdálené, je náhle na dosah ruky. Právě důvěra a jistota uvolňují ruce Božímu milosrdenství, zatímco nedostatek víry je omezuje. Naše slabost Boha přitahuje, protože mu nabízí prázdnotu, kterou on může naplnit. Dalo by se říct, že slabost předložená Bohu s důvěrou se stává příslibem Božího zásahu. Máme Bohu důvěřovat ne navzdory své slabosti, ale právě kvůli ní – vždyť naše chudoba přitahuje jeho milosrdenství. Bez ohledu na to, jak hluboká je propast naší bídy, nikdy není překážkou Božího působení.
(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)
Od samého počátku bylo křesťanství ohlašováním radosti, jediné možné radosti na zemi… Bez ohlašování této radosti je křesťanství nepochopitelné. Pouze v podobě radosti křesťanství přemohlo svět. A ztratilo svět, když ztratilo radost, když přestalo být svědkem radosti. Základním obsahem církve je velká radost, z níž vše ostatní čerpá a získává svůj smysl.
(Alexandr Schmemann /1921-1983/, Pour la vie du monde; 1969)
Před národní bezpečností by lidé měli upřednostnit přežití planety. Tajemství globální zodpovědnosti spočívá právě v tom, že přijímáme Krista – a že přijímáme všechny lidi… Skutečnost, že lidé z Nikaraguy, Guatemaly, Salvadoru, Ruska, Afghánistánu a Etiopie jsou našimi bratry a sestrami, není zřejmá. Lidé se pobíjejí po tisících a nepovažují se navzájem za bratry a sestry. Chceme-li se stát skutečnými tvůrci míru, národní bezpečnost nemůže být naším hlavním zájmem. Naším prvořadým zájmem by mělo být přežití lidstva, přežití planety a zdraví všech lidí. Měli bychom se odvážit sdílet svoje bohatství s ostatními a pozvat utečence do naší země, měli bychom se odvážit nabídnout jim útočiště – neboť jsme lid Boží.
(Henri Nouwen /1932-1996/, novinový rozhovor, The Saturday Windsor Star, 14. října 1988)
Chudé nemáme posuzovat podle toho, jak jsou oblečeni a upraveni navenek, ani podle toho, jakou se zdají mít duševní úroveň… Budete-li se dívat na chudé ve světle víry, poznáte, že zastupují Syna Božího, neboť on si zvolil chudobu. (…)
Služba chudým má přednost přede vším a je třeba ji konat bezodkladně. Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách. Zanecháte-li modlitby, abyste posloužili nějakému chudákovi, vězte, že jste tím prokázali službu Bohu. Vždyť láska je víc než všechna pravidla.
(Vincenc z Paula /1581-1660/, korespondence, dopis 2546)