Trojjediný život
P. Reinhard Körner, OCD |
|
"Svatý rok má být neutuchajícím chvalozpěvem na Trojici ..." (bula Incarnationis mysterium, čl. 3). Věříme, že zamyšlení R. Körnera k tomu může být výtečnou pomůckou. Otiskujeme překlad pouze první části obsáhlého článku, další části vyšly v následujících číslech časopisu Karmel-Impulse. Případné zájemce odkazujeme na knižní vydání: R. Körner OCD, "Bleib nicht zurück am Ufer ..." – Einladung zum Leben mit dem dreieinigen Gott, Benno – Verlag, Leipzig 1998.
Ten, kdo se dnes ptá na jádro křesťanství, na to, co je na křesťanské víře osobitého a podstatného, narazí dříve nebo později na trojjedinost Boží, na Trojici nebo trinitární tajemství, jak říkáme odborně my teologové. Vždyť bohoslužebné texty a písně mluví stále o třech božských osobách, své modlitby začínáme: "Ve jménu," těchto tří, k žalmům a oracím připojujeme "Sláva Otci i Synu i Duchu svatému ..." a v nedělním krédu říkáme, že věříme "v Otce, Všemohoucího, Stvořitele nebe i země, (...) v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, (...) v Ducha svatého ..." Trojjedinost Boží je v řeči církve přímo všudypřítomná.
A přece: kdo si s tím dokáže něco počít? I teologicky školení kazatelé rádi uhýbají "k aktuálnějšímu tématu", mají-li – jako o neděli Nejsvětější Trojice – mluvit o této "pravdě víry".
Ba ještě více: zdá se, že v praktickém náboženském životě a v osobním styku s Bohem nemá tajemství Trojice nějaký valný význam. Když se modlíme spontánně, ze života, obracíme se k Bohu - a jeden si ho představuje jako Otce, jiný při tom raději myslí na Ježíše Krista; no, a Ducha svatého bereme v potaz jen tehdy, když potřebujeme pomoc shůry: v situacích, kdy musíme něco rozhodnout, před zkouškou nebo důležitou poradou či jednáním. Nemodlíme se ke třem, modlíme se k jednomu – a osoby přitom střídáme podle osobní libosti nebo podle dané situace. Prakticky se modlíme a žijeme jako židé nebo muslimové, kteří ovšem – jedni ani druzí – ve své víře Boží Trojici neznají.
Karel Rahner podotkl už před lety, abychom se nenechali klamat a nepřehlédli, že mnozí křesťané "při všem svém pravověrném vyznávání Trojice jsou ve své náboženské praxi spíše pouze ,monoteisty'". Nejde ovšem o soud platící jen na naši dobu, která na víru stále více zapomíná. I v uplynulých křesťanských staletích se mnohé velké postavy modlitby a duchovní učitelé museli teprve s námahou propracovávat k poznání, že nežijí s nějakou osamocenou božskou bytostí, nýbrž s božským společenstvím. "Vyhnanství Trojice", jak to nazval italský teolog Bruno Forte, trvá v křesťanství už dobré tisíciletí.
Ale jak můžeme víru v Trojici aspoň trochu pochopit? Jak se vůči trojjedinému Bohu dopracovat k takovému osobnímu vztahu, který by měl význam pro náš život? V naší nové sérii článků bych se chtěl rozdělit o to, v čem jsem - studiem duchovní tradice církve a teologické literatury o tomto tématu – na tyto otázky sám našel pro svůj duchovní život odpověď.
Když biskup Augustin (345-430) – jak vypráví jedna stará legenda, která se stala velmi známou, – psal své veliké dílo o Trojici (De Trinitate), šel jednou po břehu Středozemního moře, rozjímal a přemýšlel. Tak přišel k chlapci, který nabíral vodu z moře a přeléval ji do malé jamky v písku. Na biskupovu vlídnou otázku, co to dělá, chlapec odpověděl: "Chci vyčerpat moře." "To přece není možné," poznamenal Augustin, "moře je tak velké, tak hluboké a tak široké, že samo oko z něj může obsáhnout jen docela malý výsek." "Právě tak se tobě", odvětilo dítě, "nepodaří obsáhnout tvými myšlenkami trojjediného Boha." – Legenda mluví sama za sebe; a vzhledem k mému záměru se nevyjdařuje zrovna povzbudivě. Bůh, Trojjediný, je a zůstane nepochopitelný – přirozeně i pro mne.
Ale zamysleme se nad obrazem z legendy ještě dál: I když moře zůstává nevyčerpatelné a neuchopitelné, přece nemusím rezignovat a odejít od břehu. Mohu aspoň vběhnout do chladivého živlu, plavat proti vlnám, potápět se, cítit a chutnat vodu ... Pak ještě neznám "moře", ale získal jsem zkušenost s mořem, kterou bych neměl, kdybych zůstal na břehu na souši. Získal jsem veskrze pravdivý dojem z moře, vím teď něco o tom, jaké moře je ... A stejně tak nemusím kapitulovat před tajemstvím Boha; mohu "vběhnout" do oné skutečnosti, kterou má na mysli křesťanská víra, když mluví o "Bohu" a o "Trojici", mohu se touto skutečností nechat nést, zakoušet ji. Tím jsem Boha nepochopil, neuchopil, ale "ochutnal" jsem jeho bytí, mám o něm jakési ponětí; vím pak aspoň, kudy na to, abych o něm mohl přemýšlet, a kde ho vytušit.
Jak tedy smím rozumět Trojici Boží, když o ní přemýšlím a když do ní pronikám cestou tušení?
Nechme se tedy nejprve vzít do božského "moře" těmi, kteří jako první vyjádřili své duchovní plavecké zkušenosti slovy, tedy raně křesťanskými autory novozákonních spisů.
Na počátku křesťanské víry - a o víře v Trojici to platí také - nestojí nauka, nýbrž zkušenost, nikoli (abychom zůstali u příměru) nauka o moři, nýbrž zkušenost plavání v moři. Všecky spisy Nového zákona mluví o této zkušenosti; její teologická reflexe, která se pak stane naukou o Trojici, začíná teprve o dvě století později. Abychom onu nauku mohli chápat a "použít" ji ve svém životě, musíme se tedy zaměřit na tuto zkušenost, na původ víry v Boží Trojici, na "pramennou zkušenost" (Leonardo Boff) v raných křesťanských generacích.
Výchozí bod tvoří víra Izraelitů, že za vším, co žije a co je, stojí "vyšší moc": Bůh, který je původcem všeho a jemuž vše, co existuje, okamžik od okamžiku a náš život od jednoho tepu k druhému za vše vděčí. Tento Bůh je jediný Bůh, tak byl Izrael přesvědčen nejpozději od 5. století př. Kr. Je "Všemohoucí", je "Mocí", jíž podléhá vše, co je a co se děje, jiné božské moci nejsou. A je to Bůh osobní, tedy Bůh, který o sobě může říci "já" a kterého my lidé můžeme oslovovat "ty, Bože".
To je také víra prvních křesťanů, kteří byli zprvu většinou Židé. Avšak oni s tímto Bohem získali novou zkušenost a vděčili za ni Ježíši, svému "mistru" z Nazareta:
Tak jasně a jednoznačně jako nikdo předtím mluvil Ježíš o Bohu jako o Bohu blízkém a milujícím. Učil lidi kolem sebe, aby Boha nejen uctívali a "báli" se ho, nýbrž aby důvěřovali jeho lásce a nechali se jí nést, naprosto bez ohledu na to, zda se počítali ke "zbožným" nebo k "neznajícím zákon", zdali žili zámožně nebo v chudobě, zda byli zdraví nebo nemocní a postižení, zdali měli čistý štít nebo jejich minulost nebyla bezúhonná. Jeho slova byla jakoby slovy znalého průvodce, který (abychom opět zůstali u použitého obrazu) z poutníků putujících po břehu snímá strach z moře a běží s nimi do osvěžující vody, aby jim dopřál pociťovat nádheru a krásu moře, kterou dosud znali jen ze břehu ... Nebo vyjádřeno jiným obrazem: Ježíš otevřel okno a ukázal svým krajanům dálku, která je obklopuje, vpustil slunce a čerstvý vzduch do temných, zatuchlých chatrčí jejich života, takže se mohli nadechnout, uzdravit se, napřímit a stát se novými lidmi ... Zkrátka: Bůh se stal pro první křesťany, tak jako byl pro Ježíše samého, "Abba", milujícím Otcem, a mohli se - ať už si druzí o nich mysleli cokoli anebo ať už oni sami byli o sobě dříve zvyklí smýšlet jakkoli – považovat za Bohem milované "syny" a "dcery" (Pavel to bude neúnavně připomínat křesťanům svých obcí; srov. Řím 8, 14 a Gal 4, 6). To pro ně nebyla jen nová "nauka" o Bohu, to byla nová životní zkušenost s Bohem!
Věrohodným a v každodenním životě uplatnitelným se tento pohled na Boha a jeho "království" stal raným křesťanům především tím, že Ježíš nejen mluvil, nýbrž svým životem takového Boha na vlastní osobě ukazoval. Ježíšovy postoje a jeho chování, způsob, jak smýšlel a žil, se staly pro mnoho lidí v Izraeli nejkrásnějším, nejčistším a nejjasnějším oknem na onoho Boha, o němž k nim mluvil. Ježíš sám měl zcela a naprosto povahu "svého" Boha. Se stejnou náklonností, s jakou Bůh – Abba přistupoval k Ježíši, se Ježíš skláněl k bližním. V jeho chování prožívali ti, kteří se s ním setkali, přijetí, pozornost a souhlas, které je uzdravovaly a osvobozovaly. Na něm samotném bylo cítit, jaký je Bůh – a že Bůh může být jen takový jako Ježíš!
Mohli si tuto zkušenost vykládat jinak, mohli si o tomto muži z Nazareta myslet něco jiného, než že je "od Boha poslaný", ano že musí být přímo s Bohem "identický"? Že Ježíš asi musí být v ještě mnohem užším smyslu než oni sami "milovaný syn", ano onen "Syn Boží"?
A když Ježíš byl odsouzen k smrti a zabit – jak by mohli jinak, než být s jistotou přesvědčeni: takový Bůh nemůže takového Ježíše nechat propadnout se smrtí do nicoty! "Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých!" (Řím 10, 9 aj.), říká zvěst, kterou si učedníci navzájem hlásají a brzy ji budou šířit "do celého světa", na základě své nové životní zkušenosti s Bohem a s Ježíšem. On je u Boha – a není "někdo" u Boha: Ježíš patří k Bohu!
Jak byli jako židé zvyklí oslovovat Boha, tak nyní učedníci oslovují i Ježíše: židokřesťané "Adonai", řecky mluvící "Kyrie", latiníci "Domine". Německý (i český) překlad zní odedávna "Pane". A oni s ním žijí, neboť vnímají, že je jim tak blízko, jak je učil, že jim je blízko Bůh - tak blízko, jak nás obklopuje voda moře, když jsme se odvážili do ní vběhnout... Nebo jako vzduch z širé krajiny, který je kolem nás a v nás. "V něm", říká Pavel v Aténách, "žijeme, hýbáme se a jsme" (Sk 17, 28).
Zkušenost, kterou teď tito první křesťané mohli prožívat stále znovu, musela být opravdu strhující a hluboce obšťastňující: poselství, které rozhlašovali, "radostná zpráva" o takovémto Bohu a o takovémto "Božím Synu" – byly přijímány! Lidé odevšad, židé i "pohané", otroci i svobodní, židé z diaspory, Řekové, Římané i Arabové rozuměli "řeči" tohoto poselství! Ano, leckterý z těchto cizinců je zahanbil tím, že mu Ježíšova slova pronikla do srdce hlouběji, než je přijali oni sami, a nejednoho poselství o Ježíši a jeho Bohu "obrátilo naruby" víc, než to zakusili oni sami. Takový účinek - to jim bylo jasné – nemohl vycházet jen z jejich neobratných slov, z jejich nevýznamného života! Nepůsobila tu ona ruach, "svatý Duch" – což je v řeči Ježíšově a izraelských křesťanů slovo ženského rodu! –, tato síla z Boha, o níž Ježíš tak často mluvil a o níž řekl, že jim ji sešle od Abba - Otce, aby je "vyučila" a "připomněla jim všecko ...?" (Jan 14, 26.) A nemluvil Ježíš o této svaté ruach, kterou zažili jako sílu, jež potěšuje srdce, osvěcuje rozum a buduje společenství, jako o osobě, kterou můžeme oslovovat, k níž se můžeme modlit? A tak se k ní skutečně modlili, tak jako se modlili k Bohu jako Abba - Otci a k Ježíši jako "Synu" tohoto Otce ...
Pojmy jako "Trojice" a "Trojjediný" byly raným křesťanským generacím cizí. V žádném z 27 novozákonních spisů – ty nejpozdnější z nich byly napsány kolem roku 120 po Kr. – se tato nebo co do smyslu podobná slova nevyskytují. A přece zrovna na každé straně mluví tyto spisy o životě lidí s Bohem – "Otcem", s "Pánem Ježíšem Kristem" a s "Duchem svatým". Evangelia a Skutky apoštolů, epištoly a kniha Zjevení představují svědectví o "zkušenosti plavání", kterou lidé učinili, když nechali břeh za zády a vběhli se svým "průvodcem" do božského moře. Oni, kteří věřili v jednoho a jediného Boha, nalezli Boha jako božské společenství. Žili se třemi v Bohu, a když přijímali do svých řad nové členy, vstupovali s nimi do vody a křtili je, jak dosvědčuje Matoušovo evangelium, jež vzniklo kolem r. 80, "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28, 19).
Myšlenka, jakpak mohou tři božské osoby být jediným Bohem, ještě křesťany prvních dvou staletí nezaměstnávala. Ale brzy bude tato otázka vyvstávat stále víc a vyzve teology – jako Augustina –, aby o ní přemýšleli ...
Napadá mě historka, v níž je také použit příměr s mořem. Vyprávěli ji prý mniši prvního tisíciletí. Mně osobně velmi pomohla, abych zůstal bdělý pro "pramennou zkušenost", bez níž by nejinteligentnější teologické reflexe zůstaly i pro mne matoucími a nicneříkajícími. - Dvě ryby v moři se dají spolu do hovoru. Jedna říká: "Viděla jsi vlastně už někdy tu vodu, o které naši učenci tolika slovy mluví?" Druhá odpovídá: "Jakože tu celý život plavu v moři sem a tam - žádnou vodu jsem ještě neviděla!" Rozhodnou se, že se zeptají na radu moudré ryby, která bydlí v mořské hlubině: "Můžeš nám říci, moudrý bratře, kde je ta voda, o níž mluví učenci?" "Ach, vy hloupé ryby, odpovídá ona moudrá: "ve vodě jste, ve vodě se pohybujete, všecko, co máte a co jste, jste prostřednictvím vody - a vy to nepozorujete?!"
A mniši k tomu dodali: Tak člověk žije v Bohu – a nepozoruje to ...
Být bdělý pro "moc", která nás nese, pozorně vzhlížet k tiché, tak samozřejmě přítomné skutečnosti, která je kolem nás, v nás a mezi námi ..., oslovovat ji "Abba, Tatínku", vnímat, že Ježíš je u tohoto Otce, a sdílet s ním všední život, být vnímavý a pozorný k tichým, mocným zázrakům Božího Ducha v srdcích bližních, v našich malých i velkých společenstvích, v průběhu každého dne a každé hodiny – to je cesta, po níž křesťané rané doby došli k víře v Boží Trojici.
(Převzato s laskavým svolením autora z časopisu Karmel-Impulse, roč. 8, čís. II/1998, str. 16 - 21. Přeložil Dr. Vojtěch Pola.)