Církev odpuštění
Hans Urs von Balthasar
Časopis Karmel

"Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co já vám ukládám. To jsem vám řekl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby se naplnila." (Jan 15,9.10.14.11)

Tento úryvek z řeči na rozloučenou obsahuje tak úžasná a tak důležitá slova Pána učedníkům, že bychom je měli nejen obdivovat, nýbrž se i pokusit je přijmout jako milost a výzvu, a zařídit podle nich svůj život.

Není to - a to je první bod, který poutá naši pozornost - není to zvláštní, že může být řeč zároveň o nejvyšší božské lásce a o zachovávání přikázání? U nás lidí by to až tak divné nebylo, protože jsme od přirozenosti egoisté, a proto vyžadovanou lásku pociťujeme jako zákon a přikázání, nám uložené. Ale Kristus, jenž nezná hřích, označuje sám sebe za někoho, kdo podléhá Otcovým přikázáním. Když však uvážíme, jaká láska k hříšníkům se od něj skutečně vyžaduje: zastávat se také těch, kteří ho odmítají, vysmívají se mu, chtějí ho stůj co stůj odstranit a dělají to tím nejhanebnějším způsobem, pak se nám ujasní, že se také jemu, právě jemu, který nás lidi miloval jako své přátele, mohla tato láska stát nejtvrdším, nejneúprosnějším požadavkem. A když ví, že ho Otec miluje, protože žije v poslušnosti jeho přikázání a nařízení, povede ho tato poslušnost Otci až k tomu, že pro tvrdost přikázání dokonce ztratí i vědomí a pociťování Otcovy lásky: "Bože můj, proč jsi mě opustil?" Vtělená božská láska je opuštěna věčnou láskou právě proto, že zachovává až do krajnosti přikázání lásky.

Pročpak? Jistě nejen proto, aby nás poučila, i když křížová cesta je tím nejvýmluvnějším poučením, které nám Ježíš dal. Nýbrž proto, že to v Božím plánu se světem nemohlo být jinak, než že On sám musel na sobě zakusit a vytrpět všechnu nelásku a nepřátelství světa vůči Bohu a utrpením je smířit a zničit a zrušit, aby dal lidské svobodě její poslední oprávnění. To zůstává nanejvýš tajemné i pro věřícího křesťana, a přesto nelze řešení záhady, proč je na světě svoboda a zlo, hledat nikde jinde. Boží láska je tím nejpřiměřenějším Boží podstatě, avšak srazí-li se s neláskou světa, stává se tvrdým přikázáním. Píseň písní to říká sobě vlastním způsobem: "Silná jako smrt je láska, nezlomná jako podsvětí je vášeň" (Pís 8,6). Je na tom tedy něco divného, když my, které zde Kristus nazývá svými přáteli, pociťujeme někdy požadavek, jenž je opravdu čistou milostí, jako tvrdé přikázání? Ježíš říká: "Mé jho je sladké a mé břemeno netíží." Člověk se vnitřně osvobozuje, je přiváděn sám k sobě a utišen ve svém neklidu, když se rozhodne nezištně milovat, místo aby věčně kroužil kolem sebe: to ví každý správný psychiatr. Najdeme sami sebe, jen když najdeme lásku; přikázání lásky je ta nejkratší cesta ke svobodě, ano je samo svobodou. Přesto existuje bod, kde tato cesta svobody vede temnotou a skrze nejtvrdší překážky. Totiž tehdy, když je nám druhý člověk nesympatický, protivný, nebo ještě víc - když si vůči nám počíná jako nepřítel. Známe to velmi dobře: přikázání lásky k nepřátelům je vlastním prubířským kamenem pro každého křesťana. Bůh nás miloval v Kristu, když jsme ještě byli jeho nepřátelé, a zemřel za nás. Bůh tedy nikoho nepovažuje za svého nepřítele. Tak ani křesťan, co se jeho samotného týká, nemá žádné nepřátele. Druhý se může za mého nepřítele pokládat a chovat se tak, pro mě ale je to Bohem milovaný bratr, a proto ho také musím milovat v Kristu. Nemohl bych přijít Bohu na oči, kdybych choval vůči někomu v srdci nepřátelství. Ježíš je v tomto bodě naprosto nekompromisní, protože zde stojíme v samém centru křesťanské praxe: "Když přinášíš svůj dar k oltáři" – to znamená: když jdeš do kostela, k slavení eucharistie nebo prostě přistupuješ k modlitbě – "a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, pak přijď a obětuj svůj dar" (Mt 5,23).

Je třeba brát to doslova. Možná, že se nemohu usmířit s bratrem, který je ke mně nepřátelský, ale jedno mohu vždycky: smířit se s ním ve svém srdci, pohlížet na něj jako na bratra v Kristu a modlit se za něj cestou do kostela. A právě tak vždycky mohu i něco jiného, ačkoli to křesťané často lehkovážně zanedbávají a zapomínají na to: mohu a musím se omluvit, když jsem druhého zranil slovem nebo skutkem. To patří k normální křesťanské slušnosti. Ale je tolik křesťanů, kteří onu větu "je mi to líto" takřka ani nevysloví; a snad tím méně často, čím bližší je jim uražený člověk - ať už je to partner v manželství nebo jeden z rodičů, dětí, přátel, podřízených nebo představených. Vyžaduje to trochu přemáhání, ale jak se to vyplatí! Zabrání se tak odcizení, do soukolí lidskosti se lije olej namísto písku a druhému tím neuvěřitelně ulehčujeme další přikázání lásky: přikázání odpouštět. Jak často se má odpouštět? – ptá se Petr. Sedmasedmdesátkrát, odpovídá Ježíš. Tomu, kdo o odpuštění prosí, je snadné odpustit. Odpustit tomu, kdo nepokládá za nutné o odpuštění prosit, může být velmi těžké. Možná by celá církev vypadala jinak, kdybychom tento základní Pánův příkaz vzali tak doslovně, jak je míněn. Z nesčetných, drobných úkonů denního vzájemného odpuštění hříchů, jak to požaduje Otčenáš, by vzniklo vnitřně osvobozené, radostné společenství plné světla, jež by pak mohlo vydávat světu věrohodné svědectví. Jednotlivec, který prosí o odpuštění, a jeho bližní, který mu odpouští, jsou v tomto setkání opravdoví přátelé Pána nejen proto, že On je miluje, nýbrž proto, že zachovávají jeho přikázání a zůstávají v jeho lásce. A teprve potom udějí zkušenost, že je v nich Ježíšova radost a že jejich vlastní radost se stala dokonalou. Oba nezakoušejí v tomto vpravdě křesťanském setkání uspokojení nad sebou, radost ze svého umění přemáhat se, ale spíše - neseni milostí a Božím přikázáním - překonali své vlastní lidské hranice a mají účast na zcela jiné radosti. Je to radost Kristova – "moje radost ve vás" – a je předchutí nebe. Z takových úkonů a zkušeností se buduje věrohodná církev.

Žijeme v době po Letnicích, v níž Duch Ježíše Krista a Duch Boha Otce již působí v církvi, v nás. Nemůžeme tedy říkat, že nevíme, kdo tento Duch je a co od nás žádá. Bylo by proto zapotřebí konečně začít brát vážně to, co řekl Pán v řeči na rozloučenou.

Velkými city se zde vcelku ničeho nedosáhlo, nýbrž drobnou každodenní prací v nejbližším okolí. "Objímat milióny" – není pro budování Božího království na zemi nic platné. Naproti tomu mnoho prospěje duchovní obejmutí jediného nemilovaného člověka v mé blízkosti, na jehož odcizení a osamocení mám snad nějakou spoluvinu. V takové nepatrné, drobné práci buduje Duch svatý Boží království na zemi, nenápadně, až tu najednou se zde objeví něco duchovně mocného, co neobyčejné pomáhá překonávat velké pozemské problémy lidstva. Toto tiché budování je pravým letničním hnutím. Již Pavel řekl, že mluvení jazyky je jistě dobré – kdyby na to přišlo, on to všechno může také – ale církev se nebuduje tímto, nýbrž jedině láskou, o které Pavel říká, že je shovívavá, dobrosrdečná, nezávidí, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, ale spíš všechno vydrží. Jinými slovy: nevypočítává, co jí ten a onen udělal, nejen odpouští bezpráví, ale také na ně zapomíná, nemá obří paměť, která hromadí, jaká bezpráví jí kdo spáchal, nýbrž nechává je ponořit do Božího odpuštění, sprovodí to ze světa, jako by se to nikdy nestalo. Neboť tak miluje Bůh. Tak se budeme jednou navzájem milovat v nebi, protože všechny vzájemné urážky budou s konečnou platností zapomenuty. A tak nám Duch svatý dává sílu milovat už zde na zemi, neboť jinak nemůžeme na zemi budovat Boží království. Bylo by úplně zbytečné se modlit: "Buď vůle tvá, přijď království tvé", kdybychom nebrali vážně slovo: "Odpust nám naše viny, jako i my a protože i my odpouštíme našim viníkům."

(Kázání ve švýcarském rozhlase, 20. května 1979. Zkráceno.
Převzato z Christliche Innerlichkeit 15/3 a 15/4, 1980.
Přeložila sestra Petra od Zmrtvýchvstalého, OCD.)