"Vystup na vysokou horu" (Iz. 40,9) (anotace)
Vojtěch od sv. Hedviky OCD |
|
SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999, 334 ss.
Vydávání překladů klasiků duchovní literatury je vždy velkou událostí a nejinak je tomu i v případě díla sv. Jana od Kříže, jenž mezi takové autory bezesporu patří. A tak s touto další knihou z pera Mystického učitele pokračuje, jak věřím, svátek českých čtenářů, kteří mají možnost vzít do rukou tentokrát jeho nejdelší a nejsystematičtější dílo.
Výstup na horu Karmel byl po tři staletí považován za vůbec nejdůležitější světcův spis, snad také proto, že používá dobového teologického jazyka a pojednává o takzvané aktivní (činné) noci, tedy především o tom, co má pro svůj duchovní růst udělat člověk sám. S ohledem na to, že ostatní velká díla (Temná noc, Duchovní píseň a Živý plamen lásky) pojednávají spíše o mystice, mělo se za to, že nemají takový praktický dosah a nejsou určena širšímu okruhu čtenářů. Dnes je tento názor překonán, a proto je snaha vidět všechny čtyři velké světcovy spisy jako navzájem se doplňující a vyžadující. Tím však význam Výstupu neupadl, ba právě naopak. Tak jako se odňala ostatním třem knihám nálepka "mystická", překonalo se také zužující vnímání této knihy jako ryze "teologicko-asketické" a potřeba simultánní četby celé Janovy literární produkce posílila i smysl četby samotného Výstupu na horu Karmel.
Východiskem knihy je mystikova báseň Za jedné noci temné. Třebaže však autor prohlašuje, že ji postupně celou okomentuje, činí tak jen velmi málo a spíše využívá této příležitosti k představení vlastní, originální nauky o duchovním životě, jak ji schematicky načrtává i jeho druhý ideový princip knihy – kresba Hory dokonalosti.
Spis sám pak tvoří nerozdělitelný diptych s knihou Temné noci. Výstup má svou vlastní tématiku i metodiku, ale popisný charakter Noci velmi dobře doplňuje jeho vlastní, poněkud "suchý" teologický styl, a proto se na ni stále odvolává. Navíc je odlišuje perspektiva, neboť Noc hovoří o pasivním očišťování duše.
Struktura Výstupu, rozděleného do tří knih, je poměrně kompaktní a promyšlená, ale pro množství delších "odboček" od hlavního tématu není tak přímočará, jak bychom možná chtěli. V první knize hovoří Jan o tom, čím je aktivní noc a k čemu je dobrá. Ve druhé nejprve načrtává hlavní principy (cílem duchovního života je sjednocení s Bohem, k němuž se dospívá pouze s pomocí teologálních ctností víry, naděje a lásky, a popření sebe) a pak probírá ctnost víry a její úlohu v duchovním životě. Třetí knihu pak věnuje ctnostem naděje a lásky, přičemž své dílo zanechává nedokončené.
Ve Výstupu na horu Karmel nalezneme mnohé působivé texty, z nichž chci upozornit zvláště na dosti známý, byť někdy velmi špatně chápaný úryvek ze třinácté kapitoly první knihy (1V 13), na ústřední kapitoly – pátou, šestou a sedmou - druhé knihy (2V 5-7), jakož i na strhující dvacátou druhou kapitolu téže knihy (2V 22), kde je řeč o "Kristu – jediném Slově Otcově".
Kniha vychází v pečlivém překladu osvědčené "dvorní" překladatelky Karmelitánského nakladatelství sestry Terezie Brichtové OP a je opatřena také mým úvodem a značně rozsáhlým poznámkovým aparátem, který si neklade za cíl dílo komentovat, nýbrž jen napomoci k jeho správnému chápání. Snad i tyto dvě skutečnosti přispějí k tomu, aby byl Mystický učitel více doceněn a správně poznáván a mohl být oporou všem, kdo po jeho knihách sáhnou.
"Aby se tedy porozumělo, jaké je toto sjednocení (duše s Bohem), o němž budeme mluvit, je třeba vědět, že Bůh podstatně přebývá v každé duši, i kdyby se jednalo o největšího hříšníka na světě, a pomáhá mu. A tento druh sjednocení mezi Bohem a všemi tvory se uskutečňuje stále a Bůh v něm zachovává jejich bytí, takže kdyby [v nich] tímto způsobem chyběl, byli by zničeni a přestali by existovat.
Když tedy mluvíme o sjednocení duše s Bohem, nemluvíme o tomto podstatném, které trvá ustavičně, nýbrž o sjednocení duše s Bohem a o jejím přetvoření v něho, které se neuskutečňuje stále, nýbrž jen tenkrát, když duše nabývá podobnosti s Bohem láskou. Proto se bude nazývat sjednocením podobnosti, tak jako ono (první) je sjednocení bytnostné nebo podstatné. Ono sjednocení je přirozené, toto je nadpřirozené. Dochází k němu tehdy, když dvě vůle, to je vůle duše a vůle Boží, se shodují, takže jedna nemá v sobě nic, co by odporovalo druhé. Když tedy duše vyhostí ze sebe všechno, co odporuje Boží vůli a není s ní v souladu, bude přetvořena v Boha láskou" (2V 5,3).