Obsah:

Hluboce eucharistický rok (úvodník)

Milí čtenáři,
snažíme se postupně dohnat zameškané a předkládáme Vám další letošní číslo našeho časopisu. Jsem rád, že mimo jiné v něm najdete také dva texty, které se týkají tajemství eucharistie. Vždyť od počátku příprav oslavy velkého jubilea nás provázejí slova Jana Pavla II.:

Článek Karmel a eucharistie, pocházející z amerického prostředí, sice zůstává svému titulu vlastně dlužný a mluví o eucharisti pouze obecně, ale věřím, že svým zřetelným cizokrajným charakterem může být v rámci našeho časpisu osvěžením i obohacením. A velkým díkem jsme zavázáni Katce Lachmanové, která psala svůj příspěvek výslovně pro náš skrovný časopis!
Také báseň Romana Guardiniho - což není těžké si domyslet - otiskujeme v souvislosti s tematikou velkého jubilea. Vždyť mnohým z nás bylo dopřáno v tomto roce projít svatými branami římských bazilik a vůbec všichni usilujeme o to, aby - s pomocí Boží - celý letošní rok byl předělem, skrze nějž přistoupíme blíž k našemu nebeskému Otci, vstoupíme hlouběji do tajemství života Trojice.
Přeji Vám duchovní užitek z chvil nad stránkami tohoto čísla a na jeho úvod Vám předkládám ještě myšlenku sv. Terezie z Lisieux o Ježíši, přítomném v eucharistii (AS 102):

V Kristu P.Gorazd

Úvod
Asi před patnácti lety jsem byla požádána, abych promluvila ke skupině učitelů o eucharistii. V době, kdy jsem na přednášce pracovala, se mi během jedné noci zdál sen. Když jsem se probudila, uvědomila jsem si, že sen měl právě s eucharistií hodně společného. Jsem přesvědčena, že sen měl i další psychologické dopady, nicméně tento sen mi pomohl porozumět něčemu ze základního významu eucharistie. Popis mého snu a smysl, který jsem v něm spatřovala, bude úvodem tohoto textu.
V mém snu vystupovala malá dívka, která byla zřejmě mentálně postižená. Pomáhala jsem jí vyjít schodiště. Lezla nahoru po kolenou, a tak jsem ji poslala dolů, aby vyšla znovu. Věděla jsem totiž, že to zvládne lépe. Kvůli svému postižení nekoordinovala dobře své pohyby, a tak musela dolů pozadu, protože se neuměla otočit. Bylo to prudké schodiště, s otvory mezi jednotlivými schody a zábradlím, skoro jako točitá klouzačka nebo dokonce jako požární schodiště. Protože schody byly dosti strmé, dívka dávala nohu až nebezpečně na okraj schodu, až tak, že ztrácela rovnováhu a málem spadla, ale já jsem ji vždy strčila do bezpečí, doprostřed schodiště. Když už byla skoro dole, nějak jsem se dostala pod ni a čekala jsem, abych jí pomohla na posledním schodě. Ale vlastně jsem ji chytila a změkčila její pád tím, že jsem se rozložila na schody, ona se valila přese mě a klouzala po mně těch několik posledních pár metrů, až se ocitla na zemi. Právě v tento okamžik mého snu se mi zdálo, že dívka nebyla moc dobře oblečena. Byla velmi neupravemá, a tak jsem šla do její skříňky s oblečením a oblékala jsem jí věci, ve kterých, jak jsem doufala, se bude lépe cítit i lépe vypadat. Právě v té chvíli zazvonil budík, což samozřejmě náhle přerušilo můj sen.
Ráno jsem si znova sedla, abych přemýšlela o tom, co řeknu v promluvě, kterou jsem připravovala. Zjistila jsem, že tento sen odhaluje a zdůrazňuje hloubku eucharistie a její vliv na naše životy. Oč se vlastně jedná? Jde o to, že účelem eucharistie je proměnění - proměna každého jednotlivce v Krista a zároveň celého společenství církve, v Kristovo tělo.
V této rovině jsem pochopila sen takto: ono postižené dítě znázorňuje nás - jednotlivce i společenství. Všichni bojujeme a jsme slabí, handicapovaní v tolika směrech. To, co jsem ve snu dělala já, představuje působení Krista: jak jsem poslala dívku dolů a chtěla, aby to udělala znovu, pomáhala jí, ochraňovala a znovu ji oblékala. To vše kvůli pomoci této malé dívce, aby se stávala nejlepší, jakou může být.
Kristus nás prostřednictvím eucharistie proměňuje. Eucharistie má měnit každého jednotlivě i všechny společně jako církev, abychom se stali co nejlepšími; to znamená, abychom byli "druhým Kristem", abychom byli tělem Kristovým. Svatý Augustin, biskup rané církve, to řekl jasně a už na počátku pátého století. V jednom ze svých kázání o eucharistii nabádal lid: "Hleďte, co jste, a staňte se tím, co přijímáte." Připomínal svému lidu, že přijímáním eucharistie se máme stát tím, co jsme přijali, přece to, co přijímáme, je tajemství nám vlastní. Přijímáme tedy Kristovo tělo, ale ve skutečnosti, jak nám řekl svatý Pavel, už jako církev Kristovo tělo jsme. A právě v tomto přijímání jsme v tělo Kristovo proměňováni stále dokonaleji.
Většina tohoto článku bude soustředěna kolem jistých témat, která směřují k jádru tajemství eucharistie. Samozřejmě, že rozsah textu je omezen, a jsou i jiná blízká témata, kterými se zabývat nebudu. Doufám, že z témat, která jsem zvolila, bude jasnější, jak je toto velké tajemství propojené s naším karmelitánským charismatem a způsobem života a jak podstatná je eucharistie v našem životě opravdových karmelitánů.

Eucharistie jako jídlo
Co znamená jídlo? Která slova nebo fráze se nám vybaví při zmínce o "jídle"? Víme o něm již dost ze své vlastní zkušenosti. Jídlo je někdy velmi šťastnou událostí a někdy jí není. Co tvoří ten rozdíl? Co je příznačné pro šťastné jídlo?
Jídlo má vyživovat naše tělo a stejně tak i našeho ducha. Živí našeho ducha, protože jídlo vyjadřuje a zároveň i prohlubuje pouto lásky, které tu už je. Zamysleme se nad důležitostí přípravy na jídlo a nad tím, jaký má tato příprava dopad na jeho úspěch. Zvláštní přípravy, konané z lásky, učiní jídlo pro lidi, kteří se k němu shromáždí, něčím zvláštním. Pomysleme na jídlo v Den díkuvzdání, / Den díkuvzdání (Thanksgiving Day) se slaví na památku první sklizně prvních přisídlenců Ameriky roku 1621. Poté, co jich během zimy v důsledku mrazů polovina zemřela, dočkali se v říjnu toho roku první dobré sklizně. Svátek přetrvává dodnes. Den díkuvzdání se slaví čtvrtý čtvrtek v měsíci listopadu./  kdy malé děti trhají na stůl květiny, starší prostřou porcelánové nádobí, teta Betty upeče svůj pověstný dýňový koláč, sestřenice Sally připraví svou skvělou sladkou buchtu atd. Čím více se různí členové rodiny přičiní při rozmanitých přípravách, tím je jídlo mimořádnější. Vlastní slavení jídla se potom stane slavením lásky, která byla do přípravy vložena. To, že s jídlem nespěcháme, je dalším faktorem, který pomáhá vytvářet prostor k tomu, aby u stolu vládly mír a harmonie. Jídlo je příležitost k vyjádření lásky, která již pojí ty, kdo spolu sdílejí pokrm, ave sdílení samotném se vzájemná láska prohlubuje a pouto lásky se zesiluje. Na druhé straně když některý z činitelů, přispívajících k tomu, aby jídlo bylo šťastnou událostí, chybí, je pak úměrně tomu zkušenost společného jídla zkušeností poměrně nešťastnou. Sdílení jídla s druhými směřuje k zesílení už existujících vzájemných citů vůči druhým i mezi nimi navzájem. Pokud ve skupině již existují napětí a rozpory, společné zasednutí k jídlu je dokonce ještě prohloubí. Nedokážu si představit nepříjemnější společenskou situaci než sdílet jídlo s někým, s kým jsem si právě teď vyměnila ostrá slova nebo s kým nevycházím. Nedostatek volného času v naší kultuře přispívá k tomu, že je stále obtížnější zažít takové jídlo, které opravdu vyjadřuje a prohlubuje pouto lásky. Náš zvyk jíst za pochodu, někdy námi nazývaný také: syndrom "zhltnout a zdrhnout", znamená jednoznačné ne k vytváření jednoty. Je jasné, že jíst společně znamená vyjádřit a prohloubit buď pouto lásky, nebo propast a napětí.
Co znamenalo "jídlo" pro Židy v době starozákonní? Byli přesvědčeni, že jídlo vytváří společenství, že společný stůl navozuje i společný život. Že sdílení jídla vytváří s dotyčným pouto. Izraelité chápali slavnostní jídlo, zvláště pesach, jako obraz přicházející mesiášské doby, slavili toto jídlo s radostným předjímáním budoucího příchodu Mesiáše a věčné hostiny, na které budou mít všichni účast, až bude založeno království Mesiášovo. Při oslavě každoroční velikonoční večeře vyjadřovali rituálem svou vlastní historickou zkušenost. Připomínali si spásné činy Hospodinovy, oživovali tuto událost vzpomínáním a slavením toho, čím se stali z vůle Hospodina; hleděli vpřed s dychtivým očekáváním budoucího naplnění. Nepřipomínali si onu událost tak, jako když my jen vzpomínáme na historickou událost z dějin naší země. Připomínali si ji tak, že její význam přenášeli do současnosti. Sami se stali účastni jejího trvajícího významu. Takové připomínání si se nazývá památka. Velikonoční večeře jim připomínala neustálý závazek vůči Hospodinu, postřednictvím jejich účasti na tomto jídle úmluvy. Měli se stát tím, co slavili: vyvoleným lidem Hospodinovým. Účast na tomto jídle vytvářela pouto mezi nimi a s Hospodinem. Slavení velké noci bylo procesem, který obyčejné lidi uchvátil a proměnil.
Zamysleme se nad jídlem, třeba jako bychom ho připravovali pro rodinu nebo pro přátele. Vzpomeňme si, co "jídlo" je a co může znamenat, a zvláště co představovalo pro starozákonní Židy z hlediska vytváření nezrušitelných svazků s těmi, kteří se jídla účastní. Pak si představme toto prostředí - prostředí zvláštního jídla - jako kontext, v němž Ježíš ustanovil eucharistii. Zamysleme se nad touto pravdou; co asi chtěl Ježíš vyjádřit o smyslu eucharistie tím, že ji ustanovil jako jídlo?

Eucharistie: oslava služby a povolání ke službě.
Další ohnisko tohoto výkladu je přemítání o aspektu služby. Eucharistie je jak oslava služby, tak zároveň povolání ke službě. Je to oslava služby tímto způsobem: Ježíš je služebník. Svůj celý život strávil tak, že byl služebníkem, a jeho život byl životem naprostého darování se druhým. Ježíš je dokonalým znázorněním toho, jak miluje Bůh. Vztah, který ho pojil s jeho Abba, ho volal ke službě ostatním. Ježíš zrcadlil lásku a dával jí konkrétní podobu skrze láskyplnou službu Božímu lidu a našel opravdový mír a štěstí právě ve vydávání sebe sama ve velkodušné službě. Jeho opravdová svoboda a proměna byly výsledkem dávání sebe v dokonalé službě, dokonce až k samotné smrti.
Při poslední večeři Ježíš toto vše spojuje. Celý jeho život nepřetržitého dávání se v bezpodmínečné službě je shrnut v jeho daru sebe sama v eucharistii a prostřednictvím slavení eucharistie Ježíš v tomto vydávání sebe pokračuje. Přináší celý svůj život v obřadu, zhušťujícím a oslavujícím jeho život, který byl úplným darováním sebe ve vztahu s Bohem, a také to, jak jej tento vztah vedl k láskyplné službě ostatním. Při každém slavení eucharistie si připomínáme a oslavujeme Ježíšovo služebnictví - jeho naprosté a úplné darování neboli obětování sebe v lásce. Ježíš byl Hospodinův služebník par excellence.
Avšak eucharistie je více než jen oslava Ježíšovy láskyplné služby. Je to víc než naše scházení se, abychom vzpomínali a děkovali za to, že byl vpravdě služebníkem. Oslavování a vzpomínání, byť velmi zbožné, nestačí. Vedle toho, že eucharistie je oslava služby, je také voláním ke službě na adresu těch, kteří oslavují. Jde o týž rozdíl jako mezi přehlídkami v Rose Bowl a new-orleanským masopustem. Na Rose Bowl jsou lidé diváky. Prostě sledují karnevalové vozy, jak je míjejí, a tleskají jejich nádheře a okázalosti. Jedna moje přítelkyně z New Orleans byla nedávno na Rose Bowl, a když se vrátila, tak na otázku, jak se jí přehlídka líbila, odpověděla: "Taková nuda, všichni jsme jen seděli na lavicích a přihlíželi, jak nás přehlídka míjí." Naopak new-orleanský masopust je něčím úplně jiným. Všichni přítomní mají během přehlídky svou roli a vášnivě se jí ujímají. Role jsou různé, ale každý je zapojen a účastní se. Lidé na karnevalových vozech jsou v kostýmech a maskách a komunikují s lidmi na ulicích, kteří se přišli podívat. Interakce spočívá v tom, že pouliční dav ječí a dožaduje se korálků a dalších cetek, které lidé z karnevalových vozů házejí. Tato výměna a zúčastněnost každého prostřednictvím jeho role vyvolává takové vzrušení, že vozy téměř mizí. Právě tato činná interakce a zúčastněnost přehlídku vytvářejí. Všichni se tohoto dění skutečně účastní. Jiný způsob, jak tomu porozumět, je představit si rozdíl mezi sledováním sportovní hry a oceňováním kvalit týmu z kraje hřiště oproti účasti v týmu a připojení se ke hře. Eucharistie není pouze uznání, jak je náš tým skvělý; jde o proniknutí do hry a o připojení se k ní. Řečeno teologicky, eucharistie není pouze oslava Krista jako služebníka a všeho dobrého, co vykonal skrze svou láskyplnou službu a bezpodmínečné darování sebe sama. Eucharistie je také - a to je ještě důležitější - volání a výzva pro nás, a to jak jednotlivce, tak společenství, abychom byli, jako je Kristus - služebník - a spolu s ním, úplný dar - pro Boha a pro ostatní.

Převzato z časopisu Carmel in the World, 1998, č. 3, str. 225-231.
Z angličtiny přeložila Anna Šmilauerová.

Je velmi zajímavou a možná nepříliš známou skutečností, že v základě Tereziina druhého obrácení stojí silná eucharistická zkušenost. Tato zkušenost se stala počátkem hloubkového procesu její vnitřní proměny, dozrávání v lásce k Bohu, které se vzápětí začalo projevovat novou láskou k lidem, touhou spolupracovat na spáse druhých. Je nutno podtrhnout, že tento proces rychlého zrání začíná nikoli jejím rozhodnutím nebo zvýšenou snahou, ale Božím darem, mocnou zkušeností víry při půlnoční mši svaté o Vánocích 1886.
Terezii je necelých čtrnáct let a prožívá velmi těžké období. Již několik let se u ní projevuje velká emocionální nevyváženost, zřejmě následek hlubokého traumatu prožitého ve čtyřech letech, kdy ztratila maminku, a nedávného loučení se staršími sestrami, které postupně odcházejí na Karmel. Pavlína jí byla od smrti maminky náhradní matkou, proto její ztrátu prožívá velmi těžce. S jejím odchodem před třemi lety Terezka prožila vážnou nemoc psychosomatického rázu, z níž byla zázračně uzdravena prostřednictvím Panny Marie. Fyzické potíže přestaly, ale psychická křehkost přetrvává. Z vnějšku k ní ještě negativně přispěly školní exercicie prožité ve třinácti letech: tehdy se u Terezky odstartovala "strašná nemoc skrupulí" , jak ji nazývá, jejíž dozvuky se s ní potáhnou ještě na Karmelu.
Podtrženo sečteno, ve svých čtrnácti letech Terezie projevuje takovou přecitlivělost, že je "skutečně nesnesitelná", jak se později o tom vyjadřuje. Téměř výhradně se točí kolem sebe samé (i ve svém duchovním životě), pláče pro každou hloupost, a když jí to dojde, pláče proto, že předtím tak zbytečně plakala a zarmucovala druhé. Dobrá vůle jí sice nechybí, ale ta k podstatné změně nestačí. Z jejího okolí by asi nikdo nevěřil, že za necelé dva roky bude schopna vstoupit na Karmel a začít žít asketickým životem naprostého zapomenutí na sebe, cele zaměřeným pro spásu druhých. Sama o tom později píše: "Nevím, jak jsem se mohla kojit sladkou myšlenkou na vstup na Karmel, když jsem byla ještě v dětských plenkách!... Pán Bůh musel udělat malý zázrak, aby mi dal v okamžiku povyrůst, a tento zázrak udělal v nezapomenutelném dni vánoc. V té světlé noci, (...) Ježíš, novorozené Děťátko, změnil noc mé duše v proudy světla." (AS str. 95)
Svatou Terezii z Lisieux si běžně spojujeme s cestou duchovního dětství. Duchovní dětství však není návrat k dětské sebestřednosti, byť v jakési duchovní podobě, čili prožívané ve vztahu k Bohu; je to spíše vyšší škola lásky. Máme-li se stát dítětem ve smyslu evangelia, musíme z dětských plének vyrůst, jak říká Terezie. Přestat být dítětem ve smyslu infantilní sebestřednosti, zaměřenosti na sebe, a učit se žít jako dítě Boží, v zaměřenosti na Otce, v naprosté vydanosti a závislosti na Něm, který je pramenem života svých dětí - a v otevřenosti bratřím a sestrám té nesmírné Boží rodiny. Proto Terezie píše: "Bylo to 25. prosince 1886, kdy se mi dostalo té milosti, že jsem přestala být dítětem. Jedním slovem, dostalo se mi milosti úplného obrácení." (tamtéž)
Jak už bylo řečeno, rozhodující obrat nenastal jejím předsevzetím, ale milostí. Terezii bylo dáno prožít v první osobě samu podstatu evangelia: Ježíš Kristus se ponížil, aby nás povýšil, stal se slabým, aby nás posílil, vzal na sebe náš hřích, abychom my mohli obléct jeho spravedlnost. Terezie píše: "V té noci, kdy se stal slabým a trpícím z lásky ke mně, učinil mě silnou a odvážnou, oděl mě svou zbrojí, a od  oné požehnané noci jsem nebyla přemožena v žádném boji, ale naopak, kráčela jsem od vítězství k vítězství a začala jsem takřka "běžet jako obr"! Pramen mých slz vyschl a otevřel se od té doby jen zřídka a nesnadno." (tamtéž)
Paradox Vánoc má mnoho společného s paradoxem Velikonoc: V maximálním ponížení a zdánlivé bezmocnosti Bůh projevuje svou maximální moc a slávu. Kristův kříž vypadá jako vrchol Ježíšovy bezmocnosti, ale pro nás, kdo věříme, je výrazem Boží moci, jak píše apoštol Pavel (srov. 1 Kor 1,18). Podobně se Kristus už jako děťátko v jeslích stává slabým a trpícím, zcela odkázaným na druhé, a přitom nepřestává být Bohem, Svatým, Silným a Nesmrtelným, tím, kdo zachraňuje slabé.
Proto Terezie zpočátku mluví o Božském Děťátku, o Ježíši, který se té noci stal z lásky k ní "slabým a trpícím", ale o kousek dál, když líčí vánoční příhodu podrobněji, vyjadřuje se jakoby opačně: "Vraceli jsme se z půlnoční mše svaté, při které jsem měla to štěstí, že jsem přijala Boha, silného a mocného." (Poslední slova Terezie v rukopisu podtrhuje.) Takže Bůh silný se stává slabým (čímž se stává paradoxně ještě silnějším!) - aby sestoupil až na dno její slabosti a tak ji učinil "silnou a odvážnou".
Stalo se tak tedy nikoli při osobní extatické modlitbě, ani nějakým soukromým zjevením, jako u některých jiných světců Karmelu, ale při svatém přijímání o půlnoční mši svaté. (I v tomto momentě je nám Terezie učitelkou obyčejné cesty, cesty schůdné pro každého.) Hned po návratu domů se přihodila drobná epizoda, na níž se prokázalo, že u Terezky skutečně nastala vnitřní proměna: tatínek uviděl v krbu Tereziin střevíček, připravený na dárky, a protože byl zřejmě unavený, mrzutě si pro sebe zabručel: "Ještě že je to letos naposledy!" Terezie to ze schodiště zaslechla - a normálně by určitě následoval potok slz. Proto jí Celina prosí, aby raději ani nešla dolů a nezkazila tak všem závěr svátku. "Avšak Terezie už nebyla táž," píše sama o sobě později, "Ježíš změnil její srdce." (AS str. 96)
Plačtivá scéna se nekonala a pro Terezii začíná období plné milostí (i když zároveň plné zkoušek) a rovněž období nebývalé duchovní plodnosti. Brzy nato se otevírá povolání k intenzivní přímluvné modlitbě a zakouší první velké povzbuzení v zázračném obrácení zločince Pranziniho. Podstatné však je, že po tak silném prožitku Božího milosrdenství, které se nad ní sklonilo v její bídě a neschopnosti, Terezie nebude náchylná přičítat následné duchovní úspěchy sobě - ani vlastní duchovní pokroky, ani chvíle, kdy se jí podaří pomoci někomu druhému, ať už radou nebo modlitbou. Tak jako musel kdysi Petr prožít svou rybářskou bezmocnost skrze marnou celonoční námahu, aby pak zrána ocenil zázračný rybolov a především jeho původce, Krista, tak i Terezie si musela požít až do dna kontrast své slabosti a Boží síly, aby později věděla, komu patří chvála a sláva: "Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás," učí svatý Pavel (2 Kor 4,7). Později se o tom Terezie vyjadřuje takto: "V jediném okamžiku provedl Ježíš dílo, které bych byla nesvedla za 10 let. Spokojil se s mou dobrou vůlí, která mi nikdy nechyběla. Mohla jsem mu říci jako apoštolové: 'Pane, celou noc jsme se namáhali, a nic jsme nechytili.' Ke mně byl Ježíš ještě milosrdnější než ke svým učedníkům, sám uchopil síť, vrhl ji a vytáhl plnou ryb. Ze mne udělal rybáře duší, pocítila jsem velkou touhu pracovat na obrácení hříšníků, touhu, kterou jsem dříve necítila tak živě. Jedním slovem, cítila jsem, že do mého srdce vstoupila blíženská láska, potřeba zapomínat na sebe, abych dělala radost jiným, a od té doby jsem byla šťastná!" (AS, str. 96.)
"Cítila jsem, jak do mého srdce vstoupila blíženská láska (la charité)," píše Terezie. Zřejmě ani netuší, že pronáší velmi přesnou teologickou výpověď, protože apoštol Pavel dávno před ní napsal: "Boží láska je nám vylita do srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán." (Řím 5,5) "Láska z Boha jest," hlásal podobně apoštol Jan (1 Jn 4,7), a dodával: "My milujeme, protože On napřed miloval nás." (1 Jn 4,19) Nemůžeme tedy milovat pouze na základě toho, že Bůh nám milovat přikazuje. Nemůžeme milovat pro Něho, ale bez Něho; abychom mohli láskou žít, máme všichni zapotřebí Jeho lásku přijímat.
Něco podobného se děje zvláštním způsobem při každém slavení eucharistie. Ne však automaticky, ale skrze živou víru. Mohli bychom možná přirovnat svaté přijímání ke kousku uranu: uran vypadá jako obyčejný kámen, a přitom je v něm skryta nesmírná energie. Aby se však uvolnila a mohla nastat řetězová reakce, musí se vědět, jak na to. Nukleární fyzici k tomu vyvinuli úžasné přístroje, jimiž jsou dnes schopni jadernou reakci vyprovokovat a uvolnit tu ohromnou energii (k čemu ji pak lidstvo použije, to už je jiná otázka).
I my křesťané máme k dispozici jakési "štěpné" zařízení - jsou to tzv. božské (teologální) ctnosti: víra, naděje a láska. Božské proto, že jsou nám dány Bohem při křtu do výbavy, stačí je vybalit a používat. Víra dokáže spatřit v bílé hostii Krista, Syna Božího, který je stejný včera, dnes i navěky; láska je schopna jej obejmout, spojit se s ním; a naděje nám umožňuje vytrvat ve víře a lásce i v situacích, kdy Boha nijak nepociťujeme, kdy se zdá, že jeho pomoc je daleko a topíme se ve své slabosti. Naděje je totiž ukotvena nikoli v pocitech a ve viditelné realitě, ale v Božích zaslíbeních. Mohli bychom říci v Boží lásce k nám a v Boží moci. Naděje je jakýmsi magnetem, který nás přitahuje na cestě vpřed a pomáhá nám překonávat překážky, pokušení malomyslnosti a suchopáry.
Tyto tři božské ctnosti, vlité nám při křtu, je však třeba "aktivovat", uvést do chodu - zvláště při přijímání svátostí. Je totiž rozdíl, přistupujeme-li ke svatému přijímání s vírou nebo bez víry: jde o podobný rozdíl, jako přistupuje-li ke kousku uranu nukleární fyzik nebo malé dítě. Malé dítě si jej možná chvíli podrží v dlani a pak jej zahodí, protože na pohled není nijak zvlášť přitažlivý. Fyzik bude schopen uvolnit z něj nesmírnou energii, která dá světlo, teplo, bude pohánět stroje v továrnách a přístroje v nemocnicích atd.
Víme, že při mši svaté před proměňováním kněz svolává Ducha svatého nejen na přinesené dary, ale na celé shromáždění. Co by se asi dělo, kdybychom se mu skutečně vírou otvírali? Slabost a nepatrnost Terezky, spojená s velkou touhou a důvěrou, jakoby přitáhly Ducha svatého, který je zároveň Boží láskou i Boží mocí, takže sestoupil do Tereziina srdce a uschopnil ji k lásce, k nezištné lásce k druhým. Bez přijetí Ducha svatého, který je láska, by nebyla schopná vyjít ze svého omezeného malého světa, kde byla středem ona sama se svými problémy, a otevřít srdce bolestem světa - v jehož středu je však už nikoli ona, ale Beránek Boží, Spasitel světa. On je vlastně jediným skutečným Rybářem duší, všichni ostatní mohou a mají mít na jeho "rybolovu" podíl, ale pouze ve spojení s Ním.
Ne náhodou pociťuje Terezie později hluboké sympatie k postavě svaté Johanky z Arku. V jedné krátké divadelní hře o této světici, kterou složila pro spolusestry, o ní píše:

"Ona je jen chudou pasačkou,
ale Bůh je Všemohoucí:
bázlivé panně chce darovat
ohnivé srdce a bojovného ducha.

PR 1, in Opere complete, OCD/ Libreria Ed. Vaticana 1997.

Brána je předěl
mezi vnějškem a vnitřkem;
mezi trhem a svatyní;
mezi tím, co patří světu,
a tím, co je zasvěceno Bohu.
Když člověk branou prochází,
ona mu řiká:
Nech venku všecko,
co nepatří dovnitř,
myšlenky, přání, starosti,
zvědavost a marnivost.
Co není posvěcené,
všecko nech venku.
Očisti se,
vcházíš do svatyně.
Jen tou branou
kvapně neprospěchat!
Procházejme jí
docela pomalu
a své srdce otevřme,
ať vnímá, co brána hovoří.
A dokonce i předem
chvilinku postůjme,
ať to procházení
jsou kroky očisty
a usebrání.

Terezie z Lisieux a Panna Maria    (2. část)

Obsah

Sestra M. Milada od Spasitele světa, OCD Panna Maria je Tereziinou Matkou

To, že Maria je Tereziinou Matkou, bude Terezie díky zmíněné uzdravující zkušenosti opěvovat celý život. Je to taková milost, že by kvůli ní ani nechtěla s Marií měnit. "Co se týče svaté Panny, svěřím se ti s jednou z mých prostinkostí; jednou jsem se přistihla, jak jí říkám: ,Má dobrá svatá Panno, zdá se mi, že jsem šťastnější než vy, protože já mám vás jako Matku, a vy, vy nemáte svatou Pannu, kterou byste mohla milovat... Je pravda, že jste Ježíšovou Matkou, ale tohoto Ježíše jste nám celého darovala... a On nám na kříži daroval za Matku vás. Jsme tedy bohatší než vy, neboť my máme Ježíše a také vy jste naše. Jindy jste si pro svou pokoru přála být malou služebnicí šťastné panny, která bude mít tu čest být matkou Boží, a hle, já, ubohé, malé stvoření, nejsem vaší služebnicí, ale vaším dítětem, vy jste Ježíšovou Matkou a jste i Matkou mou.' Svatá Panna se bezpochyby musí usmívat nad mou naivitou, a přesto to, co jsem jí řekla, je naprosto pravdivé!..." (DT 137).¹⁴ Ozvěna toho je slyšet i v Tereziině poslední modlitbě: "Ó Maria, kdybych já byla Královnou nebe a ty Terezií, chtěla bych být Terezií, abys ty byla nebeskou Královnou" (TM 21).¹⁵ Tento vztah je pro nás velkou a nezaslouženou výsadou: "...Svatá Panna nemá svatou Pannu, kterou by milovala, je méně šťastná než my" (ŽS 11.8.4/VŽ 105).

Zkušenost o Mariině mateřství předává Terezie i ostatním. Celina se v den svých slibů důvěrněji spojí nejen s celou Nejsvětější Trojicí, ale i s Marií: "Vím, že svatá Panna se stane ještě intimněji a mateřštěji než v minulosti Maminkou svého vyvoleného dítěte..." (DT 182). ¹⁶ Jako Matky se jí nemusíme bát: "Je pravda, že žádný lidský život není prostý chyb, pouze Neposkvrněná Panna je před Božím Majestátem úplně čistá. Jaká radost myslet na to, že tato Panna je naší Matkou! Protože nás miluje a protože zná naši slabost, nemáme se čeho obávat" (DT 226). ¹⁷ Přijímá nás s celou naší slabostí a neschopností: "...Když se mám sama modlit růženec (je mi hanba to přiznat), stojí mě to víc než používat nějaký kající nástroj. Cítím, že se ho modlím tak špatně! Marně se snažím rozjímat růžencová tajemství, nedokážu upoutat na ně mysl... Dlouho jsem byla zdrcena tímto nedostatkem zbožnosti, který mě udivoval. Vždyť tolik miluji svatou Pannu, že by mi mělo být snadné konat k její cti modlitby, které jsou jí milé. Teď už se netrápím, myslím si, že Královna nebes je přece mou Matkou a musí vidět mou dobrou vůli a spokojuje se s ní. (...) Svatá Panna mi ukazuje, že se na mne nehněvá. Nikdy neopomene mě chránit, jakmile jí vzývám. Když na mne dolehne nějaký neklid, bezradnost, rychle se obrátím k ní a ona jako nejněžnější Matka si vždycky vezme na starost mé zájmy. Kolikrát se mi stalo, když jsem mluvila k novickám, že jsem ji vzývala, a pocítila jsem dobrodiní její mateřské ochrany!..." (Rk C 25v-26r/AS 233-234).

Všechny velké události svého života prožívá Terezie pod Mariiným pohledem: na Karmel vstupuje 9. dubna 1888 v den Zvěstování Panně Marii. ¹⁸ Kvůli postní době byl v roce Tereziina vstupu přeložen až na duben. Sliby skládá na den jejího narození 8. září, před sochou "Panny Marie úsměvu" ¹⁹ začíná psát svůj rukopis, čte úkon Obětování se milosrdné lásce a vyučuje novicky.

Pod ochranou jejího panenského pláště

Aby Terezie vyjádřila vztah mezi Matkou a jejím dítětem, často se odvolává na symbol Mariina ochranného pláště. Navazuje tak na dlouhou karmelitánskou tradici, v níž Maria jako patronka řádu zaručuje svým pláštěm svou mateřskou ochranu. Plášť je znamením i její čistoty, ²⁰ v níž ji mají následovat všichni členové karmelitánské rodiny. Nejedná se jenom o čistotu těla, ale mnohem spíše o celkovou čistotu srdce, o svobodu ode všech vázaností, aby tak člověk mohl svázat své srdce s Pánem. Jen tak je možná kontemplativní modlitba, k níž jsou karmelitáni povoláni. Tereziina touha po Karmelu je proto i touhou ukrýt se pod tímto pláštěm. V průběhu let se význam tohoto symbolu bude pro ni stále prohlubovat:

  1/ ochrana před hříchem: Ze začátku je Mariin plášť pro Terezii především ochranou tělesné čistoty. Proto před poutí do Říma, která mohla "otřást málo pevným povoláním" (Rk A 55v/AS 118) prosí u Panny Marie Vítězné: "Jak vroucně jsem se modlila, aby mě stále opatrovala a brzy uskutečnila můj sen a ukryla mě ve stínu svého panenského pláště!... To bylo jedno z mých prvních dětských přání... Když jsem rostla, pochopila jsem, že na Karmelu budu moci opravdu najít plášť svaté Panny, a k této úrodné hoře směřovaly všechny mé touhy... Také jsem prosila Pannu Marii Vítěznou, aby ode mne vzdálila všechno, co by mohlo poskvrnit mou čistotu" (Rk A 57r/AS 120).
  2/ čistota srdce: Na Karmelu poznává, že být čistý znamená i být odpoutaný ode všech nezřízených náklonností. Osvobodit srdce ode všeho pozemského pomůže Terezii jedna z mála dalších jejích mystických milostí. V červenci 1889 během noviciátu v poustevně Marie Magdalény se cítí být přikryta Mariiným pláštěm; teprve dva a půl měsíce před smrtí to svěřuje matce Anežce: "...Bylo to, jako by byl pro mne přes všechny pozemské věci přehozen závoj. měla na starosti refektář a vzpomínám si, že jsem dělala svou práci, jako bych ji nedělala já, bylo to, jako by mi někdo půjčil tělo. Tak to zůstalo po celý týden" (ŽS 11.7.2/VŽ 61). Mariin plášť tak Terezii očišťuje, "zpanenšťuje" a stabilizuje celé její bytí v "hlubokém pokoji ode všech pozemských starostí" (DT 122).²¹ Celině v dopise dává najevo, že dokonalé panenství - tzn. čistota srdce - se získává důvěrným stykem s Pannou Marií: "Celino, skryj se dobře do stínu jejího panenského pláště, aby tě učinila pannou!..." (DT 105). ²²
3/ intimita s Kristem: Mít čisté srdce znamená být úplně volný pro Ježíše. To on sám se nachází pod Mariiným pláštěm. Žít pod ním proto znamená žít v důvěrnosti s jejím Synem, na místě, kde může dojít k nejintimnějšímu sjednocení s Ježíšem. Toto tajemství opěvuje Terezie ve svých prvních básních:

  4/ skrytost - malá cesta: Terezie milovala obrázek Panny Marie s Ježíškem v náručí, který objímá další dítě. Díky tomuto obrázku pochopila, že k tomu, aby ji Maria mohla snáze nést, skrýt pod svůj plášť a sjednotit se Synem, musí zůstat malá. Znamená to žít malou cestu. V tomto významu mluví Maria sama Tereziinými ústy k Celině: