Obsah

Doloudalo se k Vám,
milí čtenáři, druhé opožděné letošní číslo našeho časopisu. Slíbil jsem v tomto roce, prožívaném v Karmelu s výroční vděčností Panně Marii za dar škapulíře, zaměřit na Pannu Marii Karmelskou více pozornosti. Značnou část tohoto čísla zabírá výňatek z textu Stanov Řádu karmelitánů. I na těchto stránkách se o Panně Marii Karmelské mluví. Vím, že jazyku dokumentů není lehké rozumět a že vyžaduje více soustředění. Ale přitom právě dokumenty jsou texty velmi propracovanými, které se snaží vystihnout důkladně a aktuálně spiritualitu Karmelu v jejím bohatství, proměnách a nových obzorech. Tak se námaha vložená do jejich četby nepochybně vyplatí. Zde předložený text Stanov je pouze pracovním, ne schváleným oficiálním překladem. Doufám, že jej jako zdroj podnětů k přemýšlení i rozjímání může použít nejen široký okruh karmelitánských terciářů, ale také bratři, sestry a terciáři tereziánského Karmelu, kteří se řídí stanovami jejich společenstvím vlastními. Věřím, že i tímto způsobem můžeme naplňovat výzvu Pána Ježíše k Petrovi, kterou Jan Pavel II. přejal za základ svého listu Novo millenio ineunte: "Duc in altum! Zajeď na hlubinu!" (Lk 5,4.)
S přáním mateřské ochrany Panny Marie, Královny posvátného škapulíře, a hojnosti Boží milosti Vám všem

P. Gorazd, O.Carm.

Obsah

LIST GENERÁLNÍHO PŘEVORA

Milí spolubratři,
s velikou radostí vám předkládám text našich nových stanov, schválených generální kapitulou v září 1995. Jsou ovocem našich příspěvků, přibližně devíti let práce různých odborníků, jakož i studia a hodnocení při setkáních bratří. V první části je vykresleno naše charisma a naše poslání: jsme kontemplativní bratrské společenství uprostřed lidu a jemu ke službě. Bratrskému životu je věnována druhá část, která vybízí naše komunity, aby byly večeřadly společenství, modlitby a služby, ano aby se stále víc stávaly viditelnými a věrohodnými ikonami Nejsvětější Trojice. Proces výchovy je vysvětlen ve třetí části a je představen ve svých různých fázích ne jako spousta mnohého, co je třeba dělat, ale jako životní styl; poslední část je pak věnována řízení řádu, jež považujeme za službu, vedení a animaci. Výsledkem je text velmi bohatý a podnětný pro dnešní život nás karmelitánů a pro náš apoštolát. Nesmí tedy skončit na čestném místě v policích našich knihoven. Je nezbytné najít příhodné formy, jak obsah stanov prohlubovat a osobně žít; ale také s nimi, alespoň v základních rysech, seznámit všechny, kdo patří do naší rodiny. Cenným přínosem tu mohou prostřednictvím vhodných pomůcek přispět ti z nás, kdo se věnují studiu. Díky Bohu máme v řádu dobře připravené osobnosti, které tento úkol mohou splnit. Chceme je tedy povzbudit, aby nám svými objevy a postřehy pomáhaly zakusit, milovat a uskutečňovat ducha Karmelu, aby nám daly na prahu třetího tisíciletí pocítit, že jsme dědici slavné minulosti, která se nestává zkamenělinou, ale zůstává živá a činná prostřednictvím života a nasazení se v dnešní církvi a světě. Odevzdejme se ochotně Duchu svatému a přijměme s vděčností přispění Marie, naší Matky a Sestry: pocítíme, že jsme povzbuzeni rozvažovat o tomto textu a přijímat ho jako skrovnou, ale vzácnou pomoc na naší cestě zasvěceného života.

Obsah

MARIÁNSKÉ OBRAZY - ANO ČI NE?

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Slíbil jsem věnovat v letošním roce na stránkách našeho časopisu co možná největší pozornost tematice mariánské. A abych slib plnil, chci Vám předložit několik myšlenek, o nichž jsme uvažovali při mši svaté o svátku Panny Marie, Prostřednice všech milostí, v kostele v Liboci.

Poté, co jsem se díky loňskému výročí úmrtí Jana z Jenštejna s tímto mužem více sblížil, stále si příležitostně doplňuji svůj obraz o jeho osobnosti. Josef Krása jej v knize o knihách na dvoře Václava IV. zmiňuje jako biskupa, který sám měl silný vztah k umění a zároveň prosazoval užívání umění ve službě zanícení a upevňování víry a zbožnosti.² Připomeňme si, že období, do nějž spadá Jenštejnův život a působení, bylo nazváno "zlatým stoletím české gotiky". A mimo jiné byla právě tehdy vytvořena celá řada krásných gotických madon, některé přímo jako zakázky Jana z Jenštejna (a jeho následné dary různým kostelům či klášterům).³

Tím víc mne zasáhly výroky Janových současníků, představitelů reformního křídla v české církvi, kteří zastávali k umění opačný postoj. Vzdělaný a slovutný Matěj z Janova se vyjádřil takto: "Jakmile nějaký obraz je uctíván více než jiné, jakmile se lid častěji u něho zastavuje a svíce zapaluje, má být z chrámu odstraněn."⁴

Toto přesvědčení Matěje z Janova tak jak může být reakcí na výstřelky a přehánění v úctě obrazů nebo relikvií svatých ve 14. století mi připadlo jako přesný protiklad té zkušenosti, kterou tak mnozí z nás opakovaně prožíváme na místě nám vzácném v kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří. Vyslechl jsem už tolikeré vyznání nebo svědectví z úst lidí nejrůznějšího postavení o tom, jak je toto místo požehnané, jak se tu Bůh sám nebo Panna Maria (a Bůh skrze ni) dotyčnému člověku přiblížili v citelné přítomnosti, důvěrnosti a lásce. A oltářní obraz Panny Marie Karmelské v tom bezesporu hraje svou roli, významně dotváří atmosféru tohoto poutního kostela... (A podobně lze mluvit o jiných svatých místech, kam rádi putujeme.)

Přejdu ze 14. století rovnou do století 20. a k myšlenkám trapisty otce Jeronýma ze Sept Fons, jež byly v podobě dvou knih vydány i u nás česky. Tento zkušený muž modlitby při zpětném pohledu na svůj život a na jak on říká "dobré vlivy", které jej formovaly, podotýká: "Není nic normálnějšího, než když se náboženský pocit⁵ konkretizuje do zaujetí pro nějaký kostel, pro nějaký klášterní kout, obraz nebo sochu. Je to materiální základna duchovní věrnosti. Kdybych ty kostely nenavštěvoval, kdybych nechodil do svatyní zasvěcených Panně Marii, které dokáží zprostředkovat potřebnou ochranu a jež jsou tak pohostinné, náboženství by se pro mne nestalo tím, čím je dosud blízkostí, úctou, důvěrou, nadějí."⁶

Toto tvrzení rovněž zjevně protiřečí tomu, jak smýšlí Matěj z Janova.

Další myšlenky k tomuto tématu může vnést do našeho uvažování samo pomyšlení na vyderský obraz Panny Marie Karmelské. Obraz pochází z roku 1709, z období baroka, kdy se jako projev zbožné horlivosti nově rozvinul zájem o pouť, o putování. Zatímco v dřívějších staletích se ovšem jednalo o pouti do velké dálky (do Říma, Compostelly nebo do Jeruzaléma) a jejich cílem byla místa mučednické smrti apoštolů, světců nebo samotného Spasitele, v době barokní vznikla řada poutních míst přímo v našich zemích a ohniskem těchto nových poutních svatyní se stává často právě obraz (příp. socha), kterému se dostává přídomku: "milostný", tedy zprostředkující Boží "milosti" nebo přesněji: napomáhající k přijetí milosti. Přitom naprostá většina těchto nových poutních míst jsou místa mariánská. W. Pötzl ve své stati o lidové zbožnosti v baroku⁷ cituje Kramerův výrok, že četná nová barokní poutní místa "učinila domovinu krajinou sakrální". Jednodušeji bychom mohli říci: kraj, ve kterém lidé doby barokní žili svůj každodenní život, a nebo kraj docela nedaleký, byl jimi vnímán jako v jistém smyslu posvěcený a napomáhající k posvěcení. V očích tehdejších lidí se kraj jejich domova jevil jako síť (zcela dosažitelných) míst, na nichž se obrazně řečeno nebe dotklo země (počátkem poutních míst byly různé zázračné události "milosti", tj. zde zažitá ochrana v tísni či nebezpečí, vyslyšení modliteb) a na nichž (a právě na nich!) stojí za to opět vzhlížet ze země k nebi. Jestliže se zbožnost barokního poutníka tak výrazně zaměřuje na "milostný obraz", souvisí to s přesvědčením nebo spíše zkušeností, že modlitba před určitým obrazem nebo sochou v sobě ukrývá zvláštní sílu...

Mám za to, že v této chvíli jsme na samém hrotu opačného názoru, než jaký zastává Matěj z Janova. Přitom chci zdůraznit, že všech svědků víry, jejichž pohledy nebo myšlenky, jsem tu shromáždil, si upřímně vážím a snažím se najít prostřednictvím "dialogu" mezi nimi správný postoj pro sebe nebo pro nás dnes. Moje vlastní zkušenost, kterou nevnucuji, ale kterou zde snad ani nemusím zásadně zamlčovat, mne staví na stranu Jana z Jenštejna, otce Jeronýma a prostého barokního poutníka. Věřím, že Maria v příběhu života každého z nás skutečně je a že tato její přítomnost jemným a přitom cenným způsobem napomáhá k naší spáse. Konkrétní rysy toho, co jsem tu vyslovil tak obecně, můžeme objevovat, rozlišovat a oceňovat každý v neopakovatelné jednotlivosti svého života.

Je mi líto, že si s Matějem tak nerozumíme. Vždyť naopak jeho silný vztah k eucharistii a úsilí o její časté přijímání i v řadách laiků jsou nám i po staletích tolik sympatické. Není nám také jedno, když se Matěj z Janova při svém "obrazoboreckém" postoji odvolává na Písmo. A přiznám se, že jsem ještě neuvedl celý text z jeho pera, jak je citován v uvedené knize Josefa Krásy. Hodně mi vadí tvrdost, s jakou tu středověký teolog argumentuje, ale přesto mi připadá poučné nyní i zde zbytek citace uvést. Matěj z Janova dále napsal: "Stává se, že v chrámech skrze obrazy dějí se znamení, zázraky, uzdravování. To jest velice nebezpečné a téměř zjevné tajemství a předzvěst Antikrista a dílo ďáblů, aby Kristu bylo ukřivděno a prostí lidé svedeni, přičítajíce jakousi božskou moc obrazu dřevěnému nebo kamennému... zapomínajíce, že jest to dřevo bez smyslu a bez života, neposvěcené aniž požehnané slovem Božím. Každá šibenice v městě je užitečnější a prospěšnější než nějaký nejuctívanější obraz či socha v chrámě. Neboť šibenice jest prostředkem a znamením spravedlností Boží a zmenšením špatnosti lidské, má tedy pevné svědectví v slově Božím, kdežto o obrazech mnoho zlého řečeno jest v Písmě... ano od obrazů a jejich ctění všechna pohanská modloslužba vzala počátek." Ještě drastičtější postoj zaujímá Jakub z Kaplice, o němž se píše, že "ukázav na sochu Panny Marie řekl, že by si na ohni z ní raději uvařil hrách." ⁸ Za těmito slovy už visí ve vzduchu husitské obrazoborectví. Můžeme si přitom ve své fantazii směle představovat, jak krásná asi mohla být gotická madona, k níž tehdy ukazoval Jakubův prst.

Co se skrývá za těmito radikálními postoji? Možná, jak už jsem zmínil, jde o reakci na dobové výstřelky. Že by se tu také projevoval určitý primitivismus středověkého člověka, na rozdíl od nějž jsme my již kultivováni několika následnými staletími? Nechci soudit ani Matěje z Janova, ani Jakuba z Kaplice. Chci z toho vyvodit něco pro sebe, pro nás. A takto slyším za jejich ostrými slovy obecné varování před přílišným sebevědomím, které může vyplývat z přesvědčení, že v té či oné chvíli "mám pravdu". I kdybych se (jako tomu bylo v případě Matějově) mohl opírat o značné vzdělání a měl na své straně výroky Písma, přesvědčení, že mám pravdu, mě nesmí svádět k agresivitě. Jinak velmi snadno znovu upadneme do postoje, za který jsme na konci uplynulého tisíciletí konali pokání a který svatý Otec pojmenoval tak výstižně: "metody intolerance a dokonce násilí ve službě pravdě."⁹

Ale to už jsme se odchýlili k jinému tématu. Vraťme se k původnímu a uveďme na závěr výňatek z odpovídajícího článku v Katechismu katolické církve:

(...) Volba vhodného místa není pro opravdovost modlitby lhostejná: pro osobní modlitbu může být tímto místem "modlitební koutek" s Písmem svatým a obrazy, aby byl člověk "ve skrytu" v přítomnosti svého Otce. V křesťanské rodině taková malá oratoř napomáhá společné modlitbě. (...) Pouti oživují vědomí naší pozemské cesty do nebe. Bývají tradičně dobrou příležitostí k obnově modlitby. Svatyně jsou pro poutníky při hledání jejich živých pramenů místy mimořádně vhodnými pro to, prožívat formy křesťanské modlitby "jako církev".¹⁰

Reliéf Korunování Panny Marie
z původně karmelitánského kostela
Panny Marie Sněžné v Praze
Foto: Dominik Bouma.

Tento reliéf, který se dnes nachází za kostelem Panny Marie Sněžné v Praze (nad brankou k bývalému hřbitovu), byl původně pravděpodobně umístěn na věži, která u tohoto kostela stála a která byla po husitských válkách stržena. Mohl být součástí vstupního portálu kostela. Základní kámen k tomuto kostelu a klášteru karmelitánů položil sám Karel IV., a to 3. září 1347 na památku své korunovace českým králem, která se odehrála den předtím. Námět reliéfu Korunování Panny Marie tomu tematicky odpovídá, klečícími donátory po stranách jsou pravděpodobně Karel IV. (na straně korunujícího Krista, s říšskou orlicí ve znaku) a jeho první manželka Blanka z Valois (na straně korunované Panny Marie, se znakem české země). Odborníci soudí, že horní kamenný blok Nejsvětější Tojice znázorněná jako "Trůn Boží milosti" byl v původní dispozici osazen poněkud výše nad Korunováním, než je tomu dnes. Kvalita tohoto uměleckého díla je velmi vysoká. Jeho násilné poničení je třeba připsat husitským nepokojům v Praze na počátku 15. století. A v tom spočívá jeho souvislost s tematikou našeho článku o mariánských obrazech.

Obsah

Z DOPISŮ SV. TEREZIE Z AVILY (2)
Veronika Elisabeth Schmitt, OCD

"Zdůrazňuji vše, co podporuje ctnost, ne tělesné strohosti."

Po staletí měl "bosý Karmel" pověst zvláštní kající přísnosti. Avšak dopisy sv. Terezie, reformátorky a zakladatelky tohoto řádu, mluví jinou řečí. Tak čteme např. v dopise adresovaném jedné z jejích sester, matce Marii od sv. Josefa, převorce v Seville: "...také bonbóny, kterých jste mi poslala takové množství, chutnají výborně."¹¹ Terezie je zjevně umí vychutnat. Přizná to jak sama sobě, tak i sestrám a bratřím svého mladého řádu! Převorce ze Salamanky nadšeně píše: "Mám poustevnu, ze které je vidět řeka. I tam, kde spím, mám tentýž výhled a můžu se jím kochat dokonce z postele, což mi působí mimořádné potěšení."¹² A pateru Graciánovi v jednom dopise radí: "Přijde-li spánek, užijte si ho. Vy ještě vždy najdete dost času na to, abyste přemýšlel o tom, co je zapotřebí."¹³ Terezie není v žádném případě nějaká tak "umrtvená" řeholnice, že by už nedokázala připustit lidské city a požitky. Její intenzívní soucítění s druhými spočívá právě na silně rozvinuté schopnosti vnímat všemi smysly.

Naproti tomu se dívá skepticky na ty, kteří po tělesné stránce dbají na krajní strohost, ale v duchovním životě se honí za pochybnými požitky: "Je-li modlitba doprovázena oněmi zmíněnými slastnými pocity, zanechává v naší duši jen ochablost, strach a přecitlivělost vůči těm, kteří si nás neváží. Já bych si sama pro sebe nepřála žádnou jinou modlitbu než tu, jež mi dá vyrůst ve ctnostech. I když je provázena silnými pokušeními, vyprahlostmi a sklíčeností, pokládám ji za dobrou modlitbu, jen když z ní vyjdu pokornější." ¹⁴

Zde je velmi zřetelné, oč reformátorce Terezii jde: "Zdůrazňuji vše, co podporuje ctnost, a ne tělesné strohosti. Můžete to vidět ve všech našich klášterech,"¹⁵ píše pateru Mariánovi. Toto její naléhání často nebylo pochopeno, což ukazují řádky z následujícího dopisu: "Říká-li otec Jan od Ježíše, že prý je to moje vůle, aby naši bratři chodili bosí, připadá mi to zvláštní; neboť právě já jsem to vždycky otci Antonínovi zakazovala. Šlo mi o to, aby do řádu chtěli vstoupit schopní muži a nebyli odrazováni přílišnými strohostmi."¹⁶ O vnější "přísnosti", o rigorismus, který byl její době v klášterním reformním hnutí velmi aktuální, této reformátorce právě vůbec nejde. Distancuje se od toho. Jí jde o vnitřní obrácení srdce. Mluví o pokoře a o ctnostech, jež jsou pro ni tak důležité, a míní tím ony postoje, které vedou z egocentrické uvězněnosti do sebe sama k otevřenosti všemi smysly pro božské i lidské Ty. Člověk se má stát naprosto transparentním pro Boží přítomnost a pro Jeho působení v něm a skrze něho.

"Pečujte přece o své zdraví!"

"Bohu je Vaše zdraví a Vaše poslušnost milejší než Vaše kající cvičení," píše Terezie svému bratru Lorenzovi, kterého také duchovně doprovázela.¹⁷ "Toto je znamením, že jste odevzdaný do Jeho vůle, a tuto odevzdanost pokládám za největší dobro, které s sebou přináší cvičení vnitřní modlitby."¹⁸ Terezie jistě napáchala hodně násilí na svém vlastním zdraví tím, že si kvůli nadměrné práci často odpírala spánek. Při zpětném pohledu to však poznala jako chybu. "Mému zdraví to ovšem škodilo, a proto se bojím, že to mohlo být pokušení," píše otci Gonzalovi Dávila v červnu 1578.¹⁹

Zdraví je Boží dar, který máme chránit. Tímto pojetím stojí Terezie v křiklavém protikladu vůči těm, kdo to právě v její době s kajícími cvičeními přeháněli. Existuje sotva nějaký dopis, ve kterém by se adresáta neptala na jeho zdraví a jak se mu daří, a obvykle zmiňuje, i jak se po stránce zdraví daří jí. Zvláště starostlivá je vůči svým sestrám a pateru Graciánovi; příležitostně dokonce dává terapeutické rady až k poskytnutí receptu na pilulky, které jí tolik pomohly. "Jsem přesvědčená, že užívání těchto léků velmi zmírní vaše utrpení, ba dokonce i tehdy, když budete brát každých čtrnáct dní jen jednu pilulku," čteme v jednom dopise z r. 1581 převorce v Seville.²⁰ Nemoci druhých Terezii zneklidňují mnohem víc než její vlastní: "Nevím, co mám dělat, aby se mě nemoci mých převorek tolik nedotýkaly. Pečujte přece o své zdraví, ale ani vy ani sestry nepoužívejte onu ’léčivou’ vodu!"²¹ Když v Seville zuří mor, vytrpí si Terezie smrtelnou úzkost o své sestry a pateru Graciánovi v červnu 1582, několik měsíců před svou smrtí, píše: "Nepodléhejte (...) pokušení chtít tam odcestovat! To by byla zhouba pro nás všechny, aspoň pro mě. Bůh vám sice dal zdraví, ale vystavovat ho nebezpečí, to by bylo vhodné leda k tomu, abyste mě připravil o život!"²²

Ohled na rozpoložení, v němž se člověk právě nachází, zná Terezie i vzhledem k životu modlitby. Věděla o významu psychosomatických souvislostí a o tom, že tělo i duši je třeba vést "mírně", nemá-li lidská přirozenost utrpět škodu: "Musíte vědět, že stejně jako ve vnějším světě, tak i v tom vnitřním existují různá ’počasí’ a že to ani nemůže být jinak..."²³ Dává také radu: "Dbejte občas na to, abyste se prošel pod širým nebem, máte-li stísněnou náladu; neboť to nebrání modlitbě a my musíme proti svým slabostem bojovat takovým způsobem, aby tím netrpěla naše přirozenost. Také to je hledání Boha; neboť kvůli Němu se přece utíkáme k těmto prostředkům a je inu nutné, abychom svou duši vedli mírně."²⁴

Terezie sama za svého života v klášteře sotva poznala jeden den bez bolesti. Bez zahořklosti, s velkou dávkou humoru doznává: "... kdybych netrpěla už ničím víc než svými obvyklými bolestmi, pak je mé zdraví výborné."²⁵ Věděla velmi dobře, co to je zničené zdraví. To ji učinilo tak citlivou ohledně zdraví druhých lidí.

Trvalo až do naší doby, než se rozumná péče o zdraví stala v klášteře něčím samozřejmým. Ještě "malé" Terezii z Lisieux bylo přiměřené lékařské ošetření odpíráno. Její rodné sestry musely nemocné, umírající na tuberkulózu, aby trochu zmírnily její bolesti, vmíchávat morfium tajně do marmelády. Jak by se Tereza ujala této sestry a jak by se jí snažila pomoci! Jak se jí řád v tomto bodě stal nevěrný! Dal přednost špatně chápané askezi před tak lidským a křesťanským postojem své zakladatelky!

Není náhodou, že Terezie v duchovním životě tolik zdůrazňovala rozjímání Ježíšova lidství. Člověk je místem, na kterém se zjevuje Bůh. Vtělení, tuto ústřední pravdu křesťanské víry, stavěla Terezie vždy a v každém ohledu do středu svého života.

"Už nejednám tak, jak jsem byla zvyklá; s láskou jde všechno."

Světu, příznačnému ctižádostí, silou, tvrdostí a mocí, Terezie čelí lidskými a "mateřskými" hodnotami. Stále znovu zdůrazňuje, jak je pro ni důležité, aby se ve všem postupovalo s mírností. To je ona vlastnost, které si tolik cení na pateru Graciánovi. "Věřím, že Vaše Paternita dosáhne mnohého, když postupujete bez hluku a s mírností,"²⁶ píše mu r. 1575, v témže roce, kdy jej poznala. Také převorkám svých reformovaných klášterů radí: "Převorky mají pamatovat na to, aby (...) svůj úřad vykonávaly s velkou mírností."²⁷ O sobě samé doznává, že v tomto ohledu prošla procesem poučení se: "Víte, co do způsobu vedení kláštera už nejednám tak, jak jsem byla zvyklá; s láskou jde všechno."²⁸

Několik málo let po její smrti nebude už pro reformovaný Karmel směrodatná Tereziina lidskost, z níž vyrostla její hluboká spiritualita, směr bude udávat životu nepřátelský, asketický životní styl, jenž nalezl své ztělesnění v novém provinciálovi, P. Doriovi. Otce Graciána kvůli jeho "vlažnosti" z řádu vyhnali. P. Jana od Kříže měl potkat stejný osud; předešel mu tím, že se dobrovolně přihlásil do misií, avšak zemřel ještě před odjezdem. Jako žena dala Terezie své reformě nová měřítka, která tehdejší mužský svět pochopil příliš málo. P. Gracián a P. Jan od Kříže tu tvořili čestnou výjimku.

Teprve postupně se v jejím řádu mohla prosadit Tereziina velká lidskost, v neposlední řadě díky vědeckému bádání v naší době, jež vyneslo na světlo původní akcenty reformy.

Ani naše doba není vůči chybným formám duchovního života imunní. Myslím na onu svůdnou "zbožnost výkonnosti", jež je všude patrná, na tíhnutí k mimořádným jevům, na přeceňování "duchovních" oblastí života, spojené s pohrdáním věcmi všedními a světskými. Terezie nám ukázala svým životem, jak vypadá pravá spiritualita: nebe a země jsou v ní spojeny v oslovující lidskosti. Terezie chtěla pravost a tím hodnověrnost. To zůstává výzvou dodnes.

"Pozorovala jsem toho tolik, čím kláštery, pokud se tyto věci pokládají za nedůležité, postupně vezmou za své."

Jde o dobu nejprudších bojů mezi reformovanými a nereformovanými členy řádu. Vše má urovnat nuncius Sega, Tereziin zapřisáhlý odpůrce. Na reformované k němu přicházejí pomluvy všeho druhu, i na samu Terezii: "O mně vypověděli, že prý jsem potulná a neklidná ženština a že mnou zřízené kláštery byly založeny bez povolení papeže a řádových představených."²⁹ Přesto Terezie neupadá do sebelítosti, i když přiznává: "Pán chce, abychom trpěli, protože nikdo se nezastává pravdy a neřekne ani slovo na mou obranu."³⁰ Ani otec Gracián, její nejbližší spolupracovník a důvěrník, se jí nemůže zastat. On sám je také pronásledován. Tím Terezie trpí nejvíce.

Z prvního provinčního shromáždění reformovaných bratří v Alcalá roku 1581 je Terezie vyloučena. Jako žena nemá právo spolurozhodovat ona, zakladatelka nové řeholní větve. "K tomu, co se týká sester, snad přesto smím říct aspoň slovo, vždyť jsem toho pozorovala tolik, čím kláštery, pokud se tyto věci pokládají za nedůležité, postupně vezmou za své,"³¹ píše v únoru 1581 otci Graciánovi, aby ovlivnila stanovy pro sestry. Gracián (jako kandidát, jemuž ona přála,) právě vyšel z prvních voleb jedním většinovým hlasem jako provinciál.

Bylo zapotřebí mnoho času, než se Tereziin duch neodvolatelně prosadil také (a právě) hlasem žen, jako byly Terezie z Lisieux, Alžběta z Dijonu a Edith Stein. "Zkrátka, pravda může trpět, ale nezahyne; a tak tedy doufám, že Pán ji odhalí ještě víc."³²

Převzato z časopisu Karmelimpulse, ročník 10, 2000/II, str. 5 9.
Z němčiny přeložila sestra M. Petra od Zmrtvýchvstalého, OCD.

Poznámky:

1. Originální italský text viz: Analecta ordinis carmelitarum, vol. 47, n.1, Jan.-Jun. 1996, Roma, Editiones carmeliticae, 1996. ZPĚT
   
2. Srov. Josef Krása, Rukopisy Václava IV., Odeon, Praha 1971, str. 232. ZPĚT
   
3. Viz o tom příspěvek Ivo Kořána, Podíl arcibiskupů na zlatém století české gotiky, ve sborníku Pražské arcibiskupství 1344-1994, Zvon, Praha 1994. ZPĚT
   
4. Citováno J. Krásou, tamtéž. ZPĚT
   
5. Nemám přístup k originálu, abych mohl ověřovat přesnost překladu, ale slovo "pocit" mne tu ruší. Raději si namísto něj vkládám: "smysl" nebo "cit" či "jemnocit". ZPĚT
   
6. Otec Jeroným: Protože navždy trvá dlouho, Karmelitánské nakladatel., Kostelní Vydří 1993, str. 70. ZPĚT
   
7. Viz: W. Brandmüller, Handbuch der bayrischen Kirchengeschichte, Verlag St Ottilien, sv. II, str. 935. ZPĚT
   
8. Obojí citováno v knize J. Krásy, str. 232. ZPĚT
   
9. Srov. Tertio millenio adveniente, čl. 35. ZPĚT
   
10. Srov. KKC, čl. 2691. Záměrně se odchyluji od oficiálního českého překladu a překládám doslovněji (i když pouze podle německého a italského překladu), přičemž je mi stále málo srozumitelný smysl výrazu "živé prameny". Předpokládám, že souvisí s titulem prvního článku citované kapitoly Katechismu, který zní: U pramenů modlitby. ZPĚT
    
11. Sümtliche Schriften der hl. Theresia von Jesus, München, Käsel-Verlag, sv. III, str. 479. ZPĚT
    
12. Sv. III, str. 132. ZPĚT
    
13. Sv. III, str. 587. ZPĚT
    
14. Sv. III, str. 352. ZPĚT
    
15. Sv. III, str. 426. ZPĚT
    
16. Sv. III, str. 425. ZPĚT
    
17. Sv. III, str. 500. ZPĚT
    
18. Sv. III, str. 501. ZPĚT
    
19. Sv. IV, str. 40. ZPĚT
    
20. Sv. IV, str. 441. ZPĚT
    
21. Sv. III, str. 333. ZPĚT
    
22. Sv. IV, str. 525. ZPĚT
    
23. Sv. III, str. 167. ZPĚT
    
24. Sv. III, str. 152. ZPĚT
    
25. Sv. III, str. 147. ZPĚT
    
26. Sv. III, str. 208. ZPĚT
    
27. Sv. III, str. 474. ZPĚT
    
28. Sv. IV, str. 144. ZPĚT
    
29. Sv. IV, str. 82. ZPĚT
    
30. Sv. IV, str. 83. ZPĚT
    
31. Sv. IV, str. 348. ZPĚT
    
32. Tamtéž, str. 137. ZPĚT