Obsah:
Nové vystižení karmelitánské spirituality:
stanovy Řádu karmelitánů z roku 1995. (2. část)
Christopher O´Donnell, O.Carm.
Naše charisma
V období od mimořádné generální kapituly v roce 1968, která nám předložila Delineatio vitae (Nástin života),
bylo naší identitě a charismatu věnováno mnoho pozornosti. Svou roli tu sehrály tři hlavní vlivy:
- Výrazy "společný život" a "(blíženská) láska" (caritas) byly nahrazeny výrazem "bratrství".
K této záměně došlo po vydání stanov v roce 1971. Slovo bratrství se ujalo rychle, ačkoli v praktickém
životě to bylo problematičtější. To, že se o bratrství tak mluvilo, vzbudilo především mezi našimi
mladšími bratry očekávání určitého životního stylu a sdílení, což bylo mnoha starším bratřím cizí a
nad jejich síly. Oni byli spíše zvyklí "zašifrovávat" lásku do způsobu, jak se k sobě chovají při
každodenním kontaktu. Ohledně bratrství se musíme vyhnout nerealistickým očekáváním, musíme být trpěliví,
ale zároveň nesmíme zapomenout na jednu důležitou hodnotu. I zde - jako kdekoliv jinde - je důležitým
rysem růst ke zralosti, a to skrze (nebo někdy navzdory) bratrství.
- Byl obnoven důraz na kontemplativní rozměr řádu; hlavně zásluhou nijmegenské školy, především se na
tom svým vlivem podíleli Kees Waaijman a Hein Bloomenstijn.
- Svobodněji je pojímána služba chudým. K tomuto posunu došlo v létech, kdy byl generálem řádu Falco
Thuis (1971-1983). Svůj vliv tu příznačně sehrály Filipíny, kde působili bratři z Nizozemí, a Brazílie,
kde Nizozemci působili také.
Ke znovuobjevení našeho charismatu můžeme najít několik současných paralel. Počátkem šedesátých let
shrnul kalvinista Hoekendijk úlohu křesťanů do tří novozákonních řeckých slov: kérygma, koinonia,
diakonia. Ačkoliv tato slova neodpovídají přesně našemu charismatu, tedy žít kontemplativně bratrství
uprostřed lidí, je tu mnoho podobného. Podobně jako jsme si všimli trojice pojmů ve Vita consecrata:
zasvěcení, společenství a poslání (čl. 13).
Když se podíváme na tři základní prvky našeho charismatu, měli bychom si všimnout dvou základních
způsobů, jimiž je stanovy pojímají.
- Jde o hodnoty, které se navzájem propojují. Můžeme začít od kterékoli z nich a nutně dojdeme
k dvěma zbývajícím. Takže jsme:
- kontemplativní bratrské společenství uprostřed lidí,
- společenství bratří, které je kontemplativní uprostřed lidí,
- uprostřed lidí jsme kontemplativní bratrské společenství.
- Stejně jako jsme o tom mluvili ohledně Eliáše a Marie, je třeba ukázat kořeny těchto
prvků v naší tradici a čerpat z této tradice hlouběji, než jsme mohli být zvyklí donedávna. Navíc se
stanovy pokoušejí vyjádřit tyto hodnoty jazykem přiměřeným současnosti, zvláště pokud jde o to, jak se
vzájemně doplňují a ovlivňují.
Z toho plyne důsledek, důležitý pro formaci i pro celou budoucnost řádu. Každý pravděpodobně svým životem
vyjádří tento celek charismatu jinak. Každý bude mít sklon některý z oněch prvků upřednostňovat a učinit z
něj jádro, z nějž budou vycházet prvky zbývající. Podobně budou rozdílně klást důraz provincie, dokonce i
jednotlivé domy bratří. Tím se otvírá velmi složité téma pluralismu. Existuje velmi mnoho způsobů, jak dnes
být karmelitány. Jak už jsme řekli, mladí lidé, kteří k nám přicházejí, mohou naše charisma vidět v nové
perspektivě. Je třeba, abychom - kromě toho způsobu, jak své charisma žijeme my - byli stále otevřeni jiným
způsobům, jak naše charisma žít. Slovy, která jsem už použil: ve spiritualitě a teologii existují dvě východiska:
"vertikála" a "horizontála". V případě karmelitánského řádu existují podle mě výchozí body tři: kontemplace,
bratrství a služba uprostřed lidí. Tato východiska se vynoří, když se podíváme na tři základní prvky našeho
charismatu.
Žít kontemplativně
Slovo kontemplace je v moderní angličtině slovem lišáckým: jde o slovo s hlubokou mnohoznačností. Nejdelším
heslem v patnáctisvazkovém Dictionnaire de spiritualité je heslo "Kontemplace" o rozsahu 600 sloupců. Slovo
kontemplace se v naší společnosti často používá. Jeho základní význam je "nazírání", dívání se, vidění, patření
(před sebe), rozvažování. Řecké slovo theoria má stejný rozsah významu. Stanovy byly vystaveny tváří v tvář
rozsáhlému používání tohoto slova v dějinách spirituality a jeho širokému rozsahu významu i v řádu, zvláště
mezi bratřími, kterým je nejvlastnější onen třetí prvek našeho charismatu - být "uprostřed lidí".
Stanovy přinášejí užitečné podněty.
- Představují kontemplativní styl života jako část základního charismatu našeho řádu a upozorňují na
jeho důležitost v Řeholi (čl. 16). Z Řehole není citována pouze její 10. kapitola o neustálém věnování
se Božímu slovu, ale také asketické kapitoly: o duchovní zbroji (kap. 19), o práci (kap. 20) a o mlčení
(kap. 21).
- Stanovy naznačují, co kontemplace znamená (čl. 17). Popisují ji jako "hledání Boží tváře", vnitřní proces
(cestu) odpovědi na Boží lásku, jako proměňující zkušenost přemáhající nás Boží lásky.
- Stanovy užitečně odmytologizovávají některá dřívější pojetí kontemplace, která pokládala kontemplaci za
něco, co se týká pouze odborníků a některých zvlášť vyvolených světců:
"Kontemplace začíná tehdy, když svěříme sami sebe Bohu, ať už on k tomu, aby se nám přiblížil, zvolí
jakýkoli způsob. Je to postoj otevřenosti vůči Bohu, jehož přítomnost objevujeme všude (čl. 17)."
- Zmiňuje se tu obrácení. Křesťanskou kontemplaci a mystiku od ostatních zkušeností povzneseného vědomí
odlišuje potřeba proměnění; kontemplace a mystika nejsou záležitostí techniky, kterou se lze naučit: "Tato
láska nás zbavuje našich omezených a nedokonalých lidských způsobů smýšlení, milování a jednání; proměňuje
je ve způsoby božské (čl. 17)."
- Kontemplace není pouze individuální hledání. Jedná se o hodnotu církevní, eklesiální, protože určuje kvalitu
našeho bratrství a naší služby uprostřed lidí. Uschopňuje nás číst hlouběji znamení času (čl. 18). Zdá se, že
zde je třeba si všimnout dvojího: kontemplace rozvíjí pohled víry, takže jsme schopni vidět skutečnost z prorocké
perspektivy; čistota srdce, kterou kontemplace vyžaduje, nám také umožní vidět skutečnost, která nás obklopuje,
hlouběji. Učení Stanov o kontemplaci je shrnuto v jednom bohatém článku v rámci kapitoly o modlitbě:
"Kontemplace je v karmelitánské tradici opravdu nezaslouženým darem, s nímž k nám ze své iniciativy přichází
Bůh, stále intenzívněji nás proniká svým životem a svou láskou a my mu odpovídáme tím, že mu dovolujeme, aby
byl Pánem našeho života. Jde o postoj otevřenosti vůči Bohu, jehož přítomnost objevujeme všude. Tak následujeme
příklad proroka Eliáše, který vždy hledal Boha, a příklad Marie, která uchovávala vše ve svém srdci (čl. 79)."
Bratrství
Již jsem zdůraznil, že v našem komunitním životě nastal větší posun od života pouze "společného"
(spatřovaného hlavně ve slíbené chudobě a v modlitbě). Společně se dá žít velmi formálním a neosobním
způsobem: člověk koná skutky blíženské lásky, aniž by se do druhých vcítil nebo se o ně víc staral.
Nahradit to hodnotou bratrství je velký posun. Stanovy nám v tomto místě dávají přibližně pět bodů,
které nám mohou pomoci uchopit smysl bratrství:
- spojují bratrství s kontemplativním rozměrem našeho povolání (čl. 19),
- podtrhují zmínky o bratrství, které se nacházejí již v řeholi (čl. 19),
- vypočítávají lidské hodnoty, které jsou pro bratrství nutné: růst ve společenství, překonávání privilegií,
spoluúčast a spoluodpovědnost, péči o vzájemnou duchovní a duševní pohodu, kráčení cestou dialogu a smíření
(čl. 19); tyto myšlenky jsou rozvinuty v celé druhé části Stanov,
- při rozvíjení bratrství přikládají velkou důležitost Písmu, eucharistii a modlitbě (čl. 20); také o tom
se mluví níže,
- díky tomu, že jsme kontemplativní společenství, "hledáme tvář Boží a sloužíme církvi" (čl. 20).
Tak jako v případě Eliáše, Marie a kontemplace také články o bratrství se snaží představit naše dědictví,
rozvinout ho dále, než jsme byli zvyklí o něm přemýšlet, a ukázat současné perspektivy bratrství z hlediska
lidského rozvoje i z hlediska poslání církve.
Služba uprostřed lidí
Tím jak Stanovy vysvětlují třetí rozměr našeho charismatu, přehodnocují náš život ještě radikálněji,
než tomu bylo ohledně bratrství. Jazyk Stanov tu do značné míry vychází z perspektiv osvobození třetího
světa, které se vyvstaly v 70. letech. Ovšem promítlo se do něj také prohloubené historické uvědomění si
povolání bratří ("fratres") ve středověku.
V řeholních kongregacích založených po Tridentském koncilu se na společenství pohlíží z hlediska apoštolátu:
lidé se dávají dohromady, aby společně žili a věnovali se určitému apoštolátu. To, jak to chápali bratři
(fratres) nebo pojímal středověk, je odlišné. Zde je bratrství hodnotou buď přednostní, nebo (už jen) podružnou.
Shromažďujeme se ve společenství, abychom hledali Boží tvář, a to samozřejmě zahrnuje lásku a službu druhým.
Povolání bratří (fratres) je určitým způsobem spojnicí mnišského ideálu kontemplace a liturgie s apoštolským
ideálem pozdějších institutů, které byly založeny v první řadě pro nějaké zvláštní dílo apoštolátu.
V minulosti se používal výhradně termín "apoštolát". V nedávných letech toto slovo z velké části ustoupilo
výrazu "poslání". Naše šestá a sedmá kapitola mluví o apoštolském poslání. Při vymezování našeho charismatu
je však používáno slovo "služba" - s bohatým biblickým podtextem výrazu diakonia a s důležitým upřesněním, že
jde o bratrský život "uprostřed lidí". V první části Stanov se pojednání o této službě uprostřed lidí podává
spíše současným jazykem (čl. 21 - 24), ale na jiných místech nacházíme spíše tradiční výrazy, zvláště v oddílu
o modlitbě včetně služby na mariánských poutních místech (kap. 5) a v kapitolách o poslání (kap. 6 a 7).
To, co nacházíme ve Stanovách, lze užitečně doplnit dvěma apoštolskými adhortacemi. Za prvé dokumentem
Christifideles laici, který ukazuje jak naléhavost poslání v církvi v dnešní době (čl. 23), tak i svátostný
základ poslání: pro všechny křest a biřmování, pro některé kněžské svěcení (čl. 22 - 23). Druhým dokumentem
je Vita consecrata, která nastiňuje novou perspektivu poslání řeholníků v dnešní době v kapitole nazvané
Servitium caritatis (služba lásky): Zasvěcený život jako projev Boží lásky ve světě (čl. 72 - 105).
Zatímco v minulosti se při apoštolátu hodně promýšlelo, co máme předávat, dnes se klade nový důraz na
naslouchání, rozlišování, pohostinnost, na vycházení lidem vstříc tam, kde se nacházejí. Nepřicházíme s hotovými
odpověďmi. Je pravda, že pro některé z našich mladých lidí, zvláště pro ty, kteří jsou opět spíše konzervativního
smýšlení, je to těžké. Neokonzervativní mentalita si víru představuje jako sadu věčných pravd, z velké části
zaštítěných definicemi učitelského úřadu církve, k nimž se člověk může okamžitě obrátit pro odpověď. Jinou
tendencí této skupiny lidí je pietismus: tvé problémy zmizí modlitbou. Proti oběma výstřelkům musíme nabídnout
zkušenost bratrství, kde všichni jsou daleko od ideálu a kde je třeba každodenního boje za opravdovost. Přitom
zároveň usilujeme o autentickou kontemplaci, v níž hledáme tvář Boží a jsme bdělí k potřebám druhých. Naše
neduživé modlitby a naše nejisté výkony ve službě živému Bohu mohou být důležitým usměrňujícím prvkem. Máme co
nabídnout - jak z našeho dědictví, tak z našeho prožívání karmelitánského charismatu, ale - dříve než lidem cokoli
nabídneme - musíme jim nejprve naslouchat a společně s nimi rozlišovat.
Klíčovým aspektem života uprostřed lidí je solidarita, to znamená zrovna tak s nimi být jako jim sloužit.
Opravdu, někdy jedinou službou může být solidarita.
Jak se dá očekávat, jasně se tu upřednostňuje služba těm, kdo jsou "minores" (doslova: "menší", tedy jakýmkoliv
způsobem chudí nebo odstrčení). Kdo těmito minores v jednotlivých situacích jsou, to je otázka k rozlišování.
Při volbě konkrétní služby nás vede naše pojímání chudoby a naše věrnost a poslušnost vůči Ježíši Kristu:
"Vždyť úkolem konventů apoštolského bratrského života je právě toto: mají být uprostřed lidí." (Čl. 32.)
Pokračování v příštím čísle.
Z angličtiny přeložily Miluše Hosnedlová a Jája Vanišová.
Karmelitánský "třetí řád" z pohledu 550. výročí vydání papežské buly Cum nulla
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Pokusím se vám zde předložit myšlenky, kterými jsme se zabývali při letošním celostátním setkání
karmelitánských terciářů v Kostelním Vydří 8. června 2002. Psané slovo postrádá sice bezprostřednost
mluveného projevu, ale dává možnost ke klidnějšímu promýšlení. Nebude tu vše formulováno přesně tak,
jak to zaznělo ve společném zápalu při setkání "na živo". Nejde totiž o přepis nahrávky, ale o dodatečné
poskytnutí materiálu, který se mi během přípravy shromáždil.
Příležitost jubilea
Díky nedávnému slavení velkého jubilea roku 2000 a s ním spojeného pastýřského vedení papežem Janem Pavlem II.
jsme se víc naučili využívat různá jubilea (osobní i společná, rodinná aj.) k duchovnímu užitku: k zastavení
se, k pokání a díkům, k nahlédnutí nových obzorů. A v tomto smyslu nechceme přejít bez povšimnutí letošní 550.
výročí vydání buly Cum nulla, která je považována za oficiální zpřístupnění společenství Karmelu také ženám a
laikům.
Pokud se nemýlím, můžeme my v naší zemi a v Kostelním Vydří přiřadit k tomuto významnému jubileu ještě dvě
"menší". Letos uplynulo - pokud vím - právě deset let od té doby, kdy po skončení totality noví karmelitánští
terciáři složili v Kostelním Vydří poprve svůj terciářský slib.
Společenství terciářů existovalo ve Vydří již o několik desítek let dříve, německá komunita pod vedením převora
P. Telesfora Hardta byla i v tomto ohledu velmi přičinlivá. Rok založení tohoto předchozího terciářského
společenství přitom neznáme. Ovšem v archivu vyderského kláštera se dochovalal listina, kterou před rovnými
devadesáti lety, tedy v roce 1912, brněnský biskup Pavel Huyn založil v Kostelním Vydří Bratrstvo (sodalitas)
Panny Marie Karmelské. Jeho členové byli zapsáni ve zvláštní knize, kterou jsme zatím v klášteře (po tolika
stěhováních a stavebních úpravách) neobjevili.
Všechna tato jubilea jsou podnětem znovu se zamýšlet nad podstatou povolání do karmelitánského třetího řádu.
První generace karmelitánů: z laiků se záhy stali řeholníci
Karmelitánské společenství bylo zpočátku tvořeno výhradně muži. Byli sice z hlediska církevního práva
laiky,1
ale jednoznačně tíhli k řeholní podobě svého společného života.
Snad neměli záměr "dobývat svět". (To my dnes pohlížíme na vývoj karmelitánské rodiny zpětně a připadá nám -
tak, jak probíhal - samozřejmý, jenže na počátku přece vůbec nebylo jisté, jak se společenství bude utvářet a
nakolik se rozšíří...) Ale historickou skutečností je, že oni první karmelitáni - muži laického stavu - se
postupně:
- stali řeholníky (společně: komunita se stala "řádem" a oficiálně byla církevní autoritou takto potvrzena),
- začali se usazovat i jinde mimo pohoří Karmel (slovy řehole: volit nová "místa"),
- na rozdíl od původního přebývání v samotě přešli do měst (to umožnila úprava textu řehole za papeže
Inocence IV. v roce 1247; i když tento trend se v řádu neprosazoval hladce, přece nakonec zvítězil).
Proč ta přeměna?
Při vyprávění o vzniku karmelitánského řádu bývají často zmiňováni takzvaní conversi. Doslova to znamená:
obrácení, ti, kteří se obrátili. Takových lidí, kteří žili "ve světě", tedy v civilním zaměstnání a prostředí,
a tam prošli konverzí, kterou bychom my dnes nazvali "druhé obrácení", bylo tehdy mnoho, mluví se o celém takovém
hnutí. A malým výhonkem tohoto hnutí byla i skupina poutníků do Svaté země, která se na hoře Karmel usadila k
poustevnickému životu, první karmelitáni.
Mnozí conversi se tehdy připojovali k nějakému již existujícímu klášternímu společenství, jiní - tak i
karmelitáni - si vytvořili společenství vlastní, které se následně jako celek stalo klášterem, řeholním řádem.
Tomuto tehdy takřka "zákonitému" vývoji porozumíme při bližším nahlédnutí do tehdejšího
smýšlení.2
Postavení mnichů ve středověké společnosti lze nastínit takto:
- různých opatství a mnišských klášterů (ve městech pak klášterů žebravých řádů) byla ve středověku spousta,
patřily k obecnému povědomí společnosti daleko víc, než si my lidé dneška dokážeme představit,
- ve světle spisů Jana Kassiána byli řeholníci považováni za pravé Kristovy učedníky, věrné následovníky prvotní
církve, kteří (jediní) neustoupili světskému způsobu života,
- společnost bývala tehdy členěna na tři stavy: lidé světští, duchovenstvo a řeholníci (a ti jsou prý oněmi zrny,
která přinášejí stonásobný užitek - ne jen 30 a 60, dle Mat 13,8),
- protiklad země - nebe nebo časnost - věčnost byl přepínán, kláštery byly prohlašovány předsíní ráje, takže ti,
kdo v nich žijí, mohou přednostně doufat v dosažení spásy; někdy to bylo vypjato až k negativní formulaci:
"extra clausuram nulla salus" (jinde než v klášteře nelze dojít spásy),
- pojem conversus označuje pak v tehdejší mluvě toho, kdo se stal mnichem až v dospělém věku, což bylo stále
vzácnější (ten, kdo v klášteře vyrůstal od dětství, což byl nejčastější případ, byl nazýván nutritus);
- tito conversi se ve starších mnišských řádech stávali mnichy (skládali sliby), ale protože byli nevzdělaní,
jejich účast na modlitbách v chóru byla omezena, zato pracovali na zajištění chodu kláštera - nahradili dřívější
sluhy (servi).
Opravdovost v následování Krista byla tedy příliš ztotožňována s životem řeholním. Na tomto dobovém pozadí se
příklon formujícího se karmelského společenství směrem k řeholnímu způsobu života a následné formální uznání
karmelitánů za řeholní řád jeví velmi logickými. Zároveň to ovšem ukazuje, že tento vývoj "nerespektoval" právě
to, oč usilují terciáři: snahu vést co nejhorlivější život z víry v Krista, a přitom zůstat "ve světě" - aniž by
to znamenalo odchod do kláštera. Právě v tomto spočívá terciářství: žít v běžném civilním prostředí, ale nebýt jím
pohlcen... Vzpomněl jsem si tu na jedno zajímavé setkání s naším známým, který je pilotem, a na jeho zmínku o
vzrušujícím pokušení létat riskantně nízko nad zemí, "kopírovat" terén co nejtěsněji. Něco podobného -
použijeme-li toto jako příměr- prožívají věřící laici, jen to není požitkem, ale velkým vypětím…
Ale také ti křesťané, kteří nebyli řeholníky, bývali ve středověku často nějak spojeni s některým klášterem:
- na konci 11. století prý celé rodiny a vesnice vstupovaly do bratrstev (fraternitates), spojených s jednotlivými
kláštery,
- nápadně je snaha po spojení s klášterem vidět na jednotlivých prominentních postavách šlechticů, panovníků:
- hojně kláštery obdarovávali,
- účastnili se někdy jejich modliteb, měli v nich svou celu,
- chtěli zemřít v hábitu řádu a být v něm pohřbeni,
- zajišťovali si do budoucna po smrti ve svůj prospěch přímluvnou modlitbu i zástupné dobré skutky
řeholníků,
- často spojení rodiny s klášterem nastávalo tak, že rodiče dali klášteru majetek a zároveň tam poslali
svého syna (již v jeho útlém věku).
To mělo dopad i na život modlitby v klášteřích: modliteb co do množství přibylo (nejspíš na úkor manuální práce),
přičemž modlitby ztrácely charakter chval, času naplněného tím, že je trávený s Bohem, ale staly se víc přímluvou,
službou druhým.
Ale i laici, kteří laiky zůstali, přece šanci měli
Karmelitáni nevytvořili hned záhy po vzniku svého společenství třetí řád, jak to udělali františkáni a
dominikáni. (Přitom je zajímavé, že podle J. Kadlece otcem ideje opravdového terciářství, tj. horlivého
křesťanství žitého muži a ženami - laiky, je sv. František z Assisi, zatímco dominikánský třetí řád měl
původně za cíl starat se ve světě o jmění církve a jeho bezpečnost a teprve později se připodobnil třetímu
řádu františkánskému.3
Přesto karmelitáni ke svému řádu, tvořenému zatím jen bratřími (fratres), přidružovali i:
- sorores (sestry), to znamená: svobodné dívky nebo vdovy slibující celibát a zároveň poslušnost vůči
provinciálovi či převorovi; nosily karmelský hábit, chodily do kostelů bratří na modlitby officia (v novém
českém vydání nazvané Denní modlitba církve), ale žily dále ve svých domech: jednotlivě nebo společně,
- confratres, consorores (spolubratry, spolusestry), to znamená: laiky určitým způsobem se také zasvěcující
Bohu; protože chtěli mít podíl na duchovních dobrech řádu, nosili bílý plášť, a proto se jim říkalo mantellati;
pomáhali (hmotně, službou) nejen klášteru, ale i sobě mezi sebou navzájem, žili radikálnější obrácení (častější
účastí na mších, stanovenými modlitbami, skutky umrtvování apod.), měli vlastní (zkrácená) pravidla.
I tyto dvě skupiny se tvořily z těch, kdo byli conversi, a tito všichni de facto patřili ke karmelskému řádu,
i když církevněprávně karmelský "druhý řád" ani "třetí řád" jako takové ještě dlouho neexistovaly.
Ženy to ovšem neměly jednoduché...
Různých forem přičlenění k řádu byla tehdy spousta, místo od místa se lišily a různilo se také to, jak byly
dotyčné osoby nazývány, není snadné se v tom všem orientovat. Přitom nelze přehlédnout obecnou zákonitost,
že řády byly tehdy společenstvími prvotně mužskými. Komunity žen k nim byly přidružovány teprve druhotně a
mužské kláštery se přitom k ženským klášterům stavěly někdy nevstřícně: to proto, že se řeholníkům - mužům
ukládalo, aby se o kláštery sester starali nejen duchovně, ale i materiálně a organizačně (správou jejich majetku,
ochranou proti krádežím atd.). Což představovalo břemeno, kterému se ti bratři, jimž chyběla potřebná
velkorysost, chtěli vyhnout. Tak například po rozmachu klášterů premonstrátek ve 12. století odmítli na konci
téhož století premonstráti přidružovat ke svému řádu nové ženské kláštery nebo zakládat pro ženy nějaké nové.
Potom se tedy další zájemkyně obracely na řády medikantské (v Německu spíš na dominikány, v Itálii spíš na
františkány), ale i ty se jim záhy začaly uzavírat. Papežové se postavili na stranu žen a donutili bratry ke
vstřícnosti vůči nim.4
A skutečně i český životopisec zakladatele premonstrátů se zmiňuje:
"Kláštery sester byly samotným řádem potlačeny. Do konce 13. století všechny zanikly kromě dvou, které trvaly
o sto let déle. Je to smutná část řádových dějin a dosud málo prozkoumaná."5
V naší souvislosti je dobře nepřehlédnout, že právě svatému Norbertovi se často připisuje, že on jako první
přičlenil k řádu laiky - terciáře: "Každý klášter vedl seznam bratří a sester žijících ve světě a nosících pod
světským šatem malý bílý škapulíř. Terciáři se řídili vlastními stanovami."6
Ale konečně k bule Cum nulla...
Výročí buly Cum nulla je symbol otevření se Karmelu (zasvěceným) ženám a laikům.
Takto bych pro nás "lidově" vyložil význam tohoto papežského dokumentu a s ním souvisejícího historického vývoje,
který nebyl jednoduchý a ani z dnešního pohledu mi nepřipadá příliš přehledný. Pokusím se opět o shrnutí v
několika bodech.
- Bulou Cum nulla papeže Mikuláše V., vydanou v říjnu 1452, bylo dovoleno přijímat do Karmelu ženy žijící v
zasvěcené čistotě (continentes). Potažmo už se tu otevřela i cesta ke zřízení karmelitánského třetího řádu
tvořeného laiky - muži i ženami.
- Bulou papeže Sixta IV. Dum attenta z listopadu 1476 bylo dovoleno přijímat do Karmelu muže i ženy,
ať už
continentes nebo žijící v manželství, stejně jako tomu bylo u třetího řádu dominikánů. Tím byl karmelitánský
třetí řád zřízen de iure.
V textu buly přitom o terciářích výslovně stálo: "ita ut verae personae ecclesiasticae considerandae sint,"
česky: "takže je třeba je považovat za opravdové církevní osoby." To byla velmi důležitá výsada, která znamenala,
že terciáři - úplně stejně jako řeholníci - nespadali pod pravomoc civilních vrchností a jejich soudnictví, ale
mohli být souzeni pouze soudem církevním. (Jak velký význam tato skutečnost v historii měla, si my z českých dějin
můžeme uvědomit na příkladu z doby ne o tolik starší - na okolnostech umučení sv. Jana Nepomuckého v roce 1397.
Král Václav IV. poručil mučedníkovo tělo vhodit do Vltavy také proto, aby zahladil stopy po tom, že kněze, který
mohl být souzen jen soudem církevním, pohnal k soudu svému, ba dokonce jej vyslýchal násilím...)
S tímto církevněprávním postavením terciářů se asi pojila ještě otázka jejich podřízenosti církevní autoritě
diecézní (biskupa, farářů) nebo řádové (provinciála). Mezi řeholníky a diecézními biskupy přetrvávalo - vlastně
již po několik staletí - veliké napětí, přičemž zvláště žebravé řády dosáhly během 15. století od papežů tak
dalekosáhlých výsad, že diecézní biskupové mohli mít na jejich kláštery jen nepatrný vliv, přičemž ovšem mnohde
klášterní život postrádal potřebné horlivosti a potřeboval reformu. Vynětí z pravomoci biskupů se týkalo
především církevněprávního, ale i ekonomického postavení příslušných osob. Zmíněné letité napětí mezi biskupy
a řeholemi se počátkem 16. století vyhrotilo.
- V. lateránský koncil (1512-1517), který usiloval o potřebnou reformu církve, církevněprávní postavení terciářů
žijících ve světě (doslova: ve vlastním domě, jednotlivě) usměrnil střízlivěji. Koncil totiž společenství těchto
terciářů postavil na roveň jiným sdružením věřících laiků, i když třetím řádům vůči nim výslovně přiznal
přednostní místo. Tato církevněprávní charakteristika třetím řádům pak už zůstala a bývala dokládána na dvou
skutečnostech:
- ten, kdo složil terciářskou profesi, nemohl být zároveň zasvěcen Bohu řeholními sliby nebo složit profesi
ještě v jiném třetím řádě (mohl složit řeholní sliby, ale pak už nebyl terciářem),
- (a nám to možná vyloudí úsměv na rtech) v procesích a průvodech se vždy teciářům oficiálně přiznávalo právo
kráčet na čestnějším místě než členové kteréhokoli bratrstva či jiného sdružení věřících, i kdyby se
jednalo o průvod s Eucharistií a účastnili se jej členové bratrstva Nejsvětější svátosti. Tato praxe byla
považována za doklad toho, že třetí řád je opravdu svou podstatou něčím výsadnějším, přece jen jakýmsi
"řeholním životem ve světě"...
A pro úplnost dodejme: ještě jinak se koncil postavil k terciářům žijícím společně v komunitách, k terciářům
žijícím v klášteřích s řeholníky a k terciářkám, které se zasvěcovaly slibem čistoty (panenské či vdovské).
Těm všem koncil přiznal účast na privilegiích karmelitánských řeholníků.
Takový církevněprávní status tedy terciářům již nadále zůstal a ani církevní zákoník z roku 1917, ani nový zákoník
z roku 1983 jej podstatně nepozměnily.
A ještě trošku slovíčkaření
Výraz "třetí řád" údajně - podle listu otce generála k výročí buly Cum nulla - karmelitáni převzali v 16.
století od servitů. (Z už zmíněného článku U. Dobhana v čísle 2/2000 našeho časopisu ovšem víme, že takové
rozlišování a pojmenování původně "vynalezli" františkáni, a to vlastně již v době sv. Františka z Assisi.)
Označení "třetí řád" (ordo tertius) má své klady:
- latinské slovo ordo znamená původně: řada, vrstva, pak i vojenská četa, ale hlavně: občanská třída,
společenský stav [což si můžeme přetlumočit tak, že jde o ztvarovanou skupinu (ne masu či pouhou směsici),
vyhraněnou v rámci ostatních, tedy mající identitu, a tím i svou vlastní důstojnost]; a nakonec to slovo
abstraktně znamená i: řád, uspořádanost, pořádek(!),
- Katechismus katolické církve v souvislosti s kněžským stavem (ordo) a svěcením (ordinatio) věnuje pozornost
dokonce také historii tohoto slova a připomíná, že právě tak se jako na stav - ordo - pohlíželo na
katechumeny, panny, manžele, vdovy... (čl. 1537).
Ale zrovna tak má vžité jméno "třetí řád" i své zápory:
- "řád" může být mylně chápáno jako přímo řeholní život, na způsob kláštera,
- "třetí" může svádět k chybnému pojetí: třetí co do pořadí, kvality, důstojnosti.
Pokusme se tedy vyjádřit to podstatné
Ze všeho, co jsme dosud řekli, je zjevné: nejvýraznější příznačnou vlastností třetího řádu je, že se snaží
napodobit - nakolik je to možno - řeholní život, a přitom zůstat ve světě (žít v civilním prostředí).
V čem je všechna ta zmíněná historie poučná pro nás?
Z toho, co bylo řečeno, vyvstávají dvě zřetelné skutečnosti:
- Příklad řeholníků nebo kontakt s nimi vedl vždy i ostatní věřící k touze víc se odevzdat Bohu. Mohli bychom
říci: svědectví řeholníků posilovalo "vertikální rozměr" víry ostatních křesťanů. (Přitom bylo a je pro věřící
laiky vždy důležité dobře rozlišit: v čem se řeholníkům podobat mám a v čem nesmím.)
- Laici se kolem řeholí a klášterů spojovali ve společenství, bratrstva. Tedy zde bychom mohli mluvit o
zesílení vztahů "horizontálních".
Obojí vliv řeholníků na laiky probíhal ve středověku i v baroku živelně a teprve potom, následně, docházelo
vždy k strukturování, usměrňování, schvalování.... Ale v naší době přece probíhá rozvoj třetího řádu u nás
úplně stejně: spontánně. Setkáváme se, obohacujeme se zkušenostmi z toho, jak se každý z nás snaží žít duchovním
životem, ale podstatu terciářství se teprve pokoušíme vystihnout, pravidla sepsat a číst, ...
A tak si stále klademe základní otázku
O co nám (při úsilí být terciáři) jde? Co vlastně hledáme?
Nebo trochu humpolácky řečeno: Co se nám na těch karmelitánech tak líbí?
Přesněji: Co se nám (u příležitosti setkávání s karmelitány) líbí?
Nejde i nám vlastně o totéž jako kdysi oněm králům a velmožům, jen v jiných podmínkách?.... (Navštívit tu a
tam klášter, vyprosit si přímluvnou modlitbu řeholníků, podle svých možností jim pomoci, obdarovat je.)
Moje "koktavé" odpovědi
Odpovědi, které si na zmíněnou otázku dávám, jsou tak nedokonalé, že jsem si je pracovně nazval tak tvrdě:
koktavé. Ale ony v této chvíli stačí, vždyť jde hlavně o to vyprovokovat každého z nás, aby si odpovídal podle
sebe. Podle toho, zda se v odpovědi skrývá víc zmíněný prvek vertikální nebo horizontální, rozdělil jsem si své
postřehy do dvou skupin.
Co je pro toho, kdo se zajímá o karmelitánský třetí řád, předmětem očekávání co do vertikálního rozměru (tj. ad 1):
- příklad v úsilí o opravdovost života s Bohem; "kvalita vždycky strhuje," říkám si a sám na to sázím v práci
s mladými lidmi - beseda s opravdovým odborníkem bývá zajímavá, hlavně jeho zaujetím, i když jinak jeho oboru
příliš nerozumíme; to znamená: pokud karmelitáni opravdu usilují o život s Bohem, vycítí lidé kolem nich: tady
o něco jde!
- vnímání hlubokého souznění směrem k Bohu, "uchvácení stejným zacílením"; tak se skrze Karmel člověku nabízí
duchovní spřízněnost s Terezkou, s Janem od Kříže... a právě tak s dnes žijícími bratry nebo sestrami;
nepřehlédněme přitom důležitý rozdíl: nejde o vázání se na osobnost či duchovní osobitost jednoho kněze
(byť jakkoli Bohem obdarovaného), ale o spojení se společenstvím bratří a sester,
- mariánský ráz Karmelu,
- konkrétní projevy zbožnosti, osvědčené formy (škapulíř Panny Marie Karmelské, zásvětná modlitba),
- prostor pro modlitbu (fyzický, ale především lidský, duchovní; to dnes doma nemá každý, rodiny jsou
nábožensky nejednotné),
- vzory inspirace: pevný řád dne, pravidelný rytmus modlitby, mlčení a ústraní,
- úctyhodné duchovní dědictví, možnost probírat se jím a pečovat o jeho zachování...
- uskutečnění touhy dát se Bohu (terciářským zasvěcením obnovit a zvlášť konkretizovat křestní slib),
- důvěra ve větší spolehlivost takové cesty za Kristem (a každý hledá jistotu, oporu…);
- odpustky spojené s členstvím ve třetím řádu.
Co přináší účast ve třetím řádu na rovině horizontální (ad 2):
- lidské sblížení, zázemí (což je hodně důležité, zvlášť pokud v rodině se mnou víru nesdílejí,
nebo pokud v domácí farnosti něco podobného postrádám),
- duchovní sdílení a sounáležitost,
- možnost prokazovat dobro vnější pomocí, hmatatelnou podporou (vůči řeholníkům nebo ostatním terciářům),
- (v historii) vnější výhody související s právním postavením "církevní osoby".
Odpověď oficiální
Co o podstatě a smyslu terciářství říkají dokumenty církve?
Církevní zákoník charakterizuje třetí řády výčtem čtyř rysů:
- (členové) mají ve světě podíl na duchu příslušného řeholního institutu,
- podřizují se vedení ze strany dotyčného institutu,
- vedou apoštolský život,
- usilují o křesťanskou dokonalost.
Jiným důležitým dokumentem je konstituce druhého vatikánského koncilu o cíkvi Lumen gentium, přesněji její 44.
článek. Vladimír Boublík k tomu dodává:.
- "řeholní sliby (podle koncilu kostitutivní prvek řeholního života) jsou považovány církví za jakýsi veřejný
projev její lásky, která ji vede neustále k tomu, aby se celým svým životem zasvětila Bohu a žila pouze pro
něj" (str. 358),
- ve slibech se projevuje sjednocení řeholníka s Kristem, s jeho smrtí a zmrtvýchvstáním (nesenými Kristovou
láskou),
- sliby začleňují do řeholního společenství: ukazují lásku a jednotu církve,
- tajemství lásky souvisí s tajemstvím oběti (zřeknutí se manželství, chudoba a poslušnost); "Řeholník, který
se slibem zavazuje k trvalému a dokonalému uskutečňování evangelijních rad, se tedy ztotožňuje s láskou,
kterou Kristus prožíval v okamžiku své smrti a kterou budeme všichni napodobovat ve chvíli své smrti"
(str. 359n.),
- laici prožívají především tajemství Nazareta (řeholníci Velikonoc): "Řeholní život tedy umožňuje věřícím,
aby prožívali lépe s Kristem "tajemství velikonoc",7
- řeholní osoby jsou v církvi zářivým znamením, (před)zvěstujícím nebeskou slávu (CIC 573).
Tedy:
- to vše laici na řeholnících vždy intuitivně cítili, a proto se jim chtěli co možná přiblížit až připodobnit,
- v tomto je specifikum třetích řádů; žádné jiné hnutí v církvi se neinspiruje tak těsně svědectvím řeholníků a
spiritualitou konkrétních řeholních společenství.
Přitom je stále důležité zachovat si identitu laika, to znamená ze "světa" nikam neutíkat, ale přímo ve světě
žít s Bohem a pro Boha; ne rázně opustit hodnoty pozemské, ale skrze ně jít k Bohu.
A správné zacházení s věcmi a vztahy, kterých se toto naše "skrze" týká, už je apoštolátem!
A to je opravdu všechno?
Přece ještě něco. Ale nemíním se tu teď vůbec zabývat tím, jaká témata při setkáních terciářů probíráme nebo
bychom měli probírat. To patří do přenášek. Spíš se ptám, jestli neexistuje něco (postoje, návyky, zkušenosti),
o čem se na setkáních nemluví, co se tam nějak "plánovaně" neděje, a přece to, oč nám jde, bez toho uskutečnit
prostě nelze... Logicky to pak totiž znamená, že pro naše zrání jsou - aniž si to uvědomujeme - kromě
terciářského prostředí důležitá ještě prostředí jiná. Představují jakousi doprovodnou školu, paralelní výchovný
vliv. Pokud se mi podaří tuto doprovodnou školu odhalit, mohu se na ni zaměřit a její lekce přijímat cílevědomě.
Tato myšlenka se dá vyjádřit velmi jednoduše slovy, která používal jeden známý kněz. Stěžoval si na své farníky,
že jsou jako "kočároví koně" - pro parádní příležitosti. Ale do těžkého (on říkal doslova: hnojného) vozu se
zapřáhnout nikdy nenechají. Nevoní jim to, zapotili by se. Nepřijmou skutečnou práci nebo odpovědnost ve
farnosti. Když si tento příměr vypůjčím, má otázka tedy zní: Co pomůže uchránit terciáře, aby nebyli takoví
"kočároví koně"? Aby se naše setkání nikdy nestala nějakým "skleníkem", v němž je nám spolu sice dobře, ale
který je izolovaný od okolního světa a nic do něj nepřenáší, neslouží mu.
Takovou důležitou doprovodnou školou je podle mého přesvědčení pro každého z nás:
- přijetí a nesení kříže v běžném životě; jak to kardinál Martini krásně říká o Syrofeničance (z Mt 15,21-28):
"Je to žena, kterou vykoupil každodenní život," vytrvalost v utrpení,8
- zapojení do vztahů s našimi "domácími" (rodina, farnost) - ty jsou nejtěžší, tady se nic nezamaskuje frázemi,
neošidí...
- růst v ohleduplnosti, empatii (ne, když se chci prát, odkládat zbožnost jako kabát...),
- otevřenost srdce pro druhé, pro věci nové a nepředvídané (jako je toho symbolem bula Cum nulla!),
- práce pro druhé, služba ve farnosti.
Jistě dokážete v hledání a výčtu pokračovat volně sami…
A už jen závěrečné popíchnutí
V listě otce generála k jubileu buly Cum nulla mě překvapila jedna nevyváženost. List zcela symetricky věnuje
pozornost nejprve "druhému řádu" (karmelitkám) a potom podobně terciářům. Ale zatímco oddíl o karmelitkách je
zakončen odstavcem o světicích z jejích řad, v části o laicích nějaká pasáž o karmelských světcích - laicích
chybí! Několik bychom jich mezi našimi blahoslavenými našli, jenže ti také, jak jen nejdřív mohli, vstoupili
hned do kláštera (bl. Nonius Pereira, bl. Františka d Amboise). Má to znamenat, že mezi našimi terciáři nebyli
a nejsou světci? To tedy bude třeba něco s tím dělat!!! Slovy mého šprýmovného kolegy ze seminárních studií:
"Ať to dotáhneme aspoň na nezávaznou památku!..."
Z dopisů sv. Terezie z Avily (4)
Veronika Elisabeth Schmitt, O.C.D.
"Služte Bohu zadarmo…"
Poznání, že kontemplaci a akci nelze oddělovat, je pro naši dobu důležité a stalo se již samozřejmým. Ale
vždycky tomu tak nebylo. Za časů Tereziiných, v 16. století, byl "duchovní život" jen pro muže, kteří náleželi
k řeholnímu stavu nebo byli kleriky. Když františkánský kněz Francisco de Osuna ve svých spisech vyžadoval, že
kontemplace je pro všechny, působil revolucionářsky. Terezie v něm našla svého duchovního učitele. Také ona s
naprostou samozřejmostí chtěla kontemplaci pro všechny - i pro ženy! Její reforma opět objevila, že toto snažné
přání stálo u počátku karmelitánského řádu, a zcela se pro ně nasadila.
Terezie přitom ví, jak je pro veškerý kontemplativní život důležité, že kontemplativní život nesleduje žádný
záměr. V modlitbě, duchovní četbě a meditaci chce hledat jen "samého Boha". Ona sama dlouhou dobu prožívala a
protrpěla si proces, jímž duše přechází od hledání své vlastní spásy k otevřenosti vůči Bohu, nezatížené žádnou
účelovostí. Od egoismu - získat si spásu - dospěla ke skutečnému obrácení se k Bohu. Při modlitbě už jí nejde o
to, aby si zasloužila nebe a spásu. Modlitba pro ni znamená žít osobní vztah, v němž jde předně o Boha samotného.
Očekávat nebo dokonce vyžadovat za to odměnu, tak píše jedné novicce v Sorii, by se podobalo smýšlení "obyčejného
vojáka" (myslí tu na placené žoldnéře): "…a nebažte příliš po nebeských útěchách! Jen obyčejným vojákům je totiž
vlastní, že na konci každičkého dne požadují žold. Vy Jemu služte zadarmo, tak jak to vůči svému králi dělávají
velcí této země, a Král nebe budiž s vámi!"1
Protože důvěřuje, že tento Král se o své stvoření stará, právě tak samozřejmě Terezie do tohoto kontemplativního,
přátelského vztahu s Bohem pojímá naléhavé záležitosti a bídu světa, který "stojí v plamenech" (Cesta
dokonalosti 1,5), a námahy a starosti zvěstovatelů evangelia. Tak rozbíjí každou zbožnou idylu, pro niž existuje
"jen Bůh a duše." V tom způsobu kontemplace, jak ji žije a učí Terezie, nachází prostor vše, co se na této zemi
děje.
Z kontemplace pak pramení - a jsou v podstatě požadovány - i veškeré "akce". Jelikož: "Kde v srdci přebývá svatá
láska, tam Jeho Velebnost dává také příležitost, aby se ukázala skutky."2
Zcela v duchu Nového zákona jsou "skutky" plodem vztahu k Bohu - ne snad podmínkou, abychom za odměnu dostali Boží
milost. Jak bychom je také mohli chápat jako podmínku pro obrácení se k Bohu, když On je láska? Tyto skutky jsou
totiž takto možné teprve v síle nezištného obrácení se k Bohu - to je Tereziina zkušenost. A nemyslí se tím
žádné "velké činy," ale konkrétní sesterská vzájemnost, "skutky," odpovídající lásce Boží uprostřed všedních dní.
"… tahle kuchyňská kamna by byla pro všechny kláštery bratří a sester vzácným pokladem."
My Terezii známe jako zakladatelku řádu, jako ženu zkušenou v duchovním životě, což jí v roce 1970 vyneslo
titul učitelky církve, a jako spisovatelku. Pro své sestry však byla prostě i jednou z nich, která právě tak
jako druhé dělala všechny práce. V Knize o zakládání slyšíme o tom, jak uklízí a obstarává všechny nutné věci.
Také svým sestrám ráda vaří. A v žádném případě nejde o nějaké z asketických důvodů přesolené polévky, nýbrž o
pokrmy velmi chutné, i když prosté. Že Kristus je přítomný i "v kuchyni a mezi hrnci" (Kniha o zakládání 5,7),
to je jeden z jejích výroků, který se zvláště živě uchoval až dodnes. A tak se není co divit, že Terezie rozumí
nejen kuchyni, ale i kuchyňským kamnům. Umí se pro dobrou plotnu přímo nadchnout a ví, že jedná v Kristově duchu,
když prosí P. Graciána: "Vaše Paternita ať mu (Tereziinu bratru Lorenzovi) dá povolení vejít do kláštera (v
Seville), aby se na vlastní oči podíval na kuchyňská kamna, která nechala převorka udělat … Sestry o nich
vyprávějí podivuhodné věci… Jsou-li ta kamna opravdu taková, jak je líčí, pak by byla cenným pokladem pro
všechny kláštery bratří a sester... Tvrdí se dokonce, že jsou lepší, než Sotova kovárnička; víc by snad ani
říct nešlo."3 Se stejným zaujetím, s jakým usiluje o hodnoty duchovní, obrací
se Terezie i k věcem zcela všedním. Ve všem - i v tom zdánlivě nejbanálnějším - je zcela sama sebou, koná
"skutky," odpovídající kontemplativnímu životu, který tvoří její existenci.
"Nechme jednou přece stranou ty dobré úmysly, které nás přicházejí tak draho."
Pošilhávání po odplatě domněle dobrých skutků vedlo v dějinách křesťanství stále více k tomu, že člověk
úzkostlivě vzhlížel ke svému nebeskému kontu. Tak se Bůh postupně stával spíše obávaným, nepřístupným
Účetním. Ale tím byl pokřiven nejen obraz Boha, nýbrž i obraz člověka. A vzešel z toho člověk úzkostlivý,
přehnaně uctivý, nesvobodný a nesamostatný - vůči církevním i řádovým představeným a právě tak vůči Bohu…
Terezie je zastánkyní jiného obrazu o člověku, především také jiného obrazu ženy. Ve svých sestrách chce probudit
sebevědomí. Stále znovu jim dodává odvahu a demaskuje každou nepravou, hrbatou pokoru.
Vede4 své sestry k tomu, aby s odvoláním na řeholní poslušnost
nepřijímaly prostě nekriticky všechno, ani od převorky ne. V jednom dopise píše Terezie P. Graciánovi: "Oh,
to je strašné, kolik škod může nadělat představená! I když sestry na vlastní oči vidí chyby, nad nimiž se
pohoršují - a to se tady (v Malagonu) děje často -, přesto si myslí, že si je nesmějí vykládat ve zlém, jinak
že by chybovaly proti poslušnosti."5 A v jednom dopise sevillskému konventu
můžeme číst: "Opravdová láska nesmí zakrývat chyby, jimž lze bez velké škody odpomoci… Nechme jednou přece
stranou ty dobré úmysly, které nás přicházejí tak draho."6
Terezie sama se na řeholnici 16. století chová úžasně sebevědomě! "Vysvětlím Vám teď," - míněn je tu P. Gracián,
který jí chce nařídit, aby převzala úřad převorky v avilském klášteře Vtělení - "že se tomu budu ze všech sil
vzpírat."7 Ačkoli se P. Graciánovi zvláštním způsobem zavázala k poslušnosti,
nebrání jí to postavit se jeho vůli na odpor, dokud ji ona sama nebude moci přijmout. Kvůli vlekoucímu se
jednání ohledně vlastní provincie reformované větve řádu ho nabádá jednat: "…čas utíká, aniž bychom někoho
poslali do Říma, a my zahyneme ve svých nadějích, které nás chlácholí tisíc let."8
Ví, že existuje váhání a otálení z bojácnosti a falešné pokory, které vede k tomu, že se zmešká šance.
"Věřte mi," píše roku 1577 neméně jasnými slovy P. Marianovi, "že nikdy nedosáhneme úspěchu, přehlédneme-li
správný čas."9
Také z Tereziiny modlitby víme, že Terezie umí s Bohem - "Jeho Velebností," který je však zároveň "přítelem" -
jednat podivuhodně svobodně. Učí své sestry mluvit s Ním svobodně a tak, jak jim je právě u srdce. Chce je vést
ke svobodě, ví přece: "Kde je Duch Páně, tam je svoboda" (2 Kor 3,17).
"Mám tolik práce..."
Terezie nezanechala žádný dopis na rozloučenou. Smrt ji překvapila. Byla právě, jako tak často, na cestách. Z
Burgosu, kde zrovna založila klášter sester, vedla její cesta přes Valladolid do Mediny del Campo. Odtud se
chtěla co nejrychleji vrátit do Avily, aby přijala sliby své neteře Teresity. Hned potom zamýšlela cestovat
do klášterů v Salamance a Albě de Tormes, aby poté uskutečnila přání, které jí už dlouho leželo na srdci -
založit klášter v Madridu. Dopadlo to však jinak. V Medině del Campo dostala Terezie příkaz odcestovat ihned
do Alby de Tormes. Když tam 19. září dorazila, na smrt onemocněla. Už o čtyři roky dříve, v květnu 1578, velmi
realisticky napsala: "Ač jsou má přání ohnivá, jsem přece jen stará a unavená."10
Její rakovina se teď prosadila a došlo ke krvácení, které už nešlo zastavit. O čtrnáct dní později, v
noci ze 4. na 5. říjen 1582, Terezie umírá. Kvůli změně kalendáře, připadající právě na tu noc, se za den její
smrti počítá 15. říjen.
Poslední dopis, který od ní máme, nepsala sama. Jako mnoho jiných listů ho diktovala své sekretářce, Anně od sv.
Bartoloměje. Vznikl tři týdny před Tereziinou smrtí a byl určen převorce v Sorii. Po podpisu můžeme ještě číst
dodatek vlastní rukou: "Dorazily jsme do Mediny. Mám tolik práce, že mi zbývá právě jen tolik času, abych vám
sdělila, že za sebou máme šťastnou cestu."11
Terezie až do posledních okamžiků svého života usiluje o novou řádovou větev Karmelu. Přitom se v žádném případě
nesetkává jen se souhlasem. Odpůrkyně reformy nachází ve vlastních řadách. Je hluboce zarmoucena nad klášterem
sv. Josefa v Avile, když se doslechla, jaká přání přednesly sestry v roce 1581 při konečné redakci stanov.
Jedna mniška ze Sevilly ji pomluvila a Terezie se musela zodpovídat před inkvizicí. Převorka v Albě de Tormes,
kde se Terezie nyní nachází, ani jednou nevejde do jejího úmrtního pokoje, tak nepřátelsky je vůči zakladatelce
naladěná. Terezie umírá sama. Jsou u ní jen její věrná průvodkyně Anna od sv. Bartoloměje a neteř Teresita a ty
do protokolu uvedly, že Tereziina smrt nebyla vůbec lehká.
Tolik váženého a milovaného P. Graciána Terezie už nespatřila. V posledním dopise, který mu adresovala 1. září
1582, si hořce stěžuje na jeho tak rychlý a podle jejího názoru ne zcela nutný odjezd. "Nechápu proto důvod
vašeho odjezdu. Ale vaši nepřítomnost jsem za současných okolností pociťovala tolik, že mě dokonce přešla sama
touha vám psát…"12 V Tereziiných spisech se stále znovu setkáváme se
zkušeností, že existuje jen jeden jediný Přítel, který nás nikdy nenechá na holičkách. "Opravdový přítel, na
kterého jedině se můžeme spolehnout, je Bůh," tak píše roku 1577 Pateru Marianovi.
Tereziina přání a duch zůstaly "ohnivými" až do smrti. Její dopisy jsou svědectvím spirituality, která je poučná
až dodnes.
Převzato z časopisu Karmelimpulse, ročník 10, 2000/4, str. 5-9.
Z němčiny přeložila sestra M. Petra od Zmrtvýchvstalého, OCD.
Marta a Marie
François Varillon
Vezměme si událost s Martou a Marií z 10. kapitoly svatého Lukáše (Lk 10,38n.), abychom se zamysleli
nad souvislostmi, nad vztahy mezi modlitbou a činností. Jak víme, jde o klíčový problém.
Když byli na cestě, přišel Ježíš do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta.
Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno
práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat
samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: "Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se
pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme."
Marie a Marta, dvě oblasti v nás samých
Především chci upozornit, že epizoda je vložena mezi podobenství o milosrdném Samaritánovi a modlitbu
Otčenáše. Po Otčenáši následuje podobenství o neodbytném příteli. Podobenstvím o milosrdném Samaritánovi
vzdal Ježíš chválu činnosti, skutku lásky, skutečné, konkrétní a efektivní službě, kterou Samaritán prokázal.
A nelze říci, že následující doporučení modlitby Otčenáše je v rozporu s chválou velkorysé činnosti; to není
možné. Nemusím se tedy po vzoru mnoha dobrých lidí nechat textem o Martě a Marii pohoršit. Lidé říkávají: To
je snadné sedět u Pánových nohou se založenýma rukama, zatímco někdo jiný udělá všechnu práci!
Text se často vykládal ve smyslu protikladu mezi životem kontemplativním a činným. Ovšem takový protiklad z
evangelií naprosto nelze vyvodit. Ježíš řekl správně, že Marie si vyvolila lepší podíl: jde o podíl věčný,
který jí nebude odňat, právě proto, že přetrvá do věčnosti. Martin podíl trvá jen v čase. Doufáme totiž, že
jednoho dne člověk své dílo dokoná. Ne že je dokoná na zemi ve smyslu politickém nebo sociálním, to nikoliv.
Křesťan v sobě vlastně nese podstatné vnitřní napětí:1 má
dělat všechno pro to, aby společnost zítřka byla společností spravedlivou, i když zároveň ví, že takovou v
plnosti nikdy nebude. Toto vnitřní napětí je u křesťana podstatné; nejkrásněji o tom psal asi Emmanuel Mounier.
Ještě je ale potřeba, aby podíl Marty byl čistý. Přesněji řečeno, Evangelium nám říká, z jakého důvodu Marta
čistá není.
Evangelní scénu lze číst ve dvou rovinách.
Může se jednat o jednu domácnost, v níž žije Marta, Marie a třetí osoba, Lazar, který v této příhodě
nevystupuje. Tedy domácnost, v níž jsou momentálně tři osoby: Marta, Maria a Ježíš.
Můžeme však tuto příhodu číst na rovině niternější, kdy budeme domácnost v Betánii vnímat jako svou duši,
v níž přebývá Ježíš. Přesněji řečeno, přebývá v naší svobodě, protože naše duše je podstatně místem naší
svobody. Potom Marta a Maria budou něco jako animus a anima, jak je nazývá Claudel v jednom
slavném podobenství.
Animus jakožto lidský duch; anima je nejhlubší duší. Animus je ta část nás samých, skrze níž jsme
v kontaktu se světem,
oblast nás samých, která jedná, ať už skrze jakoukoliv činnost nebo práci. Anima je nejhlubší vrstvou duše, místem, v němž nás Bůh tvoří (je-li pravdou, že nás tvoří neustále, že nás nestvořil jednou provždy, ale že nás tvoří v každém okamžiku). Marta tedy bude oblastí nás samých, která je v kontaktu se světem, součástí nás samých, která jedná. A Marie bude oblastí hluboce usebranou, soustředěnou na Boha, který v nás přebývá.
A tyto dvě složky jsou neoddělitelné. Nehrozí nebezpečí, že Marie zůstane nečinná. Je nečinná jen momentálně,
kdy naslouchá Ježíšovu slovu. Ježíš ji nebude žádat, aby zůstala nečinnou, ale aby jednala podle jeho slova.
Ona naslouchá.
(Pozor, jestliže v nás rozlišuji dvě oblasti, dvě zóny, nejedná se o dvě různé části, nemají k sobě vztah jako
hora s nížinou. Pořád je řeč o jediné osobě.)
Marie, osoba tak říkajíc plně lidská, jedná podle Ježíšova slova, protože si nechala čas na to, aby se jej
tázala, co si přeje. Proto v jejím jednání nebude uhoněnost, aktivismus nebo ziskuchtivost. Půjde o
autentickou činnost. Problémem zůstává, jaké jsou podmínky takové autentické činnosti, která není ani
shonem, ani aktivismem nebo prospěchářstvím, která není tříštěním sebe sama.
Jestliže říkám, že Marta je svou činností pohlcena, chtělo by to podtrhnout slovo "pohlcena", jak je uvádí
latinský překlad: Martha autem satagebat. Je pohlcena, absorbována, je nějakým způsobem do činnosti ponořená.
Neslyší nic z toho, co Ježíš říká. A právě proto, že nenaslouchá, není čistá. Důkazem toho, že není čistá, je
to, co říká Ježíšovi: "Tobě nevadí, že mě moje sestra nechá sloužit samotnou?" Kdyby byla čistá, radovala by
se z toho, že může sloužit, aby její sestra mohla zůstat sedět u nohou Ježíšových. Namísto toho se zlobí,
žárlí. Nezdá se jí, že by si Ježíš uvědomoval, jakou si ona dává práci.
Je třeba znovu prožít celou tu scénu a sledovat Martu. Dobře ji vidím, jak otvírá kredenc, vybírá talíře a
ubrus. Druhá sestra celou dobu sedí u Ježíšových nohou. A Ježíš nevypadá, že by si uvědomoval, jak se Marta
vydává. "Ty jí nemůžeš něco říct…, nebo si alespoň začít všímat, jak se tu namáhám?" Marta chce, aby její
oddaná služba byla doceněna. Jinak řečeno, chtěla by vypadat oddaně. Ale nemůže vypadat zcela oddaně,
jestliže v očích Ježíšových tak bude vypadat Marie. "Řekni tedy mé sestře, že ona v této chvíli vůbec není
oddaná; oddaná jsem totiž jenom já." To vše proto, že nic neslyší a je cele pohlcena svou prací, ponořena
do ní. Někdy právě tomuto říkáme pravá oddanost (vydanost), ale pravda je jinde. Pravá oddanost je nezištná.
Marta bude vpravdě oddaná, jestliže si řekne: "To je úžasné! Já pracuji, a Marie tak může naslouchat
Ježíšovi." Ale tak tomu vůbec není.
Ježíš odpovídá. Je třeba představit si Ježíše v té místnosti a pokusit se zaslechnout jeho hlas, jakýmže asi
tónem svá slova pronesl. Já si představuji tón mírný a zároveň velice pevný, s opakovaným oslovením: "Marto,
Marto, děláš si starosti a trápíš se s mnoha věcmi." Mohli bychom to dokonce přetlumočit takto: "Chystáš nám
přebohatou večeři s mnoha chody; ale proč? Jeden by stačil. Ty ses mne neptala, co chci… Děláš kolem toho
rámus, kladeš malé talířky do velkých. Na nic ses mne neptala, takže neděláš to, co by mne potěšilo. A co
že chci? Jen jednoho je třeba."
To vůbec neznamená, jak se často vykládá, že jediné, čeho je zapotřebí, je kontemplace. Naprosto ne! Nikoliv.
"Jediné, čeho je zapotřebí, je naslouchat mému slovu, být se mnou sjednocen, aby tak člověk mohl konat mou
vůli, jež je vůlí Otcovou."
(Z knihy Francois Varillon, Le message de Jésus. Bayard Ed./Centurion 1998, ss. 232-235. Přeložila K.L.)
Poznámky:
Karmelitánský "třetí řád" z pohledu 550. výročí vydání papežské buly Cum nulla
- Na to se odvolává U. Dobhan v článku otištěném v Karmelu č. 2/2000 ZPĚT
- Následující poznámky jsou výpisky ze stati: Giovanni Miccoli, Mniši, v: Středověký člověk a jeho svět,
ed. J. Le Goff, Vyšehrad 1999, str. 39-67 ZPĚT
- Jaroslav Kadlec, Církevní dějiny, 3. přepr.vydání, Skriptum CMBF v
Litoměřicích 1983, str. 77. ZPĚT
- Dle J.Jantsch, Die Regel des Karmel, Kaffke-Verlag, Aschaffenburg 1986,
str. 52-53. ZPĚT
- Tomáš Říha, Svatý
Norbert a jeho dílo, Křesťanská akademie, Řím 1971, str.147. ZPĚT
- Tamtéž, str. 154. ZPĚT
- Boží lid, Křesťanská akademie, Řím, str.
358-360. ZPĚT
- C.M. Martini, Žena svého
lidu, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999, str. 19. ZPĚT
Z dopisů sv. Terezie z Avily (4)
- Sämtliche Schriften der hl. Theresia von Jesus,
München, Kösel-Verlag, sv. IV, str. 486. ZPĚT
- Tamtéž, str. 128. ZPĚT
- Tamtéž. str. 9. ZPĚT
- V německém textu doslova: animuje. - Pozn. red. ZPĚT
- Tamtéž, str. 190. ZPĚT
- Tamtéž, str. 205. ZPĚT
- Tamtéž, str. 28. ZPĚT
- Tamtéž, str. 32. ZPĚT
- Sv. III, str. 525. ZPĚT
- Sv. IV, str. 29. ZPĚT
- ZPĚT
- Tamtéž, str. 552 násl. ZPĚT
Marie a Marta
- Dosl. rozpolcenost, pozn. překl. ZPĚT