"Jako je tomu u všech pravých Ježíšových učedníků, i papež zakusil mnoho utrpení, ale zdá se, že tento učedník nad jiné se naučil mluvě utrpení, které přináší spásu."

To jsou slova kardinála Josefa Ratzingera, pronesená při oslavě konané na Papežské univerzitě svatého Tomáše k padesátému výročí doktorátu Karola Wojtyly. Setkání, jež se konalo 5. listopadu 1998, uspořádala Kongregace pro katolickou výchovu spolu s papežskými univerzitami a akademiemi v Římě.

Referát kardinála Ratzingera, prefekta Kongregace pro nauku víry, nesl název "Sapienciální teologie (1)((pozn.1/ od lat. sapientia - moudrost.)): Starost Jana Pavla II. o třetí tisíciletí." Ve svém projevu kardinál prohlásil: "Domnívám se, že pochopit sapienciální rozměr, který se klene celou teologickou reflexí současného papeže, nám mohou pomoci dvě ženy, obě náležející ke karmelitánskému řádu." Slovní hříčkou kardinál pokračoval: "Jedna je světicí, kterou prohlásil za 'učitelku', a druhá je učitelkou, kterou prohlásil za svatou.(2)((pozn.2/ "Sono una Santa dichiarata da lui ,Dottore', e una Dottoressa, dichiarata da lui ,Santa'.")) První, svatá Terezie od Dítěte Ježíše a od svaté Tváře, je dívka, která dala zazářit svatosti prostotou svého mladého srdce, a právě díky Janu Pavlu II. se ukázalo, že je tak moudrá, aby mohla být prohlášena učitelkou církve. Druhá, svatá Terezie Benedikta od Kříže, je mladá žena oddaná vědě, filozofka, jež se prostřednictvím poznání kříže až k vědomě přijatému mučednictví naučila oné tajemné moudrosti, která se rodí ze žité svatosti. Jedna je patronkou misií, znamením všeobecné otevřenosti spásy, druhá je židovkou, která kovertovala ke katolické víře, znamením onoho usmíření mezi otci a syny.(3)((pozn.3/ Srov. Mal 3,24.)) V životě obou nacházíme svatost, která se stává moudrostí, a moudrost, která se stává svatostí, v jediném záměru lásky a spásy lidí. Obě jsou moudré, to znamená, znají onu moudrost, jež se zjevuje pouze těm, kdo našli v kříži svorník své existence."

Během své hluboké úvahy nad myšlením těchto dvou moderních mystiček kardinál objasnil: "V tomto vznešeném předivu moudrosti srdce a moudrosti kříže se můžeme nyní dobrat pravého původu zanícení, jež inspiruje tohoto papeže. Jan Pavel II. je člověkem, který prostřednictvím na vlastním těle prožitého utrpení znovu pochopil onu ukřižovanou moudrost, jíž se v mládí naučil z děl svatého Jana od Kříže. Je již nemožné pomyslet na tohoto papeže, aniž by se nám vybavila jeho tvář, do které jsou již nesmazatelně vepsány rysy bolesti, bolesti nesené a obětované v souvislosti s uvedením církve do třetího tisíciletí." Kardinál Ratzinger prozradil, že jednou se papež prořekl: "'Bylo třeba, aby (církev do třetího tisíciletí) byla uvedena utrpením...' To je ona moudrost, které bylo zapotřebí v době, jež bolest všude skrývá jako hanbu..."

Pak prefekt Kongregace pro nauku víry citoval jednoho ruského autora a řekl: ",Idea Boha sestupujícího do světa, dobrovolně trpícího a beroucího na sebe podíl na lidském a kosmickém utrpení, idea Boha-člověka, který trpí, je jedinou možnou teodiceou,(4)((pozn.4/ Tj. na rozumovém poznání vystavěnou obhajobou existence Boha a jeho vlastností.)) jediným přesvědčivým ospravedlněním Boha'. Snad bylo zapotřebí právě této bolesti, aby lidské srdce znovu zmoudřelo, aby nabylo té moudrosti, která prýští z bolestného a zároveň radostného tajemství, tajemství v dějinách stále přítomného, a přece lidským srdcím stále méně známého: tajemství Ježíšových Velikonoc."

(CITOC 1999/1, z italštiny přeložil P. Vojtěch od sv. Hedviky OCD.)