Nová postava na "karmelském nebi"
– P. Hilarius Januszewski O.Carm. (1907-1945)
Časopis Karmel

Podle dopisu, který rozeslal všem komunitám karmelitánů generální převor řádu P. Josef Chalmers, prohlásí papež Jan Pavel II. v něděli 13. června 1999 ve Varšavě za blahoslaveného polského karmelitána P. Hilaria Januszewského, který zemřel na sklonku druhé světové války v koncentračním táboře v Dachau. Abychom se každý mohli s novým blahoslaveným "seznámit" a duchovně se s ním sblížit a spojovat, přinášíme alespoň jeho krátký životopis.

Když světově známý psychiatr Viktor E. Frankl popsal v knize "A přesto říci životu Ano", jak prostředí koncentračního tábora, které během druhé světové války poznal z vlastní zkušenosti, hluboce poznamenávalo psychiku těch, kdo tu byli vězněni, a sráželo je na úroveň štvaných živočichů zápasících o přežití - třebas i na úkor druhých, klade si ve své knize otázku:

"Kde pak zůstává lidská svoboda? (...) Skutečně se ukazuje, (...) že člověk musí těmto vlivům podlehnout? Že "pod tlakem poměrů", poměrů v lágru panujících, "nemůže jinak"?

A odpovídá: "Život v lágru nám ukázal, že člověk náramně dobře "může jinak". (...) Kdo by z těch, kdo prožili koncentrační tábor, nemohl vyprávět o lidech, kteří chodili po apelplatzech nebo po ubikacích a rozdávali tu dobré slovo, tu poslední sousto chleba? Byť jich bylo málo, přece jsou důkazem toho, že lze člověku v koncentračním táboře vzít všechno kromě jednoho: kromě poslední lidské svobody...1 (pozn.1/ Tato kniha vyšla v Karmelitánském nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 1996 (citované místo viz str. 63) a může být velmi dobrou pomůckou k tomu, abychom svědectví o statečnosti P. Hilaria v lágru a o způsobu, jakým nasadil vlastní život, mohli přijmout se zralejším porozuměním.))

Otec Januszewski se narodil 11. června roku 1907 v obci Krajenki v Polsku. Při křtu dostal jméno Pavel. Ve svých dvaceti letech vstoupil do karmelitánského řádu a přijal řeholní jméno Hilarius. Sliby pak složil 30. prosince roku 1928. Přípravné studium filozofie vykonal na karmelitánském řádovém učilišti v Krakově, kde byl v té době členem komunity a vyučujícím - tedy snad i jeho přímým učitelem - jen o pět roků starší P. Prokop Valena! Oba z Krakova v roce 1931 odešli - bratr Hilarius do Říma studovat teologii a P. Prokop do Kostelního Vydří, aby se ujal správy farnosti i poutního místa.

V Římě složil Hilarius 3. prosince 1931 své slavné sliby. V řádové mezinárodní koleji sv. Alberta našel mezi profesory a spolužáky nejen učitele a přátele, ale také vzory pro svůj duchovní život. Vyučoval jej tehdy mimo jiné i P.Jan Brenninger, k jehož blahořečení byly také započaty přípravné kroky, mezi jeho spolužáky patřil mj. i pozdější generál řádu Kilián Healy, pocházející z USA. V předvečer slavnosti Panny Marie Karmelské 16. července 1934 přijal bratr Hilarius v Římě kněžské svěcení. Když pak volil téma své dizertační práce z oboru morální teologie, záměrně se rozhodl pro otázku týkající se svátosti eucharistie. Toto rozhodnutí učinil již dříve a vedlo jej k němu jeho hluboké přesvědčení o významu eucharistie - jak v díle spásy obecně, tak v praktickém duchovním životě věřících.

Po získání lektorátu teologie se v roce 1935 vrátil do Polska do konventu v Krakově, aby z pověření představených vyučoval na řádovém učilišti dogmatiku a církevní dějiny a zároveň aby byl představeným (prefektem) spolubratří studentů. Kromě jiných úkolů, které mu byly svěřeny v rámci komunity, působil také v karmelitánském kostele Panny Marie "Na Piasku".

V těžké době na začátku druhé světové války jej otec provinciál 1. listopadu 1939 jmenoval převorem krakovského konventu. Otci Hilariovi bylo tehdy dvaatřicet let. Podle svědectví spolubratří spojoval ve své osobě přísnost vůči sobě samému se smyslem pro ostatní bratry a jejich potřeby, zvláště v nemoci a těžkostech. Byl představeným spravedlivým, ale také trpělivým a laskavým.

Nenávist nacistů se v poraženém Polsku zaměřila nejvíce na Židy, ale také na kněze. V noci z 18. na 19. září 1940 byl krakovský klášter přepaden gestapem a několik karmelitánů bylo uvězněno: podpřevor P. Leo Koza, nástupce P. Hilaria v úkolu prefekta studentů P. Albert a další kněží i studenti. Věcný důvod k tomu nebyl žádný, jediným motivem byl nacistický teror. Snahy převora dosáhnout propuštění bratří na svobodu nedosáhly úspěchu. Gestapo přišlo do kláštera znovu se záměrem uvěznit dalšího kněze. Převor P. Hilarius se snažil jej bránit, poukazoval na jeho nemoc a nabídl policistům, že pokud jim opravdu jde o to získat pracovní sílu, může se jim on sám - oproti spolubratrovi byl mladší a silnější - hodit lépe. Oni jeho návrh přijali, a tak byl 4. prosince 1940 uvězněn.

Další měsíce jeho života se odehrávaly na místech, jejichž jména se stala neblaze proslulými na celém světě: Osvětim, Dachau. Spolubratři, kteří hrůzy koncentračních táborů nakonec přežili, dosvědčili, že příklad otce Hilaria jim byl velikou vzpruhou. Vnímali jeho pevnou víru a sílu modlitby, povzbuzoval je slovem, ale i kouskem chleba ze svého přídělu. Všemožně se snažil pomáhat bratřím v útrapách lágrového života a jejich úmrtí (jakkoliv úmrtí kamarádů bylo v táboře každodenní záležitostí) prožíval vždy jako velkou ztrátu. Nevzdával se naděje, říkal bratřím: "Musíte se vrátit do Krakova a pracovat na vinici Páně." V jejich očích byl člověkem fyzicky i duchovně silným, byli přesvědčeni, že on se vrátí a oni snad s ním.

V březnu 1945 nabývala situace v Dachau na dramatičnosti. Americká armáda se blížila, Němci znásobili množství poprav. Nemocní tyfem byli izolováni od ostatních. Tak se stalo i s blokem číslo 25, v němž byli umístěni ruští vojáci. Při jednom ranním apelu v táboře se velitel obrátil k polským kněžím a s výsměchem jim nabídl příležitost projevit konečně lásku, o které přece tolikrát kázali. Dal jim možnost přihlásit se do služby nemocným Rusům v bloku 25. Skrýval se za tím velký psychický tlak: znamenalo to riskovat smrt na samém úsvitu vysvobození a navíc sloužit vojákům národa, od nějž Poláci v průběhu dějin nemálo vytrpěli a který vlastně i v této válce napadl jejich vlast.

Otec Hilarius se přihlásil ihned a pobízel k tomu i svého spolubratra P. Alberta, který váhal. Nakonec se přidal i on. Tak tedy mohli sloužit nemocným a umírajícím jako ošetřovatelé, ale zároveň k nim přistupovat jako lidé víry, jako kněží. Podle svědectví jednoho ze spoluvězňů, který službu v bloku 25 přežil, byl otec Hilarius přesvědčen, že odtud již živý nevyjde. I on se tyfem nakazil a zemřel 26. března 1945, několik dní před osvobozením tábora Američany. V létě toho roku by mu bylo třicet osm let.

Začínáte již nyní - díky i jen tak kusým informacím - vnímat odkaz tohoto našeho bratra pro nás obecně nebo pro vás osobně? Jistě nás i skrze něj a blahořečení tohoto kněze a karmelitána chce Pán oslovit, podnítit.

Nebudu již dodávat víc, jen připomenu slova Jana Pavla II. z listu Tertio millenio adveniente (čl. 37):

"Církev prvního tisíciletí se zrodila z krve mučedníků: "Sanguis martyrum - semen christianorum" (Krev mučedníků je semenem nových křesťanů). Události, k nimž došlo za Konstantinovy doby, by byly stěží mohly přinést církvi pokrok, kdyby nebylo setby mučedníků a pokladu svatosti, jež zformovaly první křesťanské generace. Ke konci druhého tisíciletí se církev opět stala církví mučedníků... Toto svědectví je třeba mít stále na paměti."

Zpracoval P. Gorazd O.Carm.