(Výňatek z přednášky Svátost pokání u kněží při formačním setkání kněží 22. ledna 1999 v Želivě.)

Denní reflexi jsme většinou zúžili na zpytování svědomí, lépe řečeno na hledání hříchů v našem životě. V souvislosti s tím, co bylo řečeno (v přechozích částech přednášky – pozn. red.), už můžeme tušit, že nejde na prvním místě o vyúčtování s Bohem a sestavení přesného seznamu provinění, slabostí a že dokonce nejde ani o vyúčtování se sebou, abychom mohli den nějak uzavřít a mít pokoj. Nejde o vypočítávání našich vnějších projevů, při čemž bychom zapomínali na naše základní životní vztahy, na příčiny a motivace jednání.

Člověk, který provádí každodenní reflexi, většinou už není člověkem, který by chtěl dobrovolně hřešit vážnými morálními delikty. A jestli člověk opravdu zhřeší, tak pokud žije s Bohem, ví hned v té chvíli, že nedělá dobře. Denní reflexe je něco, co nám má pomoci udržovat a obnovovat náš vztah s Otcem. Proto je tak důležité toto denní zamyšlení začínat nasloucháním a ne vlastním myšlením. To je veliký problém našeho duchovního života, poněvadž jsme muži a jsme lidé aktivní, a touto aktivitou častokrát poznamenáváme i svoje rozjímání, svoji vnitřní modlitbu, svoji četbu Písma, svoje slavení liturgie, svoji službu. Do všeho vnášíme tuto lidskou aktivitu, která - na jedné straně - je samozřejmě výborná, protože když už by nebyl aktivní a tvůrčí muž, tak kdo by byl tvůrčí a aktivní? Ale jsou situace, ve kterých je třeba, abychom se zcela otevřeli pro Boží hlas a pro Boží vidění nás samotných a svoji aktivitu v té chvíli nechali mlčet.

První krok reflexe je ztišit se před Bohem a obnovit svůj vztah k Otci. Uvědomit si, že jsem syn, a ne otrok; jako syn také dědic, že mi patří všechno - bez ohledu na to, že jsem zhřešil. Mám v Otcově domě svoje místo, on mě čeká a chce se mnou slavit. Je někým, komu na mně nesmírně záleží a kdo mi dává identitu mého vlastního života.

Potom se mohu zamyslet nad tím, jak jsem dnes naslouchal Otci jako takovému, jeho volání a jeho hlasu. Pokud totiž vnímám Boží působení ve svém životě, pak na ně mohu odpovídat. Pak celý můj život i moje služba, je skutečnou odpovědí na Boží vedení, a ne svévolí, jak tomu častokrát v životě bývá. Nevěrnost vůči Božímu vedení mohu vnímat jen tehdy, pokud si toto vedení vůbec uvědomuji a pokud s ním počítám. Předpokládá to, že jsme přesvědčeni o každodenním Božím působení v našem životě, že jsme přesvědčeni o tom, že Bůh do našeho života zasahuje, že nás denně volá k obrácení, že nás chce povzbuzovat a v naší službě vést.

Při reflexi se tedy učíme, nacházet denně ve svém životě stopy Boží a děkovat za ně. Druhým krokem po naslouchání je vděčnost. Chválíme Boha za všechny nezasloužené dary, kterými nás dnes zahrnul bez ohledu na to, jestli jsme hřešili nebo nehřešili, jestli jsme leželi nebo něco dělali, jestli se nám vedlo nebo nevedlo. Vděčností se učíme odkrývat Boží působení ve všem, co nás denně potkává, nejen v tom, co přímo ovlivňujeme, ale i v tom, co zasahuje do našeho života bez naší vůle a co nám někdy v počátcích duchovního života činí tak velké obtíže: když je najednou vše úplně jinak, než jsme chtěli. Vidět v tom všem Boží dar a Boží péči o nás, můžeme skutečně jenom z pohledu veliké lásky a víry vůči Otci a tomu se musíme naučit.

Je třeba se naučit číst Boží znamení a pak můžeme i poslouchat. Znát Boží řeč, vnímat, jak Bůh kolem nás, v našem životě a v životě druhých působí. To nám dá obrovskou naději, že Boží dílo přece jen, i skrze nás - tak obyčejné lidi -, může v tomto zvláštním světě, ve kterém žijeme, mít úspěch. To nám dává naději, že ani náš hřích nemůže překazit Boží záměry s těmi, které nám Bůh svěřil. Tuto vnitřní jistotu potřebujeme denně zakusit. Jinak bychom se taky mohli ze svých slabostí, tak jak nám je Duch svatý postupně odkrývá, jednoho dne docela zhroutit. A tak se v reflexi učíme denně vnímat konkrétní projevy lásky vůči nám samotným, což předpokládá dřívější zkušenost lásky.

Potřebujeme uzdravení paměti. Jsme hodně zapomětliví, zvláště vůči Bohu, který je věrný. Když si člověk nepřestává vybavovat veliké skutky Boží ve svém životě a nepřestává za ně děkovat, činí ho to otevřeným a schopným vnímat konkrétní Boží zásahy hic et nunc v jeho vlastním životě. Zkušenost s touto Boží péčí a láskou předpokládá také víru, že Bůh skutečně je zamilovaný do člověka, že s námi spojil svůj život. Ačkoliv se touláme někde ve světě, v Otcově srdci pořád máme své místo a Otec nebude šťastný a nebude se radovat, dokud nespočineme na jeho hrudi.

Při reflexi se tedy nejprve sytíme Boží láskyplnou pozorností. Obdivujeme jeho věrnost, jeho milosrdenství, děkujeme za jeho dary, které jsme přijali. A z toho spontánně vyrůstá otázka po naší lásce a naší věrnosti. Člověk v souvislosti s tímto pohledem na Otce velice rychle pozná, že zhřešil, že se motal kolem sebe. "Otče zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Už nejsem hoden nazývat se tvým synem." Tento postoj vyrůstá z myšlenky na Otce, ne z myšlenky na sebe; to my někdy zpytování svědomí pojímáme tak, že musíme ještě víc zkoumat sebe sama. Ano, ale teprve pod pohledem Otcovým. Vydání se Pánu, vydání se Otci, obnovení smlouvy, obnovení vztahu, smír, spočinutí, to všechno následuje a znovu nás sjednocuje s Bohem.

Svatý Augustin říká: "Je-li Bůh na prvním místě, je vše na svém místě." A když se nám podaří každý večer opět Boha dosadit na první místo našeho života, tak se srovnáme i my sami. Vždyť to, co nás činí roztříštěnými, není většinou přemíra naší práce nebo nedostatek času, jak se vymlouváme, ale spíš psychické napětí, které je způsobené našimi nevyřešenými vnitřními konflikty a nevydaností Bohu.

(V plném textu vydalo přednášku spolu s ostatními příspěvky, přednesenými na uvedeném formačním setkání, Pastorační středisko pražského arcibiskupství ve sborníku Svátost pokání a smíření.)