Doporučujeme
(starozákonní prorok • svatý • slavnost 20. července)
Texty propria
„Eliášův cyklus“, zařazený do dvou knih Královských, byl sepsán v době babylonského zajetí (586–538 př. Kristem). Eliáš pocházel z Tišby v Gileádu a jeho jméno znamená „můj Bůh je Hospodin“. Za králů Achaba (871–852 př. Kristem) a Achazjáše (852–851 př. Kristem) vystupoval jako prorok, který se vymezoval proti kultům cizích bohů (Baal, Baal Zebub) a proti neomezené královské svévoli (srov. 1 Král 21). V Písmu se na něj odvolává prorok Malachiáš (Mal 3,23), dále Sirachovec (Sir 48), je zmiňován v První knize Makabejské (2,58), očekávají ho Ježíšovi současníci (např. Mt 17,10) a ukáže se spolu s Mojžíšem na Hoře Proměnění (např. Mt 17,3).
Důležitý rys osobnosti starozákonního proroka Eliáše, který přešel do spirituality Karmelu a byl v ní rozvinut, najdeme v První knize Královské (1 Kr 17,1). Jde o vůbec první Eliášova slova, která mu na stránkách Písma svatopisci vkládají do úst: »Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách...« S těmito slovy vystupuje prorok před izraelským králem Achabem, aby autoritou živého Boha a služebnou poslušností vůči němu zaštítil své poslání a ohlásil období sucha jako trest za královu nevěrnost a následnou nevěrnost celého národa. Tato slova byla programem Eliášova života i působení a jejich obsah byl na prorokovi vidět. Když se později v Sareptě u Sidónu setkává s vdovou, k níž byl poslán, aby se o něj starala, a žádá ji o »trochu vody, aby se napil«, a o »skývu chleba«, odpověděla: »Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno...« (1 Král 17,12).
Karmelitány fascinovalo, že na Eliášovi bylo „vidět“, že jeho Bůh je Bůh živý. Cítili se dědici této spirituality, zvláště když se výrokem: »Jakože živ je Hospodin zástupů, v jehož službách stojím« (2 Král 3,14) zaštiťoval i bezprostřední nástupce Eliášův v jeho prorockém úřadu, Elizeus. Svobodným a kreativním zacházením s těmito slovy pak dospěli k „Eliášovu výroku“, který vyjadřoval zároveň i program jejich duchovního života a úsilí: »Živý je Bůh, před jehož tváří stojím.« Život v Boží přítomnosti, v přítomnosti živého Boha, v naslouchání jeho slovu a „jednání podle něho“ (srv. 1 Král 18,36; Řehole, čl. 19), patří k ústředním prvkům spirituality Karmelu.
Dalším Eliášovým slovem, které utváří karmelitánskou spiritualitu, je výrok: »Zelo zelatus sum pro Domino Deo exercituum« (1 Král 19,10, Vulg.). Tato slova se dostala dokonce do našeho řádového znaku a přeložena znamenají: »Horlivostí planu pro Hospodina, Boha zástupů.« Horlivost pro Boha, pro jeho království, pro jeho kult, zvláště v dobách, kdy lidé nerozlišují a klanějí se modlám, je dalším z ideálů života karmelitána.
Když jsem vstupoval do řádu, tento rys naší spirituality mne velmi přitahoval. Nikdy mne nepřitahovala průměrnost! Už před obrácením jsem nebyl „průměrným hříšníkem“, po obrácení pak rozhodně ne „průměrným křesťanem“ (nebo chcete-li křesťanem „rozumným“, který to se svou vírou nepřehání) a se vstupem na Karmel jsem v žádném případě nespojoval představu života „průměrného řeholníka“. Ale teprve před několika lety jsem si všiml zvláštního paradoxu: Eliáš tato slova pronáší na hoře Chorébu ve chvíli, kdy sice má za sebou velkolepý vítězný zápas s Baalovými a Ašéřinými proroky, při němž dal v sázku svůj život, a horlivost mu tedy určitě upřít nemůžeme. Nicméně v okamžiku, kdy pronáší tato slova, už má za sebou i útěk před královnou Jezábel, a ten se neuskutečnil »podle Hospodinova slova« (srv. 1 Kr 18,36), ale ze strachu; proto, »aby si Eliáš zachránil život« (srv. 1 Kr 19,3).
Kromě toho je Eliášův výrok odpovědí na Hospodinovu otázku: »Co tu děláš, Eliáši?« (1 Král 19,9). Hospodin jako by byl téměř překvapen, že svého proroka nachází někde, kam ho – minimálně prvoplánově – neposlal. Pravdivěji by měl Eliáš odpovědět: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, ale teď jsem na útěku, protože mám strach z člověka, mám strach z královny a její pomsty.“ Možná, že byl Eliáš tak navyklý pokládat se za člověka, který stále „plane horlivostí“, že ani nebyl schopen vidět, že pro tuto cestu na horu Choréb to neplatí. Chvíle pod trnitým keřem, kdy říká: »Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové« (1 Král 19,4), tato chvíle už je čtyřicet dní minulostí, je zapomenutá nebo potlačená. Nyní má za sebou čtyřicetidenní heroický pochod v síle tajemného chleba, který mu přinesl anděl. A možná – aniž by zpochybnil božský zdroj vydatnosti tohoto pokrmu – žasne, kolik toho vydržel i on sám.
Tyto meditace či úvahy si samozřejmě nekladou za cíl dobrat se toho, co prožíval biblický Eliáš. Jejich smyslem je pomoci nám ve světle Eliášova příběhu nahlédnout svůj vlastní život s Bohem a jeho úskalí. Nastavit zrcadlo našemu prožívání života z milosti, na kterém se tak ráda přiživí i samolibost. Také naše horlivost může existovat více v rovině našich přání než ve skutečnosti, nebo může být chybnou interpretací či zastíráním jednání ze strachu a zbabělosti.
V každém případě Hospodin Eliáše neodmítá, přijímá jej i s tím, jak je schopen či neschopen celou situaci vidět a interpretovat, nerozvazuje s ním „prorocký pracovní poměr“ pro jeho slabost a selhání. Naopak, na hoře Chorébu mu dává novou zkušenost své přítomnosti »ne ve větru«, »ne v zemětřesení«, »ne v ohni«, ale »v tichém jemném hlase« (srv. 1 Kr 19,11n). Způsobem, jak to umí jen Bůh, zakomponoval Eliášův strach i útěk do cesty jeho osobního růstu, aniž by přitom utrpělo prorocké poslání. Díky tomuto Hospodinovu pedagogickému umění mohla mít Eliášova cesta kontinuitu a být skutečně završena „výstupem“, nikoli už jen na vrchol hory (ať už Karmel nebo Choréb), ale „do nebe“, jak to čteme v Druhé knize Královské: »Eliáš vystupoval ve vichru do nebe na ohnivém voze s ohnivými koňmi« (srv. 2 Král 2,11).
O Boží přetvářející moc a jeho moudrou pedagogiku, které se projevují na těch, kdo se snaží v duchu Eliášově „žít před Boží Tváří“; o Boží horlivost pro nás, která předchází naši „horlivost pro Pána“ a bdí nad ní, aby byla po celý náš život opětovně rozněcována i korigována, se opírají i naděje současného Karmelu.
Slavnost proroka Eliáše slavíme na Karmelu 20. července jako jednu ze čtyř hlavních řádových slavností (dalšími jsou slavnost Panny Marie Karmelské; slavnost sv. Josefa, hlavního patrona řádu; slavnost sv. Cyrila a Metoděje, hlavních patronů Českomoravské generální delegatury). »Šťastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!« (Sir 48,11).
(Zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: 1 Král 19,1–9a.11–14a
Žalm: 16(15),1–2.5–6.8–9.10–11 Odp.: 8a
Druhé čtení: 1 Petr 1,8–12
Evangelium: Lk 9,28b–36