TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Dnes slaví své 68. narozeniny bratr Prokop Zboroň O.Carm. z pražské komunity... je ve vážném stavu v umělém spánku v nemocnici... prosíme o modlitbu za něj i za celé společenství...
Odvahu, odvahu, mé dcery! Vzpomeňte si, že Bůh nikomu neukládá víc utrpení, než jaká může snést, a že Jeho Majestát stojí při těch, kdo jsou sklíčeni. Nuže, jedno je jisté, že není čeho se bát, nýbrž důvěřovat v jeho milosrdenství, které jednou odhalí veškerou pravdu (…). Když si navzájem pomůžete, pomůže vám i dobrý Ježíš, který i když zrovna spí na moři, když se zvedne bouře, utiší vítr. Chce, abychom jej prosily, a má nás tolik rád, že vždy hledá, v čem by nám prospěl. Kéž je navždy požehnáno jeho jméno, amen, amen, amen.
(Terezie od Ježíše, dopis bosým karmelitkám do Sevilly, 31. ledna 1579; D 270,2.3, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta)
Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…
Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.
(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)
Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout
ZDE>>>
Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.
Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).
Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.
Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.
Zdroj: CITOC News 99/2021
22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.
Ježíš prožíval naprostou harmonii se stvořením a ostatní se tomu divili: „Kdo to jenom je, že ho poslouchá i vichřice a moře?“ Nepůsobil jako nějaký asketa odtržený od světa nebo nepřítel radostí života. Sám o sobě říkal: „Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají, že je to žrout a pijan.“ Byl dalek filozofiím, které pohrdaly tělem, hmotou a realitou tohoto světa. Pracoval vlastníma rukama a byl v denním kontaktu s matérií stvořenou Bohem (…), převážnou část svého života věnoval tomuto nasazení v jednoduchosti, která nebyla nijak obdivuhodná: „Copak to není tesař, syn Mariin?“
(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 98; 2015)
Ábel a Kain se setkali po Ábelově smrti. Šli po poušti a poznali se už z dálky, protože oba byli velmi vysocí. Bratři si sedli na zem, zapálili oheň a jedli. Mlčeli, jak to dělají unavení lidé, když se den nachýlí. Na obloze se objevilo několik hvězd, které ještě nedostaly své jméno. Ve světle plamenů si Kain všiml stopy zanechané kamenem na Ábelově čele, upustil chléb, který se chystal přinést k ústům, a požádal, aby mu byl jeho zločin odpuštěn. Ábel odpověděl: „Zabil jsi ty mě, nebo já tebe? Už si to nepamatuji, jsme tu spolu jako dřív“. „Teď vím, že jsi mi opravdu odpustil,“ řekl Kain, “neboť zapomenout znamená odpustit. I já se pokusím zapomenout...“.
(Jorge Luis Borges /1899-1986/; úryvek z díla argentinského spisovatele, který cituje papež František ve své autobiografii)
Kněz je vždycky „podezřelý“:
Každý si dělá nárok, aby ho nalezl na úrovni a zeptal se ho, zda je tím, čím má být, a zda věří v to, co říká;
každý chce, aby důsledně odpovídal představě, jaká se o něm vytvořila, a aby byl ustavičně v kontaktu s absolutnem a se vznešenými věcmi;
každý se diví jeho odvážné volbě, která se svou nezvratností změnila v osud.
Ale on je prostě osoba, která souhlasí, že se smísí s komunitou a obětuje se za ni.
(Mario Pomilio /1921-1990/, Páté evangelium)
Bůh, který jediný je nejvýš svatý, je k nám nejenom milosrdný, ale dal své milosrdenství do rukou potencionálních hříšníků, aby si mohli vybírat mezi dobrem a zlem, aby mohli dobrem zlo překonávat a aby mohli získávat milosrdenství pro své duše tím, že jsou milosrdní vůči druhým.
Bůh ponechal hřích ve světě, aby v něm mohlo být odpuštění: ne pouze ono skryté odpuštění, kterým on sám očišťuje naše duše, ale také zjevné odpuštění, díky kterému jsme milosrdní jeden k druhému…
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.2)
První slovo, které Bůh v rozhovoru s člověkem v Bibli používá, je „můžeš“: „Můžeš jíst ze všech stromů v zahradě.“ Bible tak ukazuje, že smyslem života je potencionalita, rozvoj, růst. „Můžeš“: to je v podstatě dekret o svobodě.
Had naopak používá jako první jiné sloveso: „Je pravda, že nesmíte?“ Představuje vztah k Bohu a k životu jako léčku zákazů. Můžeš, nebo musíš? Dvě alternativní vize víry.
„Můžete“, říká Bůh. My nepatříme nějakému zavřenému systému, kde je téměř všecko povinné a zbytek je zakázán! Jsme objevitelé cest ke spravedlnosti a kráse žití pro všechny, a ne interpreti zákazů.
„Můžeš“, říká Bůh každému.
(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)