KARMEL

Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…

Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.

(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)

Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout

ZDE>>>

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.

Zdroj: CITOC News 99/2021

22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.

Hluboko v noci. Bůh a já jsme si zůstali pro sebe. Není nikoho jiného, kdo by mi mohl pomoci… Necítím kvůli tomu úzkost, spíš bohatství a klid. Bůh a já jsme si zůstali pro sebe. Dobrou noc!

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis 4. října 1942)

Právě ve chvíli, kdy je Jakub na cestě, chudý a sám, kdy spí na holé zemi v poušti, aby si odpočinul po dlouhé cestě pěšky, ve chvíli, kdy je ve svízelné situaci osamělého poutníka na dlouhé cestě v cizí divoké zemi, bez přístřeší, kdy je v tak smutném postavení, ho Bůh zahrne nejnádhernějšími důkazy své přízně!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, zápisky z prosince 1896)

Šabat nezávisí na tom, zda my jsme připraveni se zastavit. Nezastavujeme se tehdy, když jsme se vším hotovi. Nezastavíme se, když dokončíme všechny své telefonáty a projekty, až vyřídíme tuhle spoustu e-mailů nebo až sepíšeme zprávu, kterou máme zítra odevzdat. Zastavujeme se, protože je čas se zastavit. Šabat vyžaduje schopnost poslechnout. Jsme-li ochotni zastavit se jen tehdy, když jsme dokončili všechnu svou práci, nebude to nikdy, protož práce nebude nikdy plně hotová. Každý dílčí úspěch s sebou nese novou odpovědnost… Jestliže odmítáme odpočívat, dokud nemáme vše skončeno, neodpočineme si do smrti. Šabat narušuje umělý pocit urgence právě tím, že nás osvobozuje od nutkavé potřeby mít vše hotové…

(Wayne Muller /*1953/, Sabbath: Finding Rest, Renewal, and Delight in Our Busy Lives)

Charakteristickou črtou, kterou bych chtěl zvlášť zdůraznit v chování Cyrila a Metoděje, je jejich pokojný způsob, jakým budovali Církev. Ačkoliv slovanští křesťané více než ostatní rádi slyší a cítí, že i tito svatí bratři byli v srdci Slované, přece je pravda, že patřili k řecké kultuře.
Přestože svatí bratři působili v složitých a nejistých poměrech, nijak se nesnažili vnucovat národům, kterým měli hlásat evangelium, nepopiratelně vyšší úroveň řeckého jazyka a byzantské kultury nebo zvyky a obyčeje pokročilejší společnosti, ve které vyrostli a které jim jistě byly bližší a milejší.

(Jan Pavel II., encyklika Slavorum apostoli, IV. kap., redakčně kráceno; 1985)

Svatý Prokope Ty který jsi
patronem zemským ve své slávě
nedopusť aby Tvá moc slábla
Tak jako dokázals to kdysi
v místě kláštera na Sázavě
po celých Čechách zkroť už ďábla

(Ivan Martin Jirous /1944-2011/, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)