KARMEL

Bože, klečíme před Tebou ve své bídě, neboť Ty bys mohl všechno zachvátit. Bože, klečíme před Tebou ve své samotě, neboť Ty bys z nás mohl beze zbytku učinit poušť.
Bože, klečíme před Tebou ve své opuštěnosti a ztracenosti, neboť Ty bys nás mohl zanechat úplně samotné bez jakékoliv pomoci, bez jakékoliv útěchy, bez jakékoliv záruky, bez jediného práva.
Avšak, Bože, právě proto klečíme v nepopsatelné naději své bídy, v nepopsatelné naději své samoty, v nepopsatelné naději své ztracenosti. Neboť Ty jsi to předpověděl a Tvé slovo je pravdou: Ty sám by ses chtěl ocitnout opuštěný v bídě, sám by ses chtěl ocitnout opuštěný v samotě, sám by ses chtěl ocitnout opuštěný ve ztracenosti! Ty sám bys nás chtěl obejmout v bídě, samotě, ztracenosti. Ty sám bys z nás chtěl vytvořit své Tělo, svůj chrám, své město, svůj národ, svůj svět uprostřed bídy, uprostřed samoty, uprostřed ztracenosti! (…)
Bože, chtěli bychom se stát svatým Adventem Tvého příchodu, … ve Tvé lásce, která vše může, která vše dokáže, která vše daruje.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 20; v době 2. světové války)

Pamatuj, láskyplná Panno Maria,
že od věků nebylo slýcháno,
abys opustila toho,
kdo se utíkal pod Tvou ochranu,
kdo vzýval Tvou moc,
kdo prosil o Tvou přímluvu.
V této důvěře se také já k Tobě utíkám,
Panno panen a Matko,
k Tobě přicházím, před Tebou stojím,
já, kající hříšník.

Dobrá Matko Vtěleného Slova,
neodvracej se od mých slov,
ale slyš je a vyslyš.
Amen.

(modlitba připisovaná sv. Bernardovi z Clairvaux)

Všemohoucí Bože,
nám všem, kdo jsme ohroženi
vědomím ukřivděnosti,
vědomím bezvýchodnosti svého postavení,
vědomím marnosti svých obětí
a vědomím své bezmocnosti proti zlu,
vlij hlubokou nadpřirozenou víru
ve Zmrtvýchvstání svého Syna,
které proměnilo potupnou popravu
v nejslavnější vítězství
a krátkozraký jásot v neslavné ticho.
Tuto cyrilometodějskou víru
rozmnožuj v nás
Bůh † Otec, † Syn a † Duch svatý.

(Štěpán Maria kard. Trochta SDB /1905–1974/, přání k Velikonočním svátkům 1974, kterých se již nedožil; zemřel v sobotu před Květnou nedělí, bezprostředně po brutální návštěvě církevního tajemníka)

Náš Bože, rozpraskané a rozervané je lůno naší země, rozpraskané a rozervané je lůno skýtající bezpečí – lůno našich domů a světnic, Bože, rozpraskané a rozervané je lůno našich srdcí!
Pane a Bože, kéž nad tímto rozpraskaným a rozervaným lůnem naší země, našich měst, našich světnic, našich srdcí nastane ráno zvěstování. Jako se na počátku světa vznášel Tvůj Duch Svatý nad temnotou bezuzdného chaosu; a jako při dovršení času Tvůj Duch Svatý sestoupil na zpustošený svět, na zpustošenou Palestinu, na zpustošenou Starou smlouvu a také na Marii, poslední ze zpustošeného a zničeného plemene: Bože, kéž nad námi nastane ráno zvěstování!
Předkládáme Ti svou bídu, předkládáme Ti své utrpení, předkládáme Ti svoji rozervanost, předkládáme Ti svá srdce, jež se staví na odpor!
Bože, dej, ať s dokonalou otevřeností a odhodlaností přijímáme Tvůj život, neseme Tvůj život, darujeme Tvůj život ze své bídy, ze svého utrpení, ze své ubohosti, ze svých bolestí!
Bože, mohli bychom snad tušit, mohli bychom snad uvěřit, že bys na nás chtěl v této hodině vložit slávu své nejsvětější Matky a nechat ji proudit do našich srdcí?
Bože, děkujeme Ti uprostřed svého utrpení, uprostřed své ubohosti a prosíme s Tvojí nevěstou, prosíme s Tvojí Matkou, prosíme s tou, která se v nás stala lůnem světa, prosíme: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle Tvého slova“. – „Velebí má duše Hospodina, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný, jeho jméno je svaté!“

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 25; v době 2. světové války)

Všemohoucí a svrchovaně mírný Bože, ty jsi žíznícímu lidu otevřel ve skále pramen živé vody. Vyveď z tvrdosti našeho srdce slzy pokání, abychom mohli plakat nad svými hříchy, a zasloužili si tak pro tvé milosrdenství jejich odpuštění.

(Modlitba Ad petendam compunctionem cordis, Missale Romanum, ed. typ. 1962)

Vyznávám se všemohoucímu Bohu,
tobě, který jediný znáš
mé srdce a můj život,
který jediný odpouštíš hříchy,
který jediný ze mě dokážeš sejmout břemeno
a který dovedeš uvést do pořádku,
co jsem pokazil;

Bože, pociťujeme celou tíhu desetiletí, staletí a tisíciletí své křesťanské západní civilizace. Jsme unavení a staří, plazíme se unavení a staří mezi troskami této křesťanské západní civilizace a pociťujeme stín pomíjivosti, stín smrti a temnoty kolem nás. A chtěli bychom zaniknout ve své hořkosti, chtěli bychom si ve své hořkosti unaveni zoufat nad Tvým světlem, nad Tvou láskou, nad Tvým věčným životem!

Bože, máme strach z budoucnosti, jenž nás trýzní a pronásleduje, strach z vírů, jež nás ohrožují, jež by nás chtěly vláčet mezi nebem a zemí!

Mariánská antifona Flos Carmeli se pojí se svátkem Panny Marie Karmelské snad od samotného zavedení svátku v roce 1374.

Předkládáme zde jeden z nejpůsobivějších textů ze spisku „Výroky o světle a lásce“ od sv. Jana od Kříže. Nabízí vhled do autorovy osobní spirituality charakterizované odvážnou intimitou vztahu k Bohu, autentickou pokorou, vědomím Božího obdarování, ale i lidské velikosti a důstojnosti.

Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846–1878)

Pane Ježíši,
v tichu tohoto začínajícího dne přicházím k Tobě
a s pokorou a důvěrou Tě prosím o Tvůj pokoj,
o Tvoji moudrost a Tvoji sílu.