Tématem čtvrtého dne Kongresu laických karmelitánů byla FORMACE. Dopolední interaktivní přednášku vedl otec Benny Phang. Na přednášku navázal workshop ve skupinkách, kde jsme sdíleli zkušenost se službou lidem mimo církev v jednotlivých krajinách. Nové pro nás bylo vůbec uvědomění si, že jako terciáři můžeme - a dokonce se to od nás očekává - sloužit společně, pod jménem Karmelu. Tedy i když je hlavním charismatem našeho řádu kontemplativní modlitba, Eliášovo povolání zapalovat svět je i pro nás výzvou, jak vstoupit společně do aktivní služby. V programu dne se kladl důraz na vrůstání do spirituality Karmelu skrze vyvážený rozvoj kontemplace a akce. V různých provinciích se služby rozvíjí odlišně. Například v Indonézii terciáři slouží společně v nemocnicích i po domech. Součástí jejich dobrovolnické péče o nemocné je přímluvná modlitba a podávání Eucharistie. Španělský Karit je též společným dílem rodiny Karmelu.
Za kuropění jsme vyrazili autobusy do Vatikánu na generální audienci s papežem Františkem, vybaveni snídaní v zelených mikrotenových sáčcích. Cesta získala příchuť dobrodružství, když jsme v ranní zácpě shledali, že do našeho anglicky mluvícího autobusu nastoupila španělsky mluvící koordinátorka výpravy a vytrvale odmítala pochopit, že jí nerozumíme. Přenesli jsme se přes to s velkorysostí vpravdě karmelskou (a ve finále se pak nikdo neztratil, což jsem považovala za malý zázrak).
Milá karmelská rodino a přátelé Karmelu, prosíme odpusťte nám váznoucí zpravodajství ze Sassone. Narazily jsme na své limity - kromě přednášek, společné práce ve skupinkách a spolubytí s Živoucím jsme totiž téměř veškerý zbylý denní čas (a též nemalou část nočního) věnovaly intenzivnímu družení se s přítomnými bratry a sestrami, a zpravodajství jsme proto vědomě odložily stranou.
Události po Únoru 1948 a následující léta ateizujícího tlaku přerušily nejen vnější působení řeholí, ale také život různých sdružení věřících – i karmelitánského třetího řádu. Dnes žijí již jen poslední příslušníci této generace terciářů, kteří se stali členy třetího řádu v době předtotalitní.
Když po roce 1989 vyšla najevo příslušnost jednotlivých bratří ke karmelitánskému řádu a život řeholních společenství se mohl rozvíjet i navenek a když do našich zemí přišla společenství sester (sestry Donum Dei, dočasně sestry karmelitky z Itálie), vytvořil se kolem řeholníků a řeholnic okruh laiků, kteří chtěli více čerpat z bohatství duchovní tradice Karmelu a z možnosti kontaktu s těmito bratřími a sestrami.
Vznik:
Již od 13. století se ke karmelitánům různým způsobem připojovali i neřeholníci:
- conversi (skládali tři sliby),
- oblati (skládali aspoň jeden ze slibů),
- členové bratrstev.
Všichni nosili na znamení přináležitosti ke Karmelu bílý plášť, a byli proto nazýváni „mantellati“.
Šlo-li o ženy, žily v soukromí, spojily-li se ve společenství, nebyl to ještě klášter v plném smyslu slova; karmelské sestry jako společenství řeholnic schválila autorita církve poprvé v polovině 15. století.
Každá z řeholních rodin se snaží následovat Ježíše Krista, a to způsobem, který je jí vlastní, podle charismatu, jež od Boha přijala. Toto obdarování od Ducha svatého řeholníci vždy přijímají a rozvíjejí k dobru celého tajemného těla církve. Tedy také ostatní věřící z toho čerpají prospěch, zároveň ovšem mohou s řeholními rodinami jejich zvláštní obdarování různým způsobem přímo sdílet.
Následování Ježíše Krista, napodobování vzoru Panny Marie a proroka Eliáše i ostatní rysy spirituality Karmelu, také nezůstaly omezeny na prostor uvnitř klášterů. Ke karmelitánům mužům se záhy duchovně připojovaly také ženy, zasvěcující se zcela Bohu, a také věřící laici, žijící v běžných rodinných a společenských podmínkách.
Tyto skupiny byly obecně u všech mendikantských řádů nazývány:
- prvním řádem (řeholníci bratři),
- druhým řádem (sestry)
- a třetím řádem (laici ve „světě“).