KARMEL

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Úvod

Při své letošní návštěvě u nás P. Felix Maria Schandel, karmelitán z Kolína nad Rýnem, podrobně vysvětloval text řehole, kterou prvním našim bratřím na Karmelu napsal sv. Albert Jeruzalémský. P. Felix se přitom držel výkladu, který vypracoval holandský karmelitán Kees Waajimen a který jsme poměrně důkladně uveřejnili i na stránkách našeho časopisu v letech 2003–2007.

V jednom místě textu knihy jsem se tehdy dostal do těžkostí a nepodařilo se mi dostatečně mu porozumět. Protože už jsem tomu tenkrát nemohl věnovat více pozornosti, tak aniž bych se otevřeně přiznal, udělal jsem, co jsme v takové situaci zkoušeli už ve škole: něco maličko jsem si přimyslel. Tehdy mi to prošlo, ale letos při přednáškách P. Felixe „to prasklo“. Bohu díky. Připomeňme si nejdřív odstavce řehole, kterých se to týkalo. Popisují duchovní zbroj karmelitána.

18. Poněvadž život člověka na zemi je zkouška a všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu, trpí pronásledování, a navíc váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil, usilujte se vší pečlivostí obléci zbroj Boží, abyste mohli obstát proti nástrahám nepřítele.

19. Bedra mějte přepásaná pásem čistoty; hruď ať je obrněna svatými myšlenkami, neboť je psáno: Svatá myšlenka tě zachová. Je třeba obléci pancíř spravedlnosti, abyste milovali Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou silou a svého bližního jako sebe sama. Při každé příležitosti je třeba vzít štít víry, jímž budete moci uhasit všechny ohnivé střely onoho ničemníka; bez víry se totiž nelze líbit Bohu. Nasaďte si také přilbu spásy, abyste doufali ve spásu od samotného Spasitele, který spasí svůj lid od jeho hříchů. Meč ducha, jímž je slovo Boží, ať hojně přebývá ve vašich ústech i srdci, a cokoliv konáte, ať se děje podle slova Páně.

Jak tomu bylo s výstrojí, která kryje hruď?

Při výkladu 19. kapitoly řehole, popisující postupně šest částí duchovní zbroje, jsme Keesův výklad ke druhé z těch šesti částí zbroje tlumočili takto: Tunika (spodní oděv, podobný košili) mužů bývala (oproti tunice ženské) kratší, sahala asi ke kolenům a nosila se přepásaná. Rukávy neměla, nebo byly jen zcela krátké. Přiléhala přímo k tělu a přes ni se případně nosil plášť a také pancíř. Pak chránila tělo nejen před chladem, ale i před drsností pancíře. Představuje nejintimnější součást oděvu a sama o sobě nepatří mezi výzbroj. Halila tedy tělo ještě pod pásem a pod pancířem. Sv. Albert předepisuje: „hruď ať je obrněna svatými myšlenkami, neboť je psáno: Svatá myšlenka tě zachová.“

Ačkoliv jsem se co nejpečlivěji přidržel výkladu Keese Waajimana, přece jsem neporozuměl tomu, jak to s touto částí zbroje či výstroje bylo. Copak košile je nějaká vojenská výstroj? A když jsem při překladu do češtiny zvolil výraz tunika, navedl jsem tím naši obrazotvornost ještě více k představě, že šlo prostě o nějakou košili, kterou měl bojovník pod pancířem. K tomu mi přátelé, které jsem tehdy uprosil, namalovali do časopisu – podle našeho amatérského odhadu – i obrázek.

Takže z toho nakonec vyšla hezká dlouhá košile. A stejně směle jsme vyobrazili pancíř, jak jsme si jej představovali. Letos při přednáškách P. Felixe se ukázalo, že tomu musí být ještě jinak. P. Norbert hledal mrštně na internetu, pobídl mne, abych v tom pokračoval, a naše poznání se zpřesnilo.

Pancíř

Zobrazili jsme tehdy v časopise pancíř, sestavený z kovových plátů, který bývá nazýván článkovaný pancíř. Používal se v antické římské říši asi od 1. století před Kristem do konce 2. století po Kristu. Tedy v době, kdy o pancíři mluví sv. Pavel v listě Efesanům (6,14).

Zároveň ale vojáci antické římské říše používali i kroužkovou zbroj, která dopřávala bojovníkům větší volnost pohybu. A tato kroužková zbroj pak od raného středověku až do poloviny 13. století naprosto převládla. Takže když svatý Albert v řeholi zmiňuje pancíř, měl na mysli kroužkový pancíř, vytvořený z velkého množství železných kroužků. Toto byla „brň“ středověkého rytíře i křižáka. Vyrobit ji pevnou a účinnou bylo umění, pořídit si ji nestálo málo a řemeslníci, kteří se tím zabývali, byli u nás nazýváni brníři.

Tento obrázek z Křižácké bible (28r – detail) zachycuje bojovníka, který si kroužkový pancíř svléká. Dobře je vidět spodní oděv, který pod pancířem měl.

Pozoruhodně zachycuje oděv bojovníků ve 13. století tzv. Křižácká bible (nazývaná též Morganova či Maciejowského bible). Jedná se o knihu, tvořenou původně pouze ilustracemi, pocházející z okruhu francouzského krále Ludvíka IX. a vytvořenou kolem roku 1250. Velmi často zachycuje bitvy a násilnosti, předpokládá se proto, že měla podněcovat k účasti na křížové výpravě. Ačkoliv znázorňuje biblické příběhy, postavy jsou oblečeny tak a používají takové výzbroje a vojenské techniky, jak to bylo obvyklé ve 13. století. Na tomto obrázku (Záchrana Lota, folio 3) jsou pro nás zajímaví zaskočení bojovníci (zcela vpravo). Jeden si teprve obléká pancíř, druhý má svou prošívanici (bude o ní řeč zakrátko) pouze přehozenu na ramenou.

Pás kolem boků

Ačkoliv odborníci dnes dokazují, že kroužková zbroj nebyla nadměrně těžká a že tehdejší bojovníci se v ní uměli pohybovat obratně a byli na ni zvyklí, přece svou důležitou funkci měl také pás. Aby kroužková košile nevisela celou svou vahou na bojovníkových ramenech, měl ji kolem boků přepásánu, a tak část její tíže nesla bedra.

Brnění pro hruď

Pod kroužkový pancíř nenosili křižáci nějakou pouze obyčejnou košili, ale speciální oděv, který byl opravdu pravoplatnou součástí výstroje, vybavením do boje. V řeholi není tato součást oděvu pojmenována přímo (podstatným jménem), nýbrž je zmíněna pouze její funkce: obrnit hruď. Přičemž slovo obrnit v nás může vyvolávat představu celoplátového brnění, jaké známe z našich hradů. To ale vešlo v užívání teprve v průběhu 13. století nebo spíše ve století následujícím. Jeho veliká přednost spočívala v tom, že dokázalo chránit bojovníka i před bodnými ranami kopí a šípů, kterým kroužková zbroj spolehlivě čelit nedokázala. Výrobci plátového brnění byli u nás nazýváni platnéři. Jakou část křižákovy výstroje měl tedy svatý Albert na mysli, když píše o „obrnění hrudi“?

Varianta 1: spodní prošívanice

Podle historiků ona „košile“, nošená pod pancířem, byla vlněná nebo ušitá z několika vrstev lněného plátna. Sahala až nízko pod pás a rukávy měla buď krátké jen nad lokty, nebo dlouhé až k zápěstí. Její nejdůležitější vlastností ale bylo, že byla vycpávaná a prošívaná. Díky tomu už sama o sobě dokázala zmenšit nebezpečnost sečných i bodných ran, i když to bylo hlavně úkolem pancíře samotného. Tím, že byla oblékána pod pancíř, podporovala jeho funkčnost.

V odborné mluvě bývá tento oděv nazýván gambeson, nebo se mu prostě říká spodní prošívanice.¹ Měl velmi důležitou roli. Pancíř totiž chránil bojovníka před ostřím seker a mečů, ale prohýbal se, čili síla úderů přece na tělo dopadala. A tak podle dobových svědectví nezřídka bojovníci utrpěli pohmožděniny a vážná vnitřní zranění, nebo dokonce zemřeli, aniž byl přitom jejich pancíř porušen. Kdežto v kombinaci s gambesonem chránil pancíř bojovníka mnohem účinněji. Kromě toho asi také gambeson chránil tělo před odřeninami, které mohla kroužková zbroj působit.
Moderní zkoušky prokázaly, že v kombinaci s kroužkovým pancířem poskytoval gambeson dobrou ochranu dokonce před středověkými zbraněmi, používanými v boji na dálku – šípy z luků a střelami z kuší. Ty sice někdy i prostřelily pancíř, ale většinou pak uvízly v prošívané košili pod ním a bojovníkovi už příliš neublížily.

Chudší bojovníci, kteří neměli na to, aby si pořídili kroužkový pancíř, používali pouze gambeson. V tom případě byl zesílen a jeho povrch si ještě různě upravili, např. napustili smolou, aby jim v podobě jakéhosi tvrdého kabátce poskytoval tím větší ochranu. Česky se nazýval prošívanice.

Varianta 2: vrchní prošívanice nebo plátová vesta.

Protože kroužková zbroj nebyla dostatečně neprostupná a nedokázala účinně chránit proti střelám, používalo se luků a kuší tím více. Proti tomu se někdy gambeson používal jako doplňkové brnění ještě i na kroužkovém pancíři jako vrchní prošívanice. V tom případě měl jen krátké rukávy nebo byl bez rukávů.

A také se od poloviny 13. století začaly na rub varkoče upevňovat malé pláty kovu nebo jiný tvrdý materiál. A to buď vedle sebe, nebo v malém překrytu, takže mezi nimi nezůstávaly mezery a přitom oděv nebránil bojovníkovi v pohybu. Pláty byly na oděv připevněny nejčastěji pomocí nýtů, jejichž hlavičky byly nápadně viditelné na vnější straně oděvu a byly často umělecky provedené. Tak se z varkoče vyvinula plátová vesta, předchůdkyně pozdějšího celoplátového brnění. Jestliže jedno z nejstarších vyobrazení plátové vesty se dochovalo z doby kolem roku 1250, mohl již svatý Albert, když předpisuje: „hruď ať je obrněna svatými myšlenkami“, mít na mysli takovou plátovou vestu. Je úžeji spojena s představou hrudi, kdežto spodní prošívanice chránila vůbec celý trup i obě paže.

Tento obrázek z Křižácké bible (folio 27) dobře ukazuje různé druhy oděvu: stojící bojovník má na sobě světlou prošívanici, vprostřed na voze sedí muž v kroužkovém pancíři, muž úplně vpravo má na svém oděvu něco jako varkoč. Výjev ukazuje Davidův příchod k Saulovu vojsku, v němž bojovali jeho bratři (1 Sam 17,12–22).

Varianta 3: zdvojení pancíře – jen na hrudi

Protože při boji se nepřítelova pozornost nemalou měrou zaměřovala na to, aby bojovníka zasáhl do hrudi (která má relativně velkou plochu, kryje životně důležité orgány, nekomíhá se při boji tolik jako končetiny nebo hlava a nebyla kryta sedlem jako bojovníkovo břicho), byla ochrana hrudi zesilována velmi prostě tak, že bojovník si na hruď připevnil ještě jednu vrstvu kroužkového pancíře, našitou na kůži.

Nebo kroužková zbroj, kryjící hlavu a krk, byla prodloužena na hrudi do jakési náprsenky. Také na ni by se velmi dobře mohla vztahovat Albertova slova: „hruď ať je obrněna“.

Vražda betlémských dětí,
Rukopis z Německa (kolem 1350),
British Library, London, Shelfmark
Add. 17687 B.

Obě tyto podoby zesílení kroužkové zbroje na hrudi odpovídají podle mého soudu asi nejlépe tomu, co naznačují slova svatého Alberta v řeholi. Hodí se k nim lépe než představa spodní prošívanice nebo svrchní prošívanice či plátové vesty.

Štít

O tom, jaký štít (řecky: thyreon) měl na mysli svatý Pavel v Ef 6,16 (jehož slova byla svatému Albertovi předlohou), mluví poznámka v překladu Nového zákona od Ondřeje Petrů: široký velký štít, který chránil bojovníka proti kamení a šípům, když dobýval pevnosti a zdolával hradby. Tento obrázek z Křižácké bible (folio 10) nám ukazuje, jak používali bojovníci své štíty. Použil jsem pouze výřez z celkové scenérie, protože zbytek obrázku je příliš krutý.

Stojí za pozornost, že když středověcí těžkooděnci začali používat celoplátové brnění, zmenšili své štíty, protože je již tolik nepotřebovali, ba nakonec bojovali úplně bez štítu. Jejich zbroj byla totiž střelami z luků a kuší prakticky neprorazitelná. Nám z toho zpětně vysvítá, proč pro bojovníka v kroužkové zboji byl štít tak důležitý: protože jeho zbroj ho nedokázala proti střelám chránit.

Sama Albertova řehole o střelách mluví. Asi byly pokládány za něco zvláštním způsobem nebezpečného – jaksi záludně. Proti střelám zpovzdálí totiž veškerá udatnost, fyzická síla a umění zacházet s mečem – byť by byly sebevětší – nic nezmohou, na ty vůbec nedojde. Tak to známe už z příběhu o Goliáši a Davidovi...

Ze žalmu 46 vyrozumíváme, že když někdo chtěl nastolit mír a zničit zbraně, pak oštěpy zlomil a štíty spálil. Tedy: štíty bývaly zhotoveny z hořlavého materiálu, proto nepřítel používal ohnivé střely. V biblické době byly štíty zhotovovány ze dřeva nebo pleteny z rákosu, byly potaženy kůží a mazány olejem (2 Sam 1,21; Iz 21,5).

Podle dobových svědectví se střel užívalo v takové míře, že někteří bojovníci jich po bitvě měli na sobě jako dikobraz bodlin. A jestliže se takto vydatně užívalo i ohnivých střel, muselo pro bojovníka být těžké uhlídat si štít, aby mu nezačal hořet (navíc při ostatním bojování, na které se musel soustředit). Pokud mu štít shořel, zůstal bojovník nebezpečně vystaven střelám nepřítele, vůči nimž ho jeho pancíř chránil jen nedokonale... I o ohnivých střelách se svatý Albert zmiňuje dle Ef 6,16 (viz i Ž 7,14).

K čemu nám je tento výlet do historie vojenství?

O ostatních částech zbroje, které svatý Albert zmiňuje, máme asi přibližně správnou představu: přilba a meč. Všechno toto poznávání starověké a středověké výstroje a výzbroje má pro nás karmelitány jeden přínos: zbystřuje naši pozornost pro to, jakých předmětů použil svatý Albert (po vzoru svatého Pavla) jako příměrů k tomu, aby popsal vlastnosti a duchovní hodnoty, které patří k duchovní výbavě toho, kdo chce žít na Karmelu.

Výklad Albertových pokynů – nejprve důvod obléknutí zbrojí

Kapitola 18 klade karmelitánům na srdce, aby zaujali postoj vojáka, pečlivě vystrojeného a vyzbrojeného pro případ boje. Proč? Albert uvádí tři důvody, každý z nich se opírá o citaci z Písma.

1. Pozemský život člověka je časem zkoušky (Job 7,1), co do náročnosti srovnatelným s vojenskou službou (dle hebrejského originálu knihy Job).
2. Podle zkušenosti i slov svatého Pavla zbožní křesťané vždy budou zakoušet pronásledování (2 Tim 3,12).
3. Záludný Pokušitel stále hledá, jak by na nás zaútočil a zahubil nás (1 Petr 5,8).

Ovšem dnes se kolem nás neustále předvádí zcela opačné pojetí života: reklama slibuje pohodu a za lacino. Náboženství bývá považováno za škarohlídství, které člověku bere radost ze života a uvrhuje ho do stálého strachu z Boha. Ovšem pozor: jiní lidé naopak při pohledu na problémy současnosti propadají strachu z dnešního světa, tonou v malomyslnosti nebo netečnosti. Kdo má pravdu? Vhání nás Albertova rada do přehnaného pocitu stálého ohrožení, nebo ne?

Ne. Albert nám neklade na srdce nic jiného, než křesťanskou bdělost, k níž mnohokrát pobízí samotný Nový zákon (např. v podobenství o deseti družičkách – Mat 25,1–13 aj.). Našemu mazanému Nepříteli totiž velmi vyhovuje, pokud se domníváme, že jsme naprosto v bezpečí.
Z Lk 11,25 vysvítá, jak zacházel vítěz s poraženým nepřítelem a s jeho zbrojí: vzal mu ji. A není tomu tak, že Nepřítel by nám naši zbroj i naši spásu nejraději odňal nepozorovaně? Proto nás ukolébává k domněnce, že v našem životě vlastně o žádný boj nejde... Bojovník, který má své zbraně ležet zaprášené někde pod postelí nebo na půdě, bude totiž zdolán velmi snadno.

Ale naším úkolem je – podle slov sv. Alberta, citujícího svatého Pavla – obstát (lat. stare). Možná bychom mohli říci hovorově: „ustát“ všechny útoky Pokušitele, které se neúnavně opakují. To, že člověk pevně stojí, je oblíbený obraz ve spisech svatého Cypriána, biskupa v Kartágu, který zemřel za Valeriova pronásledování v roce 258. „Stát“ je u Cypriána slovo klíčového významu. Vyjadřuje totiž postoj nutný v době pronásledování: „zůstat stát na nohou“, „bránit se“, aniž by se křesťan dal přemoci útoky ďábla, který se snaží o to, aby křesťan „upadl“ nebo „odpadl“.²

Tento obraz ovšem najdeme již v Novém zákoně. Apoštol pobízí: „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře,“ (1 Kor 16,13) a: „Stůjte v Pánu pevně...“ (Flp 4,1). „A proto ten, kdo stojí, ať si dá pozor, aby nepadl!“ (1 Kor 10,12 – ekumenický překlad.) A podobně v Ef 6,14, tedy v textu, který svatý Albert používá jako vodítko pro tyto řádky řehole: „Stůjte tedy pevně!“ Kdo pevně stojí, ten je stálý. Následující kapitola 19 postupně popisuje šest částí duchovní zbroje.

Pás kolem boků – ukázněná sexualita

Zatímco svatý Pavel píše, že máme být „opásáni kolem beder pravdou“ (Ef 6,14), svatý Albert se tu od něj odchyluje a předpisuje: „Bedra mějte přepásaná pásem čistoty.“ Domnívám se, že Albert to obměnil záměrně. Pro první karmelitány, kterým psal, mohlo mít více než přijetí křesťanské víry v Ježíše, Spasitele (oproti židovství a pohanství, což bylo aktuální v Pavlově době), prvořadý význam mravní obrácení, napomáhající potom životu modlitby, o který jim šlo.

Víme, že hříchy proti šestému přikázání jsou silným pokušením, a pokud se jich dopustíme, zahanbují nás a vnitřně rozhořčují víc než jiná selhání. Tyto hříchy vyvolávají velký pocit zrady vůči Bohu, izolovanosti od druhých lidí, zloby na sebe sama nebo sebelítosti. Vytvářejí v člověku blok: představu, že už se ani nemá pokoušet snažit se o bližší kontakt s Bohem,
nebo že by to od něj byla vůči Bohu dokonce drzost a faleš. Uvědomíme-li si, že první karmelitáni za sebou měli velmi dobrodružné putování z Evropy do Svaté země, možná i strávené v řadách vojska, a že někteří z nich pravděpodobně před svou konverzí, která je přivedla do Svaté země, žili v manželství, včetně jeho stránky intimní, pak snad nejsme daleko od pravdy, když řekneme, že celibátní život pro ně nemusel být snadný. Albert jejich situaci nedramatizuje, ale pevně a jasně ukládá jako první součást jejich výstroje: zachovávat kázeň co do sexuality.

Obrnění hrudi – myslet na svaté věci

Jako byla ochrana hrudi zesílena kromě pancíře ještě jinou částí výstroje (ať už vypadala jakkoliv), tak je důležité nejen varovat se hříchu, a to i hříšných myšlenek, ale co možná stále, vždy už předem, mít srdce naplněné „svatými myšlenkami“, takže různá pokušení a jiné rozkladné vlivy nenajdou v našem nitru místo, kde by se uchytily.

Významný učitel duchovního života, svatý Theodor Studijský (+826), který byl představeným velké komunity, údajně každý večer chvíli mluvil s každým z bratří a mimo jiné se jich ptal: „Na co jsi dnes myslel?“ A pomáhal jim včas rozpoznat, které myšlenky by pro ně mohly být škodlivé a které naopak mají rozvíjet, snažit se jimi zabývat. To má v dnešní době, kdy tolik
lidí trpí vnitřními strachy, depresemi, a nebo i bezmyšlenkovostí, velkou aktuálnost. Nevěřící svět v tom ovšem nedává místo Bohu, ale mluví pouze o pozitivním myšlení.

Obrnit hruď svatými myšlenkami je blízké jinému pokynu řehole: „Všichni ať zůstávají ve svých celách nebo poblíž nich a dnem i nocí rozjímají o zákonu Páně a bdí na modlitbách, nejsou-li z oprávněných důvodů jinak zaměstnáni“ (kap. 10).

Pancíř – spravedlnost

Slovo spravedlnost má v Bibli jiný smysl, než na jaký jsme zvyklí v běžné řeči. Dobře je to patrné z 1 Sam 24,18: David ukazuje králi Saulovi, že nevyužil příležitosti jej zabít, a Saul mu odpovídá: „Jsi spravedlivější než já. Ty miodplácíš dobrým, ale já jsem ti odplácel zlým.“ V řeči Bible být spravedlivý znamená: být takový, jak se to líbí Bohu. Spravedlnost je správnost, dokonalost, bezúhonnost co do plnění Božích požadavků.

Tato spravedlnost spočívá podle svatého Alberta v uskutečňování dvojího největšího přikázání. V tom on spatřuje pancíř spravedlnosti: „abyste milovali Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou silou a svého bližního jako sebe sama.“ Spravedlností je tato dvojí láska.

Všimněte si: křižákův pancíř – kroužková zbroj – kryl co možná největší plochu těla (na rozdíl od článkovaného pancíře z doby sv. Pavla). Úsilí o spravedlnost se týká celé naší existence, všech oblastí našeho života. Svaté myšlenky mají být v nitru, kdežto spravedlnost je něco zprvu „vnějšího“, zachovávání přikázání, které ale zvenčí proniká do srdce...

Štít – víra

V souladu s textem svatého Pavla i svatý Albert považuje víru za obranný štít, který chrání před střelami Nepřítele. Jak jsme řekli výše, bojovníkovi bez štítu se snadno mohlo stát, že byl raněn nebo zabit ještě dřív, než mohl začít bojovat přímo. Jakou víru mají Pavel i Albert na mysli? Domýšlím si: oddanost Kristu. Ne pouhou znalost katechismu, ale vědomí: patřím Kristu a chci žít ve věrnosti jemu, ve vztahu s ním.

Přilba – spása (důvěra ve spásu)

Přilba kryje hlavu – velmi důležitý orgán. Zranění na hlavě bývají velmi vážná a mnohdy smrtelná. (Ne bezdůvodně se před několika lety zavedla povinnost přilby pro cyklisty.) Při duchovním boji má podobně zásadní význam naše naděje ve spásu, důvěra, že Bůh na nás svou spásu opravdu uskuteční. Kdo nevěří budoucnost, kdo ztratil perspektivu, jak může energicky bojovat? Ten se bude životem nanejvýš trpně vléct.

Když svatý Albert stručnou zmínku svatého Pavla o přilbě spásy rozvádí, třikrát během jedné věty použije slovo, odvozené od kořene spása, spasit: „abyste doufali ve spásu od samotného Spasitele, který spasí svůj lid od jeho hříchů.“ Naším úkolem je ve spásu doufat. Při vší naší snaze je spása darem od Ježíše – Spasitele. Není výsledkem pouhého našeho přičinění se.

Meč Ducha – Boží slovo

Výklad, že meč Ducha je Boží slovo, pochází přímo od svatého Pavla. Když nás svatý Albert nabádá, aby Boží slovo „hojně přebývalo v našich ústech i srdci“, jednak tím cituje jiná slova svatého Pavla (Řím 10,8 dle Deut 30,14), ale také připomíná zvyk otců pouště „přežvykovat“ v ústech během dne krátkou citaci z Písma. Smyslem bylo nechat to slovo proniknout ze rtů do nitra. Dokážeme i my najít způsob, jak se toho držet v dnešní době?

Otcové pouště používali slova Písma nejen jako duchovní potravu, ale také jako zbraň proti osmi druhům zlých myšlenek.³ A ze závěrečné věty: „a cokoliv konáte, ať se děje podle slova Páně,“ je patrné, že pro svatého Alberta je Boží slovo též kritériem, podle nějž je třeba se rozhodovat.

Duchovní zbroj nerezaví ani nezastarává

Dvanáct století po sepsání listu Efesanům použil z něj svatý Albert v mírné úpravě několik veršů, aby předložil prvním karmelitánům názorně, co bude v jejich poustevnickém životě důležité. Osm století po svatém Albertovi i nám jeho slova zůstávají dobrým návodem, jak „žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu a věrně mu sloužit s čistým srdcem a dobrý svědomím“ (řehole, kap. 2).