KARMEL

(OCD • svatá • památka 25. srpna)

Texty propria

Miriam se narodila 5. ledna roku 1846 v Abellinu, malé galilejské vesnici na půli cesty mezi Haifou a Nazaretem. Její arabští rodiče, Georges Baouardy a Miriam Schahyn, již před ní měli dvanáct synů, kteří však všichni zemřeli v útlém věku. Podle řecko-melchitského ritu, k němuž rodina patřila, byla holčička po deseti dnech pokřtěna a biřmována ve vesnickém kostele sv. Jiří. O dva roky později se narodil její mladší bratr Pavel. Dětem však záhy zemřel tatínek a o několik dní později i maminka. Miriam se ujal strýc z otcovy strany, Pavlík vyrůstal v rodině tety. Oba sourozenci se již nikdy neviděli.

Dětství ve strýcově rodině probíhalo v poklidném ovzduší. Od sedmi let se Miriam mohla jednou týdně zpovídat, krátce před osmým rokem poprvé přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Zanedlouho se rodina přestěhovala do Egypta. Podle východního zvyku zasnoubil strýc dvanáctiletou Miriam se svým káhirským bratrancem. Dívka se uzavření sňatku nečekaně rázně vzepřela. Rodina s ní od té doby zacházela jako se služebnou, zpovědník jí pro její neposlušnost odmítl udělit rozhřešení a podávat Eucharistii. Miriam se s trápením svěřila muslimskému sluhovi svého strýce, který cestoval do Galileje a jehož Miriam poprosila o doručení dopisu bratru Pavlovi. Muslim se ji však pokusil přemluvit ke konverzi k islámu, a když neuspěl, v afektu prořízl Miriam hrdlo a zanechal ji na opuštěném místě. O zraněnou Miriam bylo postaráno zázračným způsobem – asi měsíc dívku ošetřovala neznámá "Paní v bílém", tuto událost z roku 1858 pak Miriam doživotně připomínala velká jizva na krku a chraplavý hlas.

Miriam se už ke strýci nevrátila, pracovala jako služebná v rodinách v Alexandrii, Jeruzalémě, Bejrútu a nakonec od roku 1863 v Marseille. Zde rozlišila povolání k řeholnímu životu, na překážku jí však bylo její křehké zdraví, neznalost francouzštiny, negramotnost, a nakonec i neochota rodiny, kde pracovala, propustit ji ze svých služeb. Po neúspěšných pokusech o vstup k Dcerám křesťanské lásky a ke klariskám nakonec zahájila roku 1865 postulát u Sester sv. Josefa, v jejichž institutu bylo několik arabsky mluvících postulantek a novicek ze Sýrie, které jí pomohly překonat počáteční jazykovou bariéru. Miriam již od dětství prožívala důvěrný vztah s Ježíšem, extáze ji provázely ještě před vstupem do kláštera. Během postulátu těchto stavů přibývalo, na jejím těle se objevila stigmata. Spolusestry si s těmito neobvyklými jevy neuměly poradit a rozhodly se ji proto po dvou letech propustit. Matka Veronika, která ji během posledního období vedla a sama se připravovala na přestup ke karmelitkám v Pau Miriam nabídla, aby odešla na Karmel s ní.

O slavnosti Nejsvětější Trojice, 15. června roku 1867, Miriam vstoupila na Karmel a již 27. července směla přijmout hábit a jméno Marie od Ukřižovaného Ježíše. Komunita si přála, aby se Miriam stala nikoliv sestrou laickou, ale chórovou – tedy s povinností liturgie hodin. Miriam tak započaly roky trápení, kdy se ji podpřevorka snažila naučit číst a modlit se latinsky i francouzsky. Výsledky však neodpovídaly vynaloženému úsilí, a tak bylo Miriam po čtyřech letech dovoleno vrátit se do postavení laické sestry. Její noviciát byl protkán řadou zkoušek – nemocemi, pokušeními Karmel opustit i svíravou nejistotou (její i spolusester), zda původcem neobvyklých jevů je Duch svatý, nebo zda přicházejí od zlého. O postě roku 1868 se znovu objevují stigmata, v květnu obdrží Miriam milost probodení srdce, od konce července do začátku září ji pak sužuje čtyřicetidenní posedlost. Během extází měla Miriam duchovní účast na dění v církvi – předvídala nebezpečí hrozící papeži, byla vnitřně přítomna pronásledování křesťanů v Číně; v extázích také skládala své modlitby-básně.

Miriam vstoupila na Karmel v Pau v době, kdy se připravovalo založení nového kláštera v indickém Mangalore. S nadšením se připojila k pěti sestrám, které v srpnu roku 1870 vypluly z Marseille. Začátky se neobešly bez velkých komplikací, neboť tři sestry cestu nepřežily. 21. listopadu následujícího roku Miriam skládá v Mangalore sliby. Záhy po nich přichází další bolestné období, kdy ji spolusestry považují za posedlou. V tomto napětí a ovzduší nedůvěry posílá roku 1872 biskup sestru Marii od Ukřižovaného Ježíše zpět do Pau.

Krátce po návratu do Francie začne Miriam hovořit o založení kláštera v Betlémě. Myšlenka je přijata zpočátku chladně, ale Miriam neopouští touha vrátit se do své (i Ježíšovy) vlasti. Po získání nezbytných finančních prostředků a povolení Svatého stolce, v září roku 1875, dorazilo do Betléma sedm profesek, jedna chórová novicka a dvě laické sestry. Poté, co se komunita provizorně ubytovala, určila sestra Miriam pahorek, na němž měl být klášter vystavěn. Protože jako jediná uměla arabsky, pověřila ji převorka ochotně dohledem nad celou stavbou. Miriam se starala o staveniště, jednala s dodavateli, povzbuzovala zedníky. Již 21. listopadu roku 1876 se sestry mohly do nového kláštera nastěhovat, a ačkoliv ještě probíhaly dokončovací práce, Miriam plánovala další založení, tentokrát v Nazaretě.

Na jaře roku 1878, kdy už se její zdravotní stav velmi zhoršoval, ještě stihla v doprovodu betlémské převorky a novicmistrové vyhlédnout nový pozemek. V průběhu léta se její bolesti, slabosti a krize, zejména potíže s dýcháním a velké otoky, násobily. Přesto nadále dohlížela na stavební práce v Betlémě. 22. srpna, když nesla dělníkům dvě vědra čerstvé vody, upadla a zlomila si na několika místech paži. Ruku zachvátila gangréna. Po čtyřech dnech, ráno 26. srpna roku 1878 sestra Marie od Ukřižovaného ve svých třiatřiceti letech umírá. Asi tři hodiny po smrti vyňal přivolaný chirurg Mariino srdce, aby mohlo být posláno do kláštera v Pau. Srdce bylo ozdobeno zacelenou jizvou.

Marii prohlásil za blahoslavenou papež Jan Pavel II. 13. listopadu 1983, svatořečena byla papežem Františkem 17. května 2015. Její památku slavíme na Karmelu 25. srpna.

(Z různých pramenů: redakce)

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Oz 2,16.21–22
Žalm: 45(44),11–12.14–15.16–17     Odp.: srov. Mt 25,6
Evangelium: Lk 10,38–42