Doporučujeme
(karmelitán • svatý • památka 6. listopadu)
Texty propria
Nonius Álvares Pereira se narodil 24. června 1360 v Portugalsku, pravděpodobně v Cernache do Bonjardim, jako nemanželský syn bratra Álvara Gonçalves Pereiry, člena rytířského řádu Špitálníků sv. Jana v Jeruzalémě (Maltézští rytíři) a převora v Crato, a doni Irie Gonçalves z Carvalhalu. Asi rok po narození bylo dítě královským dekretem prohlášeno za legitimní, a mohlo se mu tak dostat rytířské výchovy a vzdělání, jak bylo obvyklé pro potomka šlechtického rodu. Ve třinácti letech se Nonius stal pážetem královny Leonory, byl přijat ke dvoru a pasován na rytíře. V šestnácti letech se na přání svého otce oženil s bohatou mladou vdovou doňou Leonorou de Alvim, v tomto svazku se jim narodily tři děti.
Když 22. října 1383 zemřel král Ferdinand I., aniž by po sobě zanechal mužského potomka, došlo v Portugalsku k bojům o nástupnictví. Nevítaným uchazečem o uvolněný trůn se stal španělský zeť zemřelého krále, který chtěl připojit Portugalsko ke španělské Kastilii. Nonius neváhal bojovat za nezávislost Portugalska a ve svých pětadvaceti letech se stal vrchním velitelem portugalské armády. Vítěznou bitvou u Aljubarroty 14. srpna 1385 nakonec uhájil trůn pro Ferdinandova bratra Jana, který se tak stal portugalským králem.
Noniovy vojenské schopnosti byly mimořádné, nicméně byly vyvažovány hlubokou spiritualitou, velkou láskou k eucharistii a k Blahoslavené Panně. To byly nejdůležitější pilíře jeho vnitřního života. V oddanosti Panně Marii se postil k její cti každou středu, pátek a sobotu a také v předvečer jejích svátků. Na praporu, který si zvolil jako svou osobní standartu, byl vyobrazen kříž, Maria a svatí rytíři Jakub a Jiří. Nonius stál u založení četných kostelů a klášterů, které se staly významnými duchovními centry (a zároveň skvosty portugalské gotiky). Příkladem může být kostel Panny Marie Vítězné s dominikánským klášterem, kolem něhož – na poděkování za vítězství v bitvě u Aljurbarroty – král založil město Batalha (což přeloženo znamená „bitva“).
Po smrti své ženy v roce 1387 se Nonius už nechtěl podruhé oženit a rozhodl se žít v celibátu. Když nastal vytoužený mír, rozdal většinu svého majetku válečným veteránům. Co mu ještě zbývalo, rozdělil v roce 1423 potřebným a ve svých třiašedesáti letech vstoupil do lisabonského konventu karmelitánů, který roku 1389 sám založil (a který se též stal místem jeho posledního odpočinku). Zde přijal jméno Nonius od Svaté Marie.
Podněcován láskou vzdal se moci, aby sloužil chudým. Učinil radikální životní volbu, aby cestou víry, kterou v životě vždy věrně kráčel, mohl postupovat vpřed ještě horlivěji a dokonaleji. Touto volbou nechal za sebou válečné zbraně, aby byl oděn zbrojí duchovní, jak o tom hovoří karmelitánská řehole (čl. 18–19). Rád by odešel do nějakého kláštera do ciziny, kde by byl neznámý, ale don Duarte, králův syn, tomu bránil. Proto zůstal Nonius v Lisabonu.
Nic mu však nedokázalo zabránit, aby se zcela neoddal službě bratřím v komunitě a především chudým, kterým pomáhal všemi možnými způsoby. Organizoval pro ně denní příděly jídla, neúnavně odpovídal na jejich potřeby a mírnil jejich bídu. Tento velitel portugalského krále, vrchní velitel vojska a vítězný vojevůdce, zakladatel a dobrodinec karmelitánů po svém vstupu do řádu nechtěl žádná privilegia, ale zvolil si nejnižší postavení laického bratra. Zcela se zasvětil službě Pánu, Marii, své celoživotní ochránkyni, a chudým, v nichž rozpoznal tvář samého Ježíše.
Nonius od Svaté Marie zemřel o neděli Vzkříšení 1. dubna 1431. Lid jej okamžitě uctíval jako světce a vzýval jej slovy: „Ó, svatý vévodo!“
Zatímco věhlas Noniovy svatosti mezi lidem neslábl, ale naopak stále více rostl, komplikovanější to bylo s kanonizací. Proces iniciovali portugalští panovníci a také karmelitáni, ale v cestě stálo mnoho různých překážek. Teprve v roce 1894 dosáhl tehdejší generální postulátor karmelitánů P. Anastasio Ronci toho, že byl započat řádný proces o schválení prastarého kultu blaženého Nonia církevní autoritou. Dekretem Clementissimus Deus z 23. prosince 1918 pak papež Benedikt XV. Nonia blahořečil. (1)
V roce 1961 se na Karmelu v Lisabonu konala pouť s ostatky blahoslaveného Nonia, uloženými v drahocenném stříbrném relikviáři. Krátce nato byl však relikviář s ostatky ukraden a dosud se nenašel. Namísto něj byly shromážděny a jsou zde uchovávány Noniovy ostatky z jiných míst. Objevení místa původního hrobu v roce 1996 probudilo touhu uspíšit proces kanonizace blahoslaveného Nonia.
Generální postulátor karmelitánů P. Filip M. Amenós y Bonet se ujal této kauzy a prozkoumal a připravil materiály pro schválení zázraku, který se na přímluvu blahoslaveného Nonia stal v roce 2000. Po požadovaném šetření, 3. července 2008, podepsal papež Benedikt XVI. dekret o uznání zázraku a během zasedání papežské konzistoře 21. února 2009 bylo rozhodnuto, že blahoslavený Nonius bude svatořečen 26. dubna 2009. Svatý Nonius Álvares Pereira je v Portugalsku uctíván jako národní hrdina a v Portugalsku, jakož i na Karmelu původní observance (O.Carm.) se jeho památka slaví 6. listopadu. Tereziánský Karmel (OCD) slaví Noniovu památku v den jeho smrti, tedy 1. dubna.
(1) V roce 1956 Noniův život zpracoval Reinhold Schneider (1903–1958) v historickém románě Die silberne Ampel, do češtiny byl přeložen pod názvem Stříbrná lampa (Vyšehrad 1977).
(Podle St. Nuno Alvares Pereira... zpracoval: Norbert Žuška, OCarm.)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: Ef 6,10–13.18
Žalm: 112(111),1–2.3–4.5–6.7–8.9 Odp.: 1a
Evangelium: Lk 14,25–33