KARMEL

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Co mám ještě udělat nebo říci? Jsi přece v mém vlastním těle! Není tím řečeno vše? Ano, jistě, je to tak! Když myslím na naše vzájemné, s ničím nesrovnatelné sjednocení, velmi se podivuji opovážlivosti, s níž některé tvé nejmilejší nevěsty odhalují lidem jeho neproniknutelné hlubiny.

Jan od sv. Samsona (1571–1636) 

»Svatební píseň božského a vtěleného Ženicha a božské nevěsty, v manželském sjednocení se svým Ženichem«

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

„Já tě v sobě ověnčím svou vlastní láskou a slávou, abys žila skrze mne a ve mně, abys mne vlastnila, mne i mou slávu, až do nekonečna...“

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Má lásko a můj ženichu, zatímco užíváme vzájemné lásky na loži, připraveném z nás obou (námi oběma), abychom se oddali božské rozpustilosti v sladké něze svých nejvyšších objetí, prostě a nevýslovně – na tomto loži tedy, z nevěsty a ženicha, kde se v poledním čase ty a já těšíme ze sebe navzájem až za hranice smyslů a pochopení – nevidíš snad, ó můj ženichu, že můj nard šíří svou vůni, zatímco my, zamilováni, hrajeme si spolu, jeden s druhým a jeden ve druhém? Stačí však, že si rozumíme.

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Texty „Svatební písně“, které zde předkládáme, dávají nahlédnout do nitra slepého řeholního bratra Jana od sv. Samsona. Nejde o naukové výpovědi o Bohu, ale o obrazy, které vystupují z jeho nitra a vypovídají o jeho hlubokém spojení s Bohem skrze živou víru a osobní důvěrnou lásku. Paradoxně právě tento ‚slepec‘ nám otvírá oči pro Boha, který je Tajemstvím vpravdě nevýslovným, a zve nás k touze růst ve vztahu k Němu ne podle míry, kterou si určujeme sami, ale kterou nám určil Bůh. Jan mluví v ženském rodě, neboť hovoří jménem duše, nevěsty Kristovy.

„Protože přebýváme v Bohu, žijeme, jak tomu rozumím já, v lásce, která přesahuje prožívanou lásku a nikdy nejsme mimo lásku. Naopak jsme v nekonečné lásce, která je velmi prostě přítomná v nás i kolem nás.“

(Z nadiktovaných spisů)

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Svatost nespočívá v tom, jestli pociťujeme nebo nepociťujeme Boha, když se vylévá do duše nebo se jí dotýká svými božskými paprsky, ale ve skutečném bytostném praktikování lásky. Tato láska v Bohu činí vše – bez světla nebo pociťované zbožnosti – i v čase nejhorší a nejbolestnější vyprahlosti. Bůh má totiž ve zvyku navštěvovat vyprahlostí ty, které velmi miluje, a cvičit je tímto způsobem.