KARMEL

Otec Alžběty od Trojice byl důstojníkem francouzské armády, proto není divu, že se Alžběta narodila ve vojenském táboře a jejími nejbližšími kamarády se staly děti z důstojnických rodin. Manželku důstojníka George Hallo nazývala Alžběta „druhou maminkou“. Jejich synu Karlovi, svému kamarádovi z dětství, Alžběta těsně před smrtí (roku 1906) diktovala svůj poslední dopis:

Číst dál...

Odevzdejte se do Božích rukou jako dítě na matčině srdci. Myslete na jeho nekonečnou lásku, která Vás chce mít stále u sebe. Žijte v jeho blízkosti.

(Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 154)

Charakteristickou vlastností lásky je neustále dávat a neustále přijímat. Kristova láska je štědrá. Všechno, co má, všechno, čím je, dává; všechno, co máme a všechno, čím jsme, odnímá. Žádá víc, než jsme schopni dát sami ze sebe. Má nesmírný hlad, který nás chce úplně pohltit. Vstupuje až do morku našich kostí a čím víc Mu to s láskou dovolujeme, tím víc to s hojností ochutnáváme.

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Svěřuji vám, co učinilo z mého života anticipované nebe: věřit, že bytost, která se jmenuje Láska, přebývá v nás v každé chvíli ve dne v noci a žádá po nás, abychom žili ve společenství s Bohem.
Bůh nám dovoluje už od této chvíle žít v Jeho nitru a započít tak určitým způsobem naši věčnost, žijíce ve společnosti se třemi božskými Osobami. Jaké tajemství!

(Alžběta od Trojice, korespondence)

Vánoce na Karmelu jsou jedinečné! Večer jsem šla do chóru a strávila jsem tam celou vigilii, stejně jako svatá Panna, v očekávání malého Boha, který se tentokrát měl narodit ne v jeslích, nýbrž v mé duši, v našich duších, protože On je skutečně Emanuel, Bůh s námi.

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 155, tetám Rollandovým)

Když čtu v evangeliu, že Maria „spěchala do jednoho judského města v horách“, aby prokázala službu lásky své příbuzné Alžbětě, vidím ji kráčet tak krásnou, klidnou a důstojnou, tak usebranou uvnitř se Slovem Božím. Její modlitba byla vždy ve shodě s modlitbou Jeho: „Hle, zde jsem!“ Kdo? „Služebnice Páně“, poslední z jeho stvoření: ona, jeho Matka! Byla tak pravdivá ve své pokoře, neboť setrvávala v zapomenutí na sebe, nevědění o sobě a osvobození od sebe samé, takže mohla zazpívat: „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný … od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení.“

(Alžběta od Trojice, Poslední ústraní 40)

Líbí se mi tato myšlenka, že totiž život kněze a karmelitky je Adventem, který připravuje Vtělení v duších. David v jednom žalmu zpívá „že oheň půjde před Pánem“. Není tímto ohněm láska? A není také naším posláním připravit cesty Pánu skrze naše sjednocení s Tím, koho apoštol nazývá „ohněm stravujícím“? (…) Pomozte mi, velmi to potřebuji! Čím více přichází světlo, tím více cítím svou nemohoucnost. Mohl byste mě 8. prosince – poněvadž jste velekněz – zasvětit moci jeho lásky, abych byla skutečně „Chválou slávy“?

(Alžběta od Trojice, dopis 250)

Zdá se mi, že právě svatý čas Adventu je zvláště časem vnitřních duší, těch, které bez přestání a ve všem žijí „skryté v Bohu s Ježíšem Kristem“ ve středu sebe samých. V očekávání velkého tajemství Vánoc ráda opakovaně rozjímám ten krásný žalm 19, který se často modlíme při matutinu, a zvláště verše: „Postavil svůj domek na slunci a tato hvězda je jako nový ženich, který vychází ze svého lože, vytrhl jako rek, aby proběhl svou dráhu. Vyšel od jednoho okraje nebe. Obíhá až na druhý okraj a nikdo se nevyhne jeho žáru“. Vyprázdněme naši duši, abychom mu dovolili vtrhnout do ní, aby jí přišel sdílet tento svůj věčný život.

(Alžběta od Trojice, dopis 250)

Nezdá se vám, že pro duše vůbec neexistuje vzdálenost, neexistuje oddělení? To je uskutečnění Kristovy modlitby: „Otče, ať se stanou jedno.“ Zdá se mi, že duše na zemi a duše oslavené ve světle patření jsou si navzájem tak blízko, neboť všechny požívají stejného Boha, stejného Otce, který se dává jedněm ve víře a v tajemství a druhé sytí ve svém božském jasu… Ale jde o Téhož a my Ho nosíme v sobě. Dnem i nocí se nad námi sklání s celou svou láskou a chce nám sdílet, vlévat svůj božský život…

(Alžběta od Trojice, dopis 124)

Nic se vám nesmí zdát překážkou na cestě k Němu. Nevšímejte si příliš, jste-li nadšená nebo bez odvahy. Je to zákon vyhnanství takto přecházet z jednoho stavu do druhého. Věřte tedy, že On se nikdy nemění, že se k vám ve své dobrotě stále sklání, aby vás vzal a usadil v Sobě. Pokud vás navzdory tomu všemu skličuje prázdnota a smutek, spojte tuto úzkost s úzkostí Mistra v Olivové zahradě, kdy řekl Otci: „Je-li možné, ať mě mine tento kalich.“

(Alžběta od Trojice, dopis 249)

Připomínáme

01 čvn 2024;
09:00 - 13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
03 čvn 2024;
18:00 - 21:00
Setkání terciářů Velké Meziříčí
10 čvn 2024;
17:30 - 19:30
Setkání terciářů Brno
12 čvn 2024;
00:00
bl. Hilarius Januszewski, mučedník
14 čvn 2024;
00:00
sv. Elizeus, prorok

Kalendář

květen 2024
Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Přihlášení