KARMEL

Konečně všecko záleží na tom, dovést se obejít bez opory hotových světských kategorií. „Mít pevné postavení“ zní fráze, vyjadřující ideál našich otců a matek. Kdo jim to může zazlívat? Vážnější jest, že si nejsem jist svými silami, ba snad ani svým odhodláním. Nesmíš zapomínat, že můj náboženský život byl přerušen a že tedy u mne je to něco docela jiného než u Tebe. Trápí mě velmi často pocit, že jsem dosud nepřilehl ke dřevu všemi částečkami svého těla, že jsem se dosud neodevzdal bez rezervy. Není nic zhoubnějšího jako pošilhávání po více možnostech najednou. – Ale mám pevný úmysl nedát se odstrašit a odmrštit od středu, neboť vím, že jinde není záchrany.

(Jan Čep /1902–1974/, dopis A. Skoumalovi, 23. srpna 1926)

Mým dalším nemalým trápením byla kázání. Ráda jsem je poslouchala… Jestliže mi z jedné strany kázání přinášela velkou útěchu, z druhé strany mne trýznila, protože mi dávala nahlédnout, že jsem úplně jiná, než jaká bych měla být. Prosila jsem Pána, aby mi přišel na pomoc, ale jak se mi zdá nyní, mýlila jsem se v tom, že jsem nekladla veškerou svoji důvěru v něho a že jsem příliš důvěřovala svým silám. Hledala jsem prostředky k nápravě, pečlivě jsem je uplatňovala, ale nedokázala jsem se přesvědčit, že se toho příliš nedosáhne, neodložíme-li veškerou důvěru v sebe samé a nesložíme-li ji všechnu v Pána.

(Terezie od Ježíše, Kniha života, VIII, 12)

Podruhé zde prožívám pašijové období. V nitru se bráním, když čtu v dopisech, např. své tchýně a babičky, obraty, které mluví o mém „utrpení“. Připadá mi to jako profanace. Tyto věci se nesmějí dramatizovat. Pochybuji, že „trpím“ víc než Ty nebo většina lidí dnes vůbec. Samozřejmě, že je mnoho hnusných věcí, ale kdepak nejsou?
Tady by se mělo, myslím, leccos zkorigovat; přiznávám otevřeně, že se často skoro stydím, jak mnoho jsme mluvili o svém vlastním utrpení. Ne, utrpení musí být něco zcela jiného a musí mít zcela jiný rozměr než to, co jsem dosud prožil.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 9. března 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Je dobré často připomínat, že existuje hierarchie ctností, která nás vybízí k tomu, abychom hledali to podstatné. Prvenství patří teologálním ctnostem, jejichž předmětem a důvodem je Bůh. Uprostřed je láska. (…) Jinak řečeno to znamená: v husté džungli přikázání a předpisů Ježíš klestí průsek, který umožňuje zahlédnout dvě tváře, tvář Otce a bratra. Nedává nám dvě formule nebo dvě přikázání navíc. Dává nám dvě tváře…

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 60.61; 2018)

Jakmile Pán Bůh vidí, že jsme přesvědčeni o své nicotě, podá nám ruku. Chceme-li se ještě pokoušet dělat něco velikého, i pod záminkou horlivosti, nechá nás Pán Ježíš samotné. (…) Ano, stačí se pokořit, snášet tiše své nedokonalosti. To je pravá svatost!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 243, sestře Jenovéfě, 7. června 1897)

Neznepokojujte se pro to, že se uklidňujete jen pozvolna. Podstatné je denně postoupit aspoň o milimetr. A k tomu dojde neznatelně, jakoby nádavkem. Nepokoušejte se vůlí si vynucovat jakékoli „nechtít“. Když pocítíte, že Vás ty kleště zase svírají, obraťte se potichounku k nebi, odkud se na Vás dívá Kdosi, kdo Vás má rád. Udělejte to desetkrát, je-li třeba desetkrát to udělat, a ona velká jistota duše postupně uvolní tu naši ubohou úzkost a současně postoupíme o něco dál, pokora způsobí, že na nás sestoupí tichost Boží.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Vždycky zpovědníkům říkám: všechno odpouštějte a chovejte se k lidem velmi laskavě, tak, jak se Hospodin chová k nám, a pakliže chcete lidem pomoci, můžete s nimi vždycky mluvit a pomáhat jim jít dál, ale odpouštějte všem. Za těch 54 let, co jsem – to je vyznání – 54 let, co jsem knězem, jsem starý! Za těch 54 let jsem jen jednou odepřel odpuštění, a to kvůli pokrytectví toho člověka. Jednou. Vždycky jsem odpouštěl všechno, ale také řekněme s vědomím, že ten člověk možná recidivuje, ale Bůh nám odpouští. Pomáhejte, ať nedochází k recidivám, nebo ať dochází k recidivám méně, ale vždycky odpouštějte.

Velkým zpovědníkem, kterého jsem na poslední konzistoři jmenoval kardinálem, je 94letý muž, kapucínský mnich z Argentiny. A je to velký odpustitel, má, jak říkáme, „široký rukáv“, odpouští všechno. Jednou přišel do biskupského paláce, když jsem tam byl arcibiskupem, a řekl mi:

„Poslyš, Giorgio, mám takový problém, moc odpouštím a někdy mám pocit, že to není dobré.“

„A co pak děláš ty, Luigi?“

„Jdu do kaple a prosím Boha o odpuštění: Pane, odpusť mi, odpustil jsem příliš mnoho… Ale to ty jsi mi v tom dal špatný příklad!“

To je pravda, musíme odpouštět všechno, protože On odpustil nám. On nám dal tento ‚špatný příklad‘.

(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)

Má duše se snaží probudit a znovu objevit krásu pokání. Stydím se, že jsem se tolikrát zpovídal s tak malou lítostí a tak slabou touhou být lepší. Chci říkat, znovu a znovu, že toho lituji. Je mi líto, že jsem tak zhloupl a otupěl, že jsem myslel víc na sebe než na to, co dlužím tvé lásce – a dlužím ti všechno.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 18. března 1950)

Spravedlivý hněv patří mezi ctnosti. Dětem většinou říkáme – jistě proto, abychom si zjednodušili život –, že hněvat se je špatné, že hněv patří mezi neřesti. Ale pak by Ježíš, který převrátil stoly obchodníků v chrámu, byl plný neřesti! Hněv je ve skutečnosti jistou „schopností“, podobně jako cit nebo inteligence. Teprve předmět, na nějž svůj hněv vztahujeme, z této schopnosti udělá ctnost nebo neřest. Když se mě zmocní hněv při pohledu na to, jak někomu lidé ubližují, a dá mi sílu k tomu, abych mu pomohl a osvobodil ho, pak tento hněv ukazuje, že mám rád druhého člověka.
Když se někdo rozhněvá, měl by se ptát, jestli je takového hněvu hoden, jestli je například hoden toho, aby pomáhal trpícím. Není tak těžké nechat se unést spravedlivým hněvem a pak si říci, mé svědomí je čisté. Hněv sám nás ale nezbavuje povinnosti konat konkrétní skutky.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Nepotřebujeme si razit přístup k Bohu teprve svou vůlí. Náš život je provždy „s Kristem skrytý v Bohu“. Připadáme si vzdáleni Bohu, ale on je nám blízko, nemusíme se k němu propracovávat, spíše je to tak, jak líčí podobenství: „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.“ A ona nazpaměť naučená slova syna: „Otče, už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem, vezmi mne jako jednoho ze svých nádeníků,“ jsou už překonána objetím otce, který volá do domu: „Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy!“ Plnost Boží je přístupná bez předchozí přípravy… „Přípravou“ dítěte je skok do náruče Otce, přičemž láska Otcova, tj. vůle a zájmy Boží samy od sebe získávají převahu nad vším vlastním, co je, ať už chceme nebo ne, Bohu známo, jím promyšleno a zařazeno do jeho plánů.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)