Doporučujeme
Titus Brandsma udržoval častý kontakt se svým o rok mladším bratrem Jindřichem. V klukovských letech společně studovali v malém františkánském semináři v Megen. Titus po maturitě zamířil na Karmel, Jindřich zůstal věrný františkánům. Jindřich později vzpomínal, že nikdo nepsal dopisy s živějším zájmem o každodenní život druhých než právě Titus. Uvádíme zde plné znění Titova posledního soukromého dopisu, který napsal na svobodě, necelé tři týdny před svým zatčením a uvězněním.
Nijmegen, 31. prosince 1941
Milý Jindřichu,
opětuji co nejsrdečnější přání do Nového roku. Ať Bůh zahrne svým požehnáním Tebe, dílo vás všech v Drachten a hlavně sestry. Zůstaňme spojeni ve společenství svatých. Kéž vám náš Pán daruje radost Božích dětí. Je mi moc líto, že Tě opět trápí nervy, jak píšeš. Žij poklidně, plně důvěřuj v Pána, v jeho milost. Ať se stane, co se stane, On je s námi vždy a všude. V klidu se svěř Jeho prozřetelnosti.
Jak ses ptal po doutnících, tak to nebude tak snadné. Sjezdil jsem celou zemi, ale doutníky se, milý brachu, stávají vzácností, zejména ty levné. Už na ně nikde nenarazíš, ale budu na to pamatovat.
V úterý jsem přednášel na Katolické akademii v Rotterdamu o otci Brugmanovi(1). Ano, jsem do něj tak trochu blázen. Odtud jsem jel do Haagu. A dneska ráno(2) jsem se stavil v Utrechtu za arcibiskupem kvůli tisku. V pátek a v sobotu musím navštívit různé redakce katolických novin, aby byla stanovena jasná pozice, kterou je třeba držet v aktuální otázce(3). Procestuji tak celou zemi a poohlédnu se po levných doutnících, ale slíbit nemohu nic. Sehnal jsem nějaký tabák, ale ten máš nejspíš taky.
Co se týče nemocnice(4), o níž jsi psal s určitými obavami, je to pro vás skutečně obtížné. Pevně doufám, že náš Pán najde nějaké překvapivé řešení. Bude to zase v pořádku. On má všechno ve svých rukou.
Prosím, vyřiď otci Elpidiovi(5), že konference plánovaná na leden, na které měl promluvit, byla po poradě s farářem odložena na Svatoduší. Myslím, že bude rád, protože ještě neměl všechno pohromadě.
Přeji všem dobrý nový rok. Zdraví mi slouží. Ale to asi uhodneš z toho, jak se trmácím z místa na místo.
V Kristu
Tvůj Titus O.Carm.
(1): Johannes Brugman OFM /ca. 1400–1473/, vynikající básník a výmluvný kazatel; autor dvou životopisů sv. Lidwiny ze Schiedamu /1380–1433/; zemřel v Nijmegen.
(2): 31. prosince roku 1941 byla středa. Slavnost Matky Boží, čtvrtek 1. ledna, strávil Titus svátečním způsobem ve své komunitě, bylo to zřejmě poslední poklidné společné setkání. V pátek 2. ledna začal objíždět redakce, zatčen a uvězněn byl 19. ledna.
(3): „aktuální otázka“ i návštěva u utrechtského arcibiskupa de Jonga se týkaly nařízení okupantů, aby katolické noviny musely povinně uveřejňovat nacistická oznámení (což dosud odmítaly).
Holandští biskupové zastávali dlouhodobě konsistentní postoj vůči národnímu socialismu. Již roku 1936 zakázali katolíkům vstup do nizozemského Národně-socialistického hnutí. O rok později získali oporu v encyklice Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), v níž Pius XI. popsal národní socialismus jako „provokující novopohanství“, „popření církve“ a „manifestační odpadlictví od víry“. Několik měsíců po obsazení Holandska (1940) vyhlásili, že členství v Národně-socialistickém hnutí je těžkým hříchem, „i když vstup do strany nebyl motivován souhlasem s její ideologií, ale materiálním prospěchem. Ani nátlak, ani strach z represe nejsou dostatečným důvodem vstupu“.
Okupanti se snažili ovládnout nejrůznější instituce. Postupně si vynutili správu katolických odborů, Katolické unie rolníků nebo Federace katolických učitelů. Biskupové jednali vždy stejně: vyzvali členy všech zmíněných organizací, aby z nich pod hrozbou exkomunikace vystoupili. V případě tisku (v zemi se více než třetina obyvatelstva hlásila ke katolické víře) nemohli postupovat jinak: zakázali katolickým novinám „uveřejňovat oznámení holandského národně-socialistického hnutí, váží-li si katolického ducha svých novin. A to i pod hrozbou velké pokuty nebo zastavení či likvidace novin“. Titus měl za úkol osobně seznámit redakce katolických novin s tímto rozhodnutím, což se stalo bezprostřední příčinou jeho zatčení.
(4): Františkány spravovaná nemocnice se patrně ocitla v potížích.
(5): Pravděpodobně P. Elpidius Bruna OFM, Titův spolupracovník ve Frisia Catholica.
(zpracováno podle 2. svazku souborného vydání Titova díla: Titus Brandsma, Letters to the family, 2021; a podle knihy A. M. Sicariho: Svatí Karmelu, KNA 2011)
Když se to správně vezme, je rok vždycky dobrý, lhostejné co přinesl. Nejsou špatné roky a nemohou být. Jen my sami způsobujeme, že rok je dobrý nebo špatný. Jedno je pravé, dobré a blaživé: abychom ve všem, co nás potkává, viděli vůli našeho Pána a milovali ji. Všechny velké i malé události našeho denního života jsou posly Spasitele, kterému máme říkat své „ano“, vždy jen ano. Vše přichází od Boha, vede nás k němu.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 20. ledna 1949)
Zbavme se všech stínů, protože Vánoce jsou svátkem radosti. Přesto některé z vás trpí. Ovšem mezi bolestí a smutkem je velký rozdíl. Smutek vás uzavírá do sebe, avšak trpět můžeme i o Vánocích. Stačí pomyslet na všechny, kteří tento den prožijí ve vězení, budou mučeni… Ale i tak ať máte v srdci radost a hlavně naději.
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence V/421)
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh…“ Otec je Bůh coby ten, který sám sebe vyslovuje, Syn je Bůh coby ten, který je vyslovován. Slovo je řeč Boha k Bohu. Tichá řeč. Obsahuje nekonečné ticho Boha, Ticho, které je Bůh. „Bůh řekl jen jedno slovo, a tím byl jeho Syn; říká je stále ve věčném tichu, a právě v tomto tichu mu může duše naslouchat.“
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži; citace z Prologu sv. Jana a z Výroků sv. Jana od Kříže)
Jsem od vás vzdálen tisíce mil, dělí nás obrovská polární pole, led a sněhové bouře – jak bych se k vám mohl dostat? Avšak srdce plné lásky nezná překážky ani hranice, a proto alespoň v myšlenkách letím nad ledovou tundrou a širými lesy, abych vám přinesl radostnou zvěst o narození Krista a abych vás vyzval ke slavení této slavnosti… Snášejme v tomto čase všechny bolesti a utrpení… Zde, uprostřed zmrzlé tundry, bych rád obětoval Bohu, pro vás všechny, své utrpení a svou nouzi. Pozvedám k Bohu svou modlitbu a hledám vhodná slova, abyste vy, kteří překypujete neotřesitelnou vírou v zaslíbení Krista, nositele pokoje, mohli pohlédnout na Ježíška ležícího v jesličkách, ať již se nacházíte v kostele, doma nebo kdekoli jinde.
(Josip kard. Slipyj /1892–1984/, ukrajinský řeckokatolický biskup, 1945 zatčen sovětskou tajnou policií, poté strávil 18 let v gulagu, 1963 na základě intervence Jana XXIII. propuštěn a donucen k vystěhování do Říma; pastýřský list o Vánocích 1954, který se povedlo doručit ze sibiřského gulagu na Ukrajinu…)
Zpívejte
všichni vroucně,
s radostí a jásotem,
božské chvály Pánu, všemohoucímu Stvořiteli!
A přijďte nyní všichni!
Jásejte v Pánu!
Křičte radostí Bohu, naší Spáse!
Přilákejte voláním jeho tvář
a volejme k němu s radostí v žalmech s velkým jásáním!
A proto vy, synové lidí,
chvalte dobře Pána slávy nade všechny věci,
velebte ho a velmi vyvyšujte!
A oslavujte ho na věky věků,
aby všechna čest a sláva na výsostech patřila Bohu,
všemohoucímu Stvořiteli,
a na zemi pokoj lidem dobré vůle!
A dávejte pozor a dívejte se,
kolik věcí pro nás udělal
Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy!
On nám totiž prokázal milosrdenství více než všichni ostatní,
když přijal naši přirozenost
ve svém nejsvětějším chrámu,
nejposvátnějším lůně Panny, své Matky.
Velmi vznešený je tento pokojný Král, nad všemi králi celého vesmíru,
náš Pán, náš Stvořitel,
Vykupitel a Spasitel,
Rádce a náš obdivuhodný Zákonodárce!
Zpívejte tedy nyní všichni
a učenlivým hlasem s jásotem říkejte jedním hlasem a s čistým srdcem,
pokojně a s upřímnou vůlí, v zápalu ducha,
se vší oddaností,
ve jménu Nejsvětější Trojice, Otce a Syna a Ducha Svatého,
zpívejte božské chvály při vzpomínce na lásku,
v nejhlubší lásce jednorozeného Boha
a jeho nejctihodnější Matky,
nejsladší Marie!
Amen.
(František z Assisi /1182–1226/, úryvky dosud neznámé modlitby objevené v Národním historickém archivu v Madridu a poprvé publikované v roce 2022)
Vánoce. Dnes večer žádná mše, poprvé po jednadvaceti letech: děj se vůle Milovaného. Až do poslední chvíle jsem doufal, že někdo přijde, ale nikdo nepřišel, ani křesťanský cestovatel, ani voják, ani povolení sloužit mše sám. Už tři měsíce, déle než tři měsíce, jsem nedostal žádný dopis…
Otázku, kterou mi kladete – zda je lepší pobývat v Hoggaru bez možnosti sloužit mši svatou, nebo ji sice moci sloužit, ale nebýt zde –, jsem si sám také často kladl. Kdysi jsem tíhnul k tomu, abych všechno obětoval sloužení mše svaté: ale takové uvažování musí být v něčem hříšné, protože po apoštolech i ti největší světci obětovali v určitých situacích možnost sloužit mši svatou skutkům duchovního milosrdenství… Sídlit sám v nějaké zemi je dobré; člověk tam má co dělat, i když neudělá kdovíco, protože se stává místním; je tam tak přístupný a tak „úplně malý“.
(Charles de Foucauld /1858–1916/, korespondence z odlehlé pouštní osady v pohoří Hoggar, kde byl Charles široko daleko jediným knězem i jediným křesťanem a podle tehdejších liturgických pravidel nesměl slavit Eucharistii sám…; 1. úryvek je z dopisu paní de Bondy, 25. prosince 1907; 2. úryvek je vzat z dopisu biskupovi mons. Guérinovi)
Bratři a sestry, na Ukrajině je tolik utrpení, tolik! A rád bych vás trochu upozornil na blížící se Vánoce a jejich oslavy. Je dobré slavit Vánoce, pořádat večírky... ale snižme trochu úroveň vánočních výdajů. Udělejme si prostší Vánoce se skromnějšími dárky a pošleme to, co ušetříme, ukrajinskému národu, který je v nouzi, který tolik trpí. Tamní lidé hladoví, cítí zimu a mnoho jich umírá, protože nemají nablízku lékaře ani zdravotní sestry. Nezapomeňme na pokojné prožití Vánoc s Pánem, ale s Ukrajinci v srdci. A učiňme pro ně toto konkrétní gesto.
(papež František, promluva při generální audienci dne 14. 12. 2022)
Pokud byste chtěli naším prostřednictvím přispět karmelitánským farnostem na Ukrajině, pošlete svůj dar na účet Českomoravské generální delegatury Řádu karmelitánů u České spořitelny číslo: 601 891 339 / 0800 s variabilním symbolem 380. Ve zprávě pro příjemce uveďte UKRAJINA.
Už k břehu loď se blíží,
už k spáse člověka
sesílá svého Syna
Bůh, láska odvěká.
Po tichém moři pluje
a cíl své plavby zná:
nám nese štědré dary
vládkyně vznešená.
Maria, rajská růže,
ty schráno radosti,
Královno nad hvězdami,
nás z hříchu vyprosti.
K nám tiše loďka pluje
a nese blahou zvěst;
nad kormidlem bdí láska,
Duch svatý stěžněm jest.
(báseň připisovaná Janu Taulerovi, OP /1300–1361/ v překladu Karla Dvořáka)
Tvá láska nás stravuje, bělostné tělo;
láska, jež je hlad, láska nejniternější;
je to hlad Slova stvořitelského
který se stal tělem; stal se láskou života,
která se nenasytí objetím, polibkem
ani úkonem manželského spojení,
jen vzít a jíst – může uhasit naši touhu,
chléb nesmrtelnosti, božské Tělo z masa, kostí.
Naše nejniternější láska, láska učiněná hladem,
ach, Beránku Boží! Lahodný pokrm, jenž tě nasytí,
chce okusit tvou příchuť, chuť tebe samého,
okusit tvé srdce až na svou vlastní dřeň,
roztaje jak mana nebeská
v teple našeho suchého jazyka:
jak se netěšit z Tebe: to Ty jsi přijal, co je naše,
tělo jaké máme my a skrze své utrpení
znovu oživuješ mrtvé k životu.
A tvé rozpjaté paže jsou výzva, vzor
vydávání se v lásce, jež se stále děje:
„Pojď! Jez! Vezmi!: Toto je moje tělo!“
Tělo Boha, Slovo vtělené, vtěluje
náš hlad po Bohu do své tělesnosti.
(Miguel de Unamuno /1864–1936/, báseň Eucaristía v překladu Josefa Hrdličky)
Ne, já tě neprosím,
ne, ne, neprosím tě,
aby se rozlilo ještě víc
jakési světlo bez stínu,
světlo dokonalé.
(…)
Chci tě v temnotě.
V ní tvá pravda
má víc hloubky i dobra,
než mít ji dokořán.
Jsi důvěrnější. Miluji tě
v osamocení
svou živou hrudí,
jsi v mé krvi,
mými cévami protékáš
v opojení nevidomého…
(Vincente Gaos /1919–1980/, úryvek z básně Dios mío v překladu Josefa Hrdličky)