KARMEL

Vyznávám se všemohoucímu Bohu,
tobě, který jediný znáš
mé srdce a můj život,
který jediný odpouštíš hříchy,
který jediný ze mě dokážeš sejmout břemeno
a který dovedeš uvést do pořádku,
co jsem pokazil;

Někdy se musíme zotavit na duchu i na těle nějakou oddechovou činností. Aby bylo dovoleno hrát hry a tančit, musí to být pro oddych, a ne z náchylnosti; nakrátko, a ne až do únavy či do úpadu; a musí to být jen občas. Jestliže z toho někdo udělá pravidlo, změní zábavu v zaměstnání.
Tanči a hrej podle okolností, když se ti bude jevit opatrným a ohleduplným přizpůsobit se a zalíbit počestné společnosti, v níž budeš, neboť přizpůsobení je odnoží křesťanské lásky a z věcí nelišných dělá dobré, z nebezpečných dovolené.

Jestliže Vám někdo něco vyčítá, a zejména je-li vůči Vám ironický, nedovolte nikdy, aby Vám to vniklo až do hlubin srdce: zranilo by Vás to a učinilo méně pozornou vůči Bohu. Ať to po Vás steče jako voda po peří labutě. Jsou to věci lidské, z Ježíšovy lásky nevycházejí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ježíš! Aby ho člověk měl, stačí se mu oddat se zavřenýma očima!
Nesmíme se snažit chápat. Je to tajemství lásky. Kdybychom se je pokoušeli zkoumat, znepokojovali bychom se, báli bychom se, že ho nejsme hodni, že mu dostatečně neodpovídáme, chtěli bychom do toho vložit něco svého. A to Ježíš nechce. Chce, abychom se mu vydali…, se zavřenýma očima!

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, osobní poznámky, 1940)

+ Moje milá Wando,

dnes ještě před odjezdem mě napadla jedna myšlenka, kterou Ti chci sdělit: nasávej krásu přírody, krásu zimy. Má také moc uspokojit člověka a kontaktovat ho s Bohem i s ním samým.

Líbám Tebe i děti

Bratr

(Jan Pavel II. /1920–2005/, korespondence)

Pane a Bože, zdá se, že nám připravuješ Babylon, jenž sestává ze zbořených věží našich nadějí, zbořených věží naší práce, zbořených věží našeho majetku! (…)
Ty jsi nechtěl sejít ze svého nejsvětějšího nebe do svatého světa, nýbrž do světa bezbožného; nechtěl jsi sejít do světa, který by byl plný Tvé božskosti, nýbrž do světa nevěřících. Pane a Bože, přijmi naši osamělost, přijmi naši ztracenost, přijmi Babylon, jímž se stáváme my sami. Pane a Bože, přejdi nad námi ve své síle a buď oním kamenem z hory, který zničí všechny naše chtíče! Přejdi nad námi ve svém žáru a staň se ohněm, který vše zbavuje nečistot! Přejdi nad námi v záři svého světla, které pohltí veškerou tmu! Pane a Bože, kéž pohltíš onen Babylon, jímž jsme my, do svého svatého Jeruzaléma, jímž jsi Ty sám!

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 15; v době 2. světové války)

Kdo by dokázal vyjádřit, jak nesmírnou pomocí mi je to, že Ježíš je ustavičně se mnou… Zdá se mi, že na mne neustále pohlíží. Když se mi někdy přihodí, že zapomenu na přítomnost Boží, silně pociťuji, že mě náš Spasitel opět volá k mé povinnosti. Nedokážu vyjádřit, jakým hlasem mne Ježíš volá, ale vím, že je to hlas velmi pronikavý a duše mu nedokáže vzdorovat.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)

Co říci o Artois? Přijel jsem ke konci zimy, která se vyznačuje jen přemírou bahna ve spojovacích zákopech. Odpoledne toho dne, kdy jsem se vrátil do Hersinu-Coupigny, došlo ve zmíněné jámě k bombardování, které odneslo šest slepic patřících sestrám, u nichž obvykle sloužím mši; tu nejkrásnější jsem dostal na polévku: to by mě mohlo smířit se střelami ráže 210, nemyslíš? (…)
Připomínej si, že náš Pán mě uchová ode všeho zlého, bude-li chtít. A i když nebude chtít, bude to i tak velmi dobré, dokonce i pro Tebe, protože všechno přispívá k tomu největšímu dobru duše (říká to sv. Pavel) ne-li všem, pak přinejmenším těm, kteří milují Boha. Je to zúžený „optimismus“, ale velmi utěšující…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 2. prosince 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Skrytý život Kristův je podivuhodný. Z třiatřiceti let plných třicet let žil Kristus životem skrytým. Člověka nikdy neunaví mluvit o tomto velikém tajemství – a dodávám – nikdy se člověk nenabaží prožívat je s ním. Život se skládá z nepatrných, stále opakovaných maličkostí, z nichž každá je Božím voláním a prostředkem, abychom Krista milovali. Odevzdávejme se Kristu stále víc a více. Je to krásná povinnost všedního dne, která se vyplatí.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 29. ledna 1959)

Když se já za vás modlím, neříkám Otče náš ani Zdrávas Maria, říkám prostě s elánem srdce: „Ó, můj Bože, naplňuj moji Matinku vším dobrým, miluj ji ještě více, můžeš-li!“

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 18. dubna 1897)