KARMEL

Popel na hlavě nám připomíná, že jsme prach a v prach se obrátíme. Avšak do tohoto našeho prachu Bůh vdechl svého Ducha života. Vraťme se k Duchu, Dárci života, vraťme se k Ohni, který vzkřísí náš popel. Onen oheň nás učí lásce – ačkoli jsme nadále prach, je to „prach zamilovaný“. Vraťme se k modlitbě k Duchu svatému, opětovně odhalme oheň chvály, který spaluje popel nářků a rezignace.

(papež František, promluva na Popeleční středu 2021)

Svět mi může vzít všechno, ale mně zůstane vždy úkryt, který mě před ním ochrání – modlitba. V ní mohu pochopit minulost i přítomnost, dokonce i budoucnost, skrze naději… Kromě modlitby nemám Bohu co nabídnout, mohu ji tedy považovat za svůj jediný dar. Nemohu se postit, nemám co dát jako almužnu, chybí mi síla k práci; jediné, co mi zbylo, je utrpení a modlitba. Ale nikdy jsem neměl větších pokladů. A nikdy nechci jiné.

(sv. Rafael od sv. Josefa /1835–1907/, zápisky z vyhnanství na Sibiři)

Není nic zlého na tom, že bolestně pociťujete rány uštědřené Vaší citlivosti. Líbí se mi to víc, než kdybych věděl, že jste necitlivá. Citlivost je další růže, jejíž lístky můžeme otrhávat pro Ježíše až do konce našeho ubohého života. A teprve v nebi nám přestane působit utrpení, bude se tam však po pročištění zkouškami tak trošku podobat oné tolik rozechvělé, dokonalé a láskyplné citlivosti Ježíšově.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Všechno je možné od té doby, kdy jste si uvědomila, že je třeba Krista hledat tam, kam nás postavil, a ne tam, kde by nám líbilo jej hledat. Jen tak hledáme Krista v něm samém, ne sebe v Kristu. … Jsou duše, v nichž se Kristus modlí, odpočívá a osvěžuje se, uchyluje do samoty. Ve Vás se chce unavovat prací, chce mít hlad a žízeň, chce být se zástupem. Máte tedy krásný úděl. Být v lidské společnosti, být lidmi unavena, odejít od lidí, ale zas je nalézt na druhém břehu, hladovět a žíznit po samotě, a přesto si nedopřávat klid, ticho – to je Vaše cesta jednoty s Kristem.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 8. 12. 1932)

V zimě jsem pozoroval strom, jak tu stál, holý, bez listí – a přece pak na jaře rozkvete a na podzim přinese zralé plody. Tento pohled na mne zapůsobil tak hlubokým dojmem Boží prozřetelnosti a všemohoucnosti, že se vnořil nesmazatelně do mého nitra. Tento dotek způsobil, že jsem se zcela odpoutal od světa. Roznítil ve mně takovou lásku k Bohu, že ani nemohu říci, zda během těch čtyřiceti let, co Pánu sloužím, vůbec ještě mohla vzrůst její žhavost a síla.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 1. rozhovor)

Beata solitudo. Už se zde v této malé cele cítím naprosto jako doma. Ještě jsem se tady nenudil. Jsem sám, to ano, ale nikdy mi nebyl milý Bůh tak blízko. I když já nemohu vycházet k lidem ani lidé nemohou přicházet ke mně, mám chuť křičet radostí, protože On se mi dal znovu nalézt ve své plnosti. On je teď mým jediným útočištěm a já se cítím v bezpečí a šťasten. Chci zde zůstat napořád, pokud On to tak zařídí. Málokdy jsem byl tak šťastný a spokojený.

(bl. Titus Brandsma, deníkový zápis z nacistického vězení)

Poznámka: Titus se narodil 23. února 1881, tedy před 140 lety.

Petrova služba, to je předsednictví v lásce, a to znamená starat se o to, aby si církev brala svá měřítka z Eucharistie. Církev bude tím jednotnější, čím více bude žít z Eucharistie a čím věrněji se v Eucharistii bude držet měřítka předávání víry. Tím více bude z jednoty také vyrůstat a dozrávat láska, která se bude přibližovat světu. Eucharistie skutečně spočívá v aktu lásky Ježíše Krista, který se nezastavil ani před smrtí. Předsednictví v lásce … „trůn“ Eucharistie není trůnem panování, ale tvrdým, nepohodlným stolcem služby a sloužícího.

(kard. Joseph Ratzinger, meditace o svátku Stolce sv. Petra)

Promiň, Pane.
Nosím v sobě Tvé utrpení – a já na to nemyslím!
Pracuje ve mně Tvoje smrt – a já si to neuvědomuji!
Zakouším stále Tvé umírání – a já to nevnímám!
Je ve mně Tvé vzkříšení – a já se z toho tak málo raduji!
Promiň, Pane.

(Benedikt Holota OFM /* 1922/, deník, 18. 3. 1977)

Rád bych ještě připojil jednu malou poznámku, nezanedbatelnou pro každodenní život. Součástí určité formy zbožnosti, dnes možná méně užívané, ale ještě donedávna dost rozšířené, byla myšlenka, že malé každodenní námahy, které nás zatěžují a přicházejí nečekaně jako malá, více či méně citelná bodnutí, je možno „obětovat“, a tak jim dát smysl. V této zbožnosti byla bezpochyby celá řada nezdravých a přehnaných věcí, nicméně je třeba se ptát, jestli také neobsahovala něco podstatného, co by mohlo být užitečné. Co vlastně znamená „obětovat“? Tito lidé byli přesvědčeni, že své malé námahy a starosti mohou zapojit do jednoho velkého Kristova spolutrpění, čímž přispívají do velkého pokladu soucitu-soustrasti, který lidstvo nezbytně potřebuje. A tak i drobné nepříjemnosti všedních dnů by mohly získat smysl a přispět tak do celkové bilance dobra a lásky mezi lidmi. Možná bychom se měli ptát, nejsou-li zde skryté možnosti i pro nás.

(papež Benedikt XVI., encyklika Spe salvi, odst. 40)

V utrpení mě prosíš, abych tvé utrpení odňal, ale přesně podle tvých představ. Obracíš se na mne, ale chceš, abych se přizpůsoboval já tobě. Jsi jako nemocný, který prosí lékaře o vyléčení, ale sám si vše ordinuje. Nepostupuj tak, ale modli se, jak jsem vás to naučil v modlitbě Otče náš: „Posvěť se jméno Tvé“, buď oslavený v této mojí nouzi a těžkostech. „Přijď království Tvé“ znamená, ať se vše přičiní o slávu Tvého království v nás a ve světě. „Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi“, to znamená: Ty rozhoduj v této potřebě, učiň to, co Ty pokládáš za nejlepší pro můj věčný a časný život. Jestliže mi opravdu řekneš „Buď vůle Tvá“ – tedy postarej se o všechno – pak já zasáhnu s celou svou všemohoucností a vyřeším i nejobtížnější situace!

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, úkon odevzdanosti)