Doporučujeme
Pane, ty jsi po všechen čas nemocný láskou ke mně,
to jsi dokázal sám na sobě:
Vepsal jsi mě
do knihy božství,
namaloval jsi mě do svého čistého lidství,
vryl jsi mě do svaté rány svého srdce,
abys na mě nikdy nezapomněl,
a do svých rukou,
abys mi rozděloval svou milost,
a do svých nohou,
aby ses ode mne nikdy nevzdálil.
(Mechtilda z Magdeburku /1207–1282/)
Dne 16. července roku 1870 vyhlásila Francie válku Prusku. Početnější a lépe vybavená pruská armáda se však rychle dostala do protiútoku a od severovýchodu postupovala Francií. Když v prosinci přicházeli Prusové do Le Mans, přepadl Louise a Zélii strach o Pavlínu a Marii, které tam stále pobývaly v klášteře Navštívení. Zélie se proto vydala do oblasti zpustošené válkou, aby dcery vyzvedla: „Je v tom vidět jenom smutek a plenění, je mi z toho těžko u srdce. … Jsme opravdu nešťastní tak jako nikdy.“
Polský paulín, otec Pawel Tomaszewski, svědčí o svém útěku z Mariupolu.
Od zážitku bombardování v naší ulici za války jsem se hodně často snažil být nablízku Bohu a utíkal se k Němu jako do krytu, jak to říká jedna mešní antifona. Pracoval jsem v konstrukci. Němci tahali mladé techniky z různých oddělení do výroby. Tam šlo o život … když se do součástky trochu víc kleplo kladivem, měl člověk na krku sabotáž. Dělal jsem to čtvrt roku a dospěl jsem k závěru, že jestli nepřiletí Angličané a nerozbijí Škodovku, je se mnou konec. Špehové výrobu sledovali a udávali. Každý den chodilo gestapo a někoho odvedlo. Míval jsem jenom denní směnu, ale výroba jela i v noci. Jednou ráno jsem měl takové vnitřní naléhání: „Dnes jdi na odpolední směnu!“ Tak jsem šel – a v deset hodin dopoledne srovnali Angličané dělovku na hromadu cihel…
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Neplánovaných deset besed)
Nějak příliš přemýšlíme o atomové bombě. „Jak máme žít v atomové době?“ Jsem v pokušení odpovědět: „Asi jako kdybyste žili v 16. století, kdy byl v Londýně mor téměř každoročním návštěvníkem, nebo kdybyste žili v časech Vikingů, kdy se nájezdníci ze Skandinávie mohli kterékoliv noci vylodit a podříznout vás, nebo jako když již dnes žijete ve věku rakoviny, syfilis, obrny, leteckých útoků, vlakových neštěstí či automobilových nehod.“
Arcibiskup Visvaldas Kulbokas, apoštolský nuncius na Ukrajině, v rozhovoru pro Papežskou nadaci Kirche in Not (Aid to the Church in Need, Pomoc trpící církvi) popisuje situaci v Kyjevě.
Milé dítě,
mám možnost odpovědět na oba Vaše přemilé dopisy z 15. a 28. února, které přišly současně. Jsem nešťastný nad tím, že Vám nemohu hmotně nijak pomoci. Ty ubohé zásilky čokolády jsou teď zakázány, a přitom nám tady neschází nic: ani jídlo, ani uhlí. Ach, kdybych Vám mohl být nějak užitečný! Z celého srdce bych si přál mít Vás zde nebo v Itálii, kam bych Vám mohl něco poslat. Všechny ty přehrady, navršené krutostí lidí, dokáže teď překročit už jen Spasitelova láska.
„Rmoutí nás utrpení, kterému byli nezaslouženě vystaveni naši bratři a sestry na Ukrajině“, píše skupina dvou set třiceti tří kněží a jáhnů ruské pravoslavné církve a obrací se s důraznou výzvou na všechny, na nichž závisí ukončení války na Ukrajině, jimi označované za „bratrovražednou“.
„Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít…“ Jak závažná slova! Netřeba je komentovat. Máme je přijmout vírou a dobře pochopit, že o to, co můžeme pro druhého člověka udělat a neuděláme, jsme vlastní nedbalostí připravili svého Pána… Hovoří se o tom, co nevykonáme. O tom, co bychom sice učinit mohli, ale pro vlastní nedbalost neučiníme. Tento člověk, který prochází kolem a je chudý, nahý, na cestě, trpící, po nás nic nežádá, ale je údem Ježíšovým, je kusem Ježíše, částí Ježíše; necháme-li ho projít a nedáme mu nic z toho, co potřebuje, nechali jsme projít Ježíše…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, Aux plus petits des mes frères)
Nyní se více než kdy jindy ukazuje naše františkánské charisma přinášet mír a dobro tam, kde panuje neklid, temnota a válka.
Děti, které přicházejí do našich přijímacích středisek, si hrají, dívají se na pohádky a dokonce zapomínají, že je kolem válka, a někteří dospělí možná poprvé v životě berou do rukou růženec, modlí se na kolenou, učí se zpívat náboženské písně a zažívají skutečný pokoj, kterého nelze dosáhnout pomocí tanků nebo jiných zbraní, protože my máme a věříme přesně v ten mír, který nám zanechal Ježíš Kristus: „Zanechávám vám pokoj, dávám vám svůj pokoj. Ne ten, jaký to dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce netrápí ani nebojí.“
Začal rok 1943 a týdny chvátaly směrem k postu. Půst mimo jiné znamená konec s dopisy – mniši ani nedostávají poštu ani nepíší. Poslední zpráva, kterou jsem dostal před Popeleční středou, byla o tom, že bratr plánuje svatbu na konec února. Musel jsem si počkat do Velikonoc, jestli to skutečně udělal.