KARMEL

Existuje stav spočinutí v Bohu, úplné přerušení veškeré intelektuální aktivity, kdy člověk nespřádá žádné plány, nečiní žádná rozhodnutí a poprvé doopravdy přestane jednat. Svou budoucnost prostě svěří do Boží vůle a „podřídí se osudu“. Já sama jsem tento stav do jisté míry zakusila. Přinesla mi ho životní zkušenost, při které jsem zcela vyčerpala své síly, vyschly všechny mé duchovní zdroje a ztratila jsem schopnost jednat. „Spočinutí v Bohu“ je ovšem naprosto odlišné od stavu netečnosti, jehož příčinou je nedostatek životní energie. Zatímco ten druhý stav je „klidem smrti“, ten první přináší pocit nepředstavitelného bezpečí… naplňuje mě životem do té míry, do jaké se mu sama odevzdávám…

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Psychische Kausalität, 1918–19)

Drahý příteli v Bohu,
nezáleží na tom, jak zlý nebo zkažený jsi, byly-li Ti odpuštěny všechny Tvoje hříchy, jednotlivě i všeobecně, podle učení církve. Pokud máš pocit, že jsi udělal všechno, co bylo v Tvých silách, aby ses vyzpovídal a dostal rozhřešení, pak můžeš začít se cvičením. Dokonce i když si stále myslíš, že jsi zcela zlý a odporný, i když jsi přesvědčen, že Tvoje já je jenom na obtíž, a tento pocit se Tě natolik zmocnil, že téměř nevíš, co si máš se sebou počít, musíš přesto dělat, co Ti říkám:

Je třeba začít od vlastní bídy a v ní hledat, jak dojít k odpuštění. (…)
Myslel jsem na to dnes ráno, když jsme dorazili do L’Aquily a nemohli přistát: hustá mlha, všechno bylo tmavé, nešlo to. Pilot vrtulníku kroužil, kroužil, kroužil... a nakonec uviděl malou díru a podařilo se mu do ní vletět: je to mistr. A já jsem si v té situaci pomyslel: totéž se děje s bídou, s naší vlastní bídou. Tolikrát se díváme a vidíme, že nejsme nic, že jsme méně než nic; a kroužíme, kroužíme..., ale někdy Pán vytvoří malou skulinku: „Vejdi tam, to jsou Pánovy rány.“ Milosrdenství existuje, ale je ve tvé bídě. Je to skulina, kterou Pán ve tvé bídě udělá, aby ti umožnil vstoupit. Milosrdenství, které přichází ve tvé, v mé, v naší bídě.

(papež František, promluva v L’Aquile, 28. srpna 2022)

Svatá Maria, Matko Boží,
tys dala světu pravé světlo,
Ježíše, svého syna – Syna Božího.
Ty ses zcela odevzdala Božímu volání
a stala ses pramenem dobroty,
který z Něho vyvěrá.
Ukaž nám Ježíše.
Veď nás k Němu.
Uč nás poznávat Ho a milovat,
abychom i my byli schopni opravdové lásky
a mohli se stát uprostřed žíznícího světa
prameny živé vody.

(Benedikt XVI., závěr encykliky Deus Caritas est, prosinec 2005)

Naše nepokojná mysl, která je hlavním nástrojem veškeré lidské komunikace, je zároveň hlavním kamenem úrazu při modlitbě. Zdá se, že má od přírody blíž k rozptylování než k soustředění. Raději je nespoutaná, neustále bloumá, chytá se každého nového podnětu a probírá jej ze všech stran, místo aby upřela pozornost jedním směrem a setrvala u něj. Chce se stále zaměstnávat, nepřetržitě pracovat, starat se, vzpomínat, plánovat, konstruovat, předjímat či argumentovat, hledat a ptát se. Dokonce i při našich pokusech o modlitbu se stylizuje do Boží pozice a sama odpovídá na každou naši prosbu, takže v rozhovoru s Bohem sama hraje všechny role.

Pán mě chtěl jednoho dne potěšit, a tak mi přívětivě řekl, abych se netrápila, protože v tomto životě nelze být stále v tomto rozpoložení: někdy bych plála nadšením, jindy ne; hned jsem klidná, hned neklidná či zmítaná pokušeními: mám mu ale důvěřovat a ničeho se nebát.

(Terezie od Ježíše, Kniha života XL,18)

Plakát PDF

Fotogalerie ZDE>>>

Myslím, že my, kdo běžíme cestou lásky, nemusíme myslet na to, co se nám může v budoucnu přihodit bolestného, neboť by to znamenalo, že nám chybí důvěra, a to je, jako bychom se míchali do díla stvoření.

(Terezie od Dítěte Ježíše, poslední rozhovory, 23. července 1897)

Existuje jedna forma modlitby, která nás zvlášť podněcuje k tomu, abychom se pustili do evangelizace, a motivuje nás k tomu, abychom usilovali o dobro druhých. Je to přímluvná modlitba. (…) Objevujeme tak, že přímluvná modlitba nás neodvádí od opravdové kontemplace, protože kontemplace, která vytěsňuje druhé lidi, je klam.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 281)