Doporučujeme
Včera nás přišel pozdravit P. Voillaume a doporučil nám usilovat o duchovní dětství. Dítě věří svému otci, když je s ním, nemá vůbec strach, slepě mu důvěřuje. Nestará se o to, „co budu jíst“ zítra, protože ví, že od toho je tu on.
Jak by se zachovala a co by si asi pomyslela Maria, kdyby se nedala vést duchovním dětstvím vyvěrajícím z její víry? Pochopila by tajemství Ježíšova narození? Dokázala by přijmout nepochopitelné povraždění nevinných dětí? Jak to, že při něm Všemohoucí nezasáhl, když předtím zázračně vybídl Josefa k útěku? Je zbytečné klást další a další otázky. Život Bohočlověka je tak velkým tajemstvím, že do něj může proniknout pouze víra přijatá s prostotou dítěte. Moje cesta je právě tato.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 26. prosince 1954)
Marie, dej doopravdy své srdce Ježíši, on po něm žízní, hladoví, uchází se o tvé srdce do té míry, že je ochoten bydlet ve špinavé a temné komůrce, jen aby tě měl pro sebe!... Ach, jak bychom nemilovali přítele, který se spokojí s takovou krajní nouzí, jak bychom se opovážili vymlouvat se na svou chudobu, když se Ježíš připodobňuje své snoubence… Byl bohatý, a stal se chudým, aby spojil svou chudobu s chudobou Marie od Nejsvětější svátosti… Jaké tajemství lásky!...
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)
Sestoupil s nimi do Nazareta: po celý svůj život jen sestupoval, sestupoval skrze vtělení, sestupoval tím, že se stal malým dítětem, sestupoval skrze poslušnost, sestupoval skrze chudobu, opuštěnost, vyhnanství, pronásledování a umučení, vždy se stavěl na poslední místo.
(Charles de Foucauld /1858–1916/, Voyageur dans la nuit)
Nemohu se bát Boha, který se stal pro mne tak maličkým… miluji Ho!... neboť On je jen láska a milosrdenství!
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, přípis na posledním obrázku, který Terezie namalovala a věnovala abbé Bellièrovi, 25. srpna 1897)
Jsem hotov zbavit se všeho, ba i zemřít, ale chci Jeho lásku. Bez Něho cítím jen děsivou prázdnotu, nic, neutěšitelný smutek. Nic světského už mě nepřitahuje – a v Bohu ještě nejsem dostatečně zakotven. Bože, pomoz! Věřím v Tebe, to přece víš. Dnes v noci chci tedy zopakovat svůj akt víry. Pane, věřím ve Tvou lásku. Přivedls mě sem svou velkou mocí. Ty završíš svůj dar a přivineš mě k sobě. Ty mi dáš dar, o nějž Tě prosím: svou lásku a lásku k chudým, tedy ke všem lidem.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z vigilie Narození Páně 1954)
25. prosince vám určitě pošlu svého anděla, aby položil mé úmysly k hostii, kterou proměníte. Z hloubi svého srdce vám děkuji, že budete sloužit jitřní mši za naši matku a za mne. Až budete u oltáře, budeme zpívat vánoční matutinum… Bratříčku, nezmýlil jste se, když jste řekl, že mým úmyslem bude bezpochyby „poděkovat Ježíši za největší den milosti“. Vánoční noc 1886 byla pro mé povolání rozhodující – musím ji nazvat „nocí svého obrácení“. V té požehnané noci, o níž je napsáno, že ozařuje slasti samotného Boha, mě Ježíš, který se stal dítětem z lásky ke mně, vyprostil z plének a dětských nedokonalostí. Tak mě přetvořil, že jsem se už nepoznávala.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 201, otci Roullandovi, 1. listopadu 1896)
Odpolední klid je naplněn naprosto nezvyklými odstíny barev. Dívám se na obraz fra Angelica a cítím se jako na konci adventu, což je dnes. Angelico věděl, jak ji namalovat. Je štíhlá, nezměrně vznešená a nevstává, aby se setkala s andělem. Matko, učiň mě tak opravdovým, jako je tento obraz. Až do dna duše opravdový, opravdový. Ať nemám žádnou myšlenku, která by nemohla klečet před tebou na tomto obraze… Je konec adventu a odpoledne je svěží očekáváním. … Ona je tady a naplnila místnost něčím, co je jedinečně její vlastní, příliš čisté, než abych to uměl ocenit. Ona je zde s tónem svého očekávání.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 23. prosince 1949)
Zahrada uzamčená, ve které je uzavřen Dárce bytí.
V Marii je uzavřen sám Bůh,
celé nebe a všechno tvorstvo;
krví vzatou z Marie je spasen celý svět.
A kdyby nebylo Marie, nebyl by pro mne ráj,
kdyby nebylo Marie, nepotkala bych Boha …
(Marie Magdaléna de’Pazzi, Probatione, II)
O tobě, Pane, víme, že z lásky k nám a pro svou hlubokou pokoru necouváš kvůli nám před žádnou překážkou, tím spíše pak, když jsi přijal naši přirozenost a naše tělo a sestoupil na zemi, zdá se, že v určitém smyslu jsi zavázán nám pomáhat.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVII,3)
Mariin chvalozpěv je celý nesen velkou pokorou, která se projevuje v každém slově: „sklonil se ke své služebnici v jejím ponížení“.
Hloubka našeho vztahu k Bohu se měří právě pokorou. Bůh se jako orel vrhá na vše, co je malé, potřebné, pokorné. Zadržet ho může jen lidská pýcha, namyšlenost a nadutost.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 28. listopadu 1954)
Když čtu v evangeliu, že Maria „spěchala do jednoho judského města v horách“, aby prokázala službu lásky své příbuzné Alžbětě, vidím ji kráčet tak krásnou, klidnou a důstojnou, tak usebranou uvnitř se Slovem Božím. Její modlitba byla vždy ve shodě s modlitbou Jeho: „Hle, zde jsem!“ Kdo? „Služebnice Páně“, poslední z jeho stvoření: ona, jeho Matka! Byla tak pravdivá ve své pokoře, neboť setrvávala v zapomenutí na sebe, nevědění o sobě a osvobození od sebe samé, takže mohla zazpívat: „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný … od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení.“
(Alžběta od Trojice, Poslední ústraní 40)