KARMEL

Pro naději pevné víry,
která s nebe sestoupí,
i únava z těžkých zkoušek
zdá se náhle lehčí být.

Přesto neustálá touha
co nejvíc se přiblížit
ženichovi, v němž je radost,
žalem provází ten cit.

Bratříčku, zamyslete se nad poezií, velkou profánní poezií. Kde je pramen její inspirace, v čem tkví její podstata? V tom, že umělec evokuje krásné věci, které se staly a jejichž krásu odnesl čas. V takové poezii zaznívá vždy určitá lítost. A právě ta ji činí patetickou. My, kteří se snažíme být lidmi věřícími a muži modlitby, vnímáme jinou poezii a měli bychom ji vyjádřit. Vidíme krásné věci, jejichž krása nepomine a jichž se nám dostane v čím dál větší míře. Takovou poezii nečiní patetickou lítost, ale naděje nebo vděčnost.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)

Drahý Otče Michaeli,
kéž Vás Bůh miluje za všechnu lásku, kterou jste dal jedné každé z nás. Uchovejte si radost z toho, že dáváte Ježíše, jen Ježíše, všem, kdo s Vámi přicházejí do styku. Byla bych vděčná, kdybych se na vás mohla obrátit o duchovní pomoc, ale jsem naprosto prázdná a příliš malá. Jedině Ježíš se může sehnout tak nízko, aby se mohl zamilovat do někoho takového, jako jsem já. Modlete se za mě, aby mým srdcem a mými rty neproklouzlo „Ne“ – až bude Ježíš žádat.
V Ježíši Vaše M. Tereza, MC

(dopis sv. Matky Terezy otci Michaelovi van der Peetovi, 16. listopadu 1975)

„Kdybyste mi obětovali své radosti i svůj odpočinek, sesílal bych vám málo zkoušek, protože já usiluji jedině o vaše spojení se mnou, a vy většinou ke mně přicházíte, až když jste nešťastní. Přicházejte neustále!"

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 21. 6. 1947)

Duše se může postavit před Krista, zvyknout si na něj a velice se zamilovat do jeho svatého lidství, stále žít v jeho přítomnosti a rozmlouvat s ním: prosit ho ohledně svých potřeb, stěžovat si mu na svá trápení a radovat se s ním v útěchách – a to aniž by se při tom snažila o květnaté modlitby, nýbrž jen o slova, odpovídající jejím touhám a potřebám. Je to výtečný způsob, jak pokročit, a to velmi zakrátko. A kdo se bude namáhat stále setrvávat v této vzácné společnosti, dobře ji využije a bude opravdově oplácet láskou tomuto Pánu, kterému tolik dlužíme, toho považuji za pokročilého.

(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života 12,2)

Dokážeš si představit, jaké to muselo být v duši Panny Marie, když po vtělení v sobě měla Vtělené Slovo, Boží Dar (srov. J 4,10). V jakém tichu, usebrání a klanění se musela skrývat v hloubi svojí duše, aby obsáhla Boha, jemuž byla Matkou. Moje Markétko, On je v nás. Ach! Držme se v Jeho blízkosti, v takovém tichu a s takovou láskou jako Panna Maria; tak strávíme advent, co tomu říkáš?

(sv. Alžběta od Trojice, z dopisu 183 rodné sestře Markétě, 22. listopadu 1903)

Je velice snadné psát krásné věci o utrpení, ale psát o tom neznamená nic, vůbec nic! Abychom utrpení poznali, je nutné je prožít.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

Ježíši, zná tě tolik lidí, kteří si říkají nevěřící a kteří přesto mají nesmírnou a nepřiznanou touhu věřit, bojí se přiblížit se k církvi, ke kněžím, ze strachu, „že budou indoktrinováni“. Bojí se, že ztratí něco ze své svobody, také ze svobody myšlení; že budou dostávat předem vyhotovené odpovědi z příruček, a možná mají i pravdu.

(Ermes Ronchi, Klíčové otázky evangelia)

Věřím, že blahoslavení mají veliký soucit s naší bídou, připomínají si, že byli křehcí a zranitelní stejně jako my, že se dopouštěli stejných vin, že sváděli stejné boje, a proto je jejich bratrský soucit ještě větší než na zemi. Proto o nás nepřestávají pečovat a modlit se za nás.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

Důvěra v Boha neklame jedině tehdy, souhlasíme-li s tím, že s pokorou přijmeme všechno, co na nás Bůh sesílá, protože jedině on ví, co je pro nás skutečně dobré. A bude-li možná někdy správnější dopustit na nás bídu a nedostatek nežli pohodlné a zajištěné živobytí, neúspěch a pokoření namísto poct a vážnosti, měli bychom být ochotni i to přijmout, projevit důvěru a odevzdanost. Jsem spokojena se vším.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)