KARMEL

Pro mne je modlitba především život. Nedovedu vnímat Boha odděleně od všeho stvořeného, protože Bůh je natolik živý a přítomný v celém stvoření. Proto bych k němu chtěla v modlitbě přicházet se všemi tvory, neoddělovat se od nich, když mu je přináším, aby ani on nebyl oddělen od všeho, co stvořil a co miluje láskou Stvořitele, láskou Otce (…).
Při modlitbě můžeme strávit všechen čas odháněním myšlenek na to, co máme rády, a stejně se nám to nepodaří. Proč tedy nevzít od první minuty s sebou to, co milujeme, aby to sama Boží láska očistila?

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, osobní poznámky, 1946)

Anděle strážný srdce mého,
jenž záříš jako něžný svit
před trůnem Otce nebeského,
který ti káže za mnou jít,
ty kvůli mně jdeš touto zemí,
jsi přítel můj i bratr můj,
jenž útěchou i světlem je mi,
jen zůstaň, veď a osvěcuj!

Ty, jenž pronikáš prostorami
rychleji nežli slunce svit
a víš, kde jsou mí milovaní,
zaleť je často navštívit.
Osuš jim oči perutěmi,
o Ježíši jim píseň pěj,
o bolesti, jež v slast se mění,
a jméno mé jim zašeptej.

Vedeš mě za ruku, vždyť vidíš,
jak ubohá a slabá jsem,
z cest něžně překážky mi sklidíš,
abych nepadla na kámen.
Neustále mě sladce vede
k pohledu do nebe tvůj hlas
a čím jsem menší vedle tebe,
tím z tebe proudí větší jas.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, úryvek z básně Andělu strážnému, leden 1897, překlad Anděla Janoušková)

Mýlíš se, má drahá, myslíš-li si, že tvá Terezka kráčí stále horlivě cestou ctnosti. Je slabá, a hodně slabá, každý den se o tom znovu přesvědčuje. Ale Mařenko, Ježíš ji rád učí jako sv. Pavla umění chlubit se svými slabostmi. To je veliká milost a já prosím Ježíše, aby tě tomu naučil, neboť jen v tom je pokoj a odpočinek srdce. Když se vidíme tak ubozí, nechceme už hledět na sebe a hledíme jen na jediného Milovaného!...

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)

Ó, poušti, Kristovými květy ozdobená! Poušti, kde rostou mystické kameny Apokalypsy! Z těch je postaveno město velikého Krále. Svatá samoto, kde důvěrně okouším Boha! Příteli, co děláš ve světě, vždyť jsi větší než celý svět. Proč se zdržuješ v dusivém stínu domů? Proč zůstáváš v zajetí klece velkoměsta? Věř mi, nevím, čím to je, ale zde je světlo jasnější. Osvobozena od bídy těla rozletí se duše k nebi.

(sv. Jeroným /347–420/, dopis Heliodorovi)

Bože, ve své dobrotě obdaruj mne sebou, protože jen Tebe potřebuji a nic víc, a nebudu muset toužit po ničem menším a po tom, co se Ti musí klanět. A budu-li žádat cokoliv menšího, vždy zůstanu nenaplněná, ale daruješ-li se mi Ty, postrádat nebudu nic.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 5)

Ach Marie, jak jsi šťastná, že máš srdce, které umí takto Milovat… Děkuj Ježíši, že ti dal tak vzácný dar, a dej mu své srdce úplně celé. Tvorové jsou příliš malí, než aby mohli naplnit nesmírné prázdno, které Ježíš v tobě vytvořil, nedávej jim místo ve své duši… (…) Miluj ho šíleně za všechny, kdo ho nemilují! (…) Ty, malá Ježíšova privilegovaná, se modli, aby tvá nehodná malá sestra dovedla Milovat tak jako ty, je-li to možné!...

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 93, Marii Guérinové, 14. července 1889)

Když je Bůh spokojený s naší dobrou vůlí a s naší upřímnou snahou, tak bychom se i my měli spokojit s konečnými výsledky, které nám uděluje.

(Vincenc de Paul /1581–1660/)

Bože můj, teď víc než kdykoli jindy jsem před Tebou. Jsem před Tebou stále. Dosud jsem byla víc v sobě a viděla jsem sebe. Nyní mi nějak umožňuješ ztratit sebe, jako bych přestávala existovat, přestávala být tou, která byla dosud. Neumím už být tou a neumím ani ještě být jiná, taková, jakou mě chceš mít. (…) Pomoz mi najít se a pomoz mi setkat se s Tebou v sobě. A dokud se musím ztrácet v temnotě své vlastní bytosti, drž mě za ruku jako své dítě, dej mi, abych porozuměla Tobě a Tvému konání i díky lidem, které jsi mi na cestě dal…

(Karol Wojtyła, korespondence, úryvek z modlitby pro Wandu Półtawskou, 13. 2. 1963)

Když se zcela a úplně vložíme do Božích rukou, můžeme důvěřovat, že On sám z nás něco udělá. Na Něm záleží, jak to dopadne. Není zapotřebí, abychom se stále pozorovali a měřili. A věřte mi ještě toto: lidé, o nichž píšete, že vám bylo dovoleno je poznat a o kterých se vám zdá, že se přibližují ideálu dokonalého křesťana, jsou právě tak ubozí, sami sebou právě tak nejistí jako vy, když se na ně podíváme zevnitř.

(Terezie Benedikta od Kříže, korespondence, úryvek z dopisu adresovaného jedné studentce)

Buďte zakořeněná v Bohu. Desetkrát denně se od něho dožadujte pokoje duše, protože bez něho nelze učinit žádné rozhodnutí, které by nás neuvrhlo do katastrofy. S Bohem však budete silnější než dění kolem Vás a vyjdete odtud s ještě větší důvěrou v jeho lásku.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)