Doporučujeme
Všiml jsem si, že u bratří, kteří v opatství Nový Dvůr procházejí pouští – což je plodný zápas – a kteří vytrvají ve svém rozhodnutí následovat Krista, dochází k pozoruhodnému rozkvětu jejich mariánské zbožnosti. Zdá se, že je to znamení jejich vzdáleného znovuzrození, budoucího nalezení pokoje. Vnitřní mír, který je darem Theotokos… že by i mnich, dospělý člověk, potřeboval matku? A cožpak není právě Theotokos matkou církve?
(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)
V mém dětství se objevuje jeden starý jezuita, otec Michel, kterému jsem jednoho dne řekl: „Všichni světci, o nichž slýchávám mluvit, velmi uctívali Pannu Marii. Trápí mě to, protože já takovou zbožnou úctu opravdu necítím!“
Tehdy mi odpověděl: „S tím si hlavu nelam, je to úplně prosté. Pokaždé, když budeš sám, pomodli se Zdrávas Maria.“ Řídil jsem se tím, a to tak důkladně, že dnes, když je mi přes osmdesát, nedokážu usnout jinak než tak, že se opakovaně modlím Zdrávas!
(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)
Důvěra, že něco z našeho pokoje a ticha proudí navenek do okolního světa a pomáhá těm, kdo ještě putují, mě smiřuje s tím, že jsem byla do tohoto podivuhodného ústraní povolána přednostně – před tolika lidmi, kteří by toho byli více hodni. Neumíte si vůbec představit, jak hluboce mě pokaždé zahanbí, mluví-li někdo o našem „životě oběti“. Život oběti jsem vedla, když jsem ještě žila ve světě…
(Edith Stein /1891–1942/, dopis Gertrudě von le Fort, 31. ledna 1935)
(OCD • blahoslavené • památka)
Texty propria
Blahoslavená Terezie od sv. Augustina a spolusestry, známé též jako mučednice z Compiègne, jsou prvními blahořečenými mučednicemi Francouzské revoluce. Sestry nabídly své životy Bohu jako smírnou oběť za pokoj pro církev a pro svou zemi. Společně pod gilotinou zahynulo čtrnáct sester a dvě laické služebné z komunity kláštera Vtělení v Compiègne (1).
Cokoliv
se chystáš obětovat Bohu,
bez váhání svěř jejím rukám.
Ona
se velkodušně ujímá záležitosti
svého nejmilovanějšího bratra.
Ukaž jí
svoji bolest a rány,
a ona pro tebe
ukáže svému Synu, tvému Soudci,
na svoje lůno a prsy
a pro své zásluhy tě odporučí
a přemocně se bude za tebe přimlouvat.
A podobně i Ježíš
ukáže Otci kvůli tobě svůj bok a rány
a nic ti nebude moci odepřít,
jestliže se budou za tebe přimlouvat
taková znamení
lásky.
(Arnold Bostius /1445–1499/, De patronatu et patrocinio Virginis Mariae, č. 1537)
Texty propria
Písmo svaté vyzdvihuje krásu hory Karmel, na níž prorok Eliáš zápasil o čistotu víry Izraele v živého Boha. Na těchto místech má na začátku 13. století svůj počátek karmelitánský řád, a sice pod názvem Řád blahoslavené Marie z hory Karmel. Tento název představoval jakýsi souhrn dobrodiní, která – podle zkušenosti bratří – plynula z Mariina patronátu nad jejich společenstvím.
Vždycky na nás spočívají milosrdné oči svaté Matky Boží. Ona je první, kdo otevírá cestu a provází nás při dosvědčování lásky. Matka milosrdenství shromažďuje všechny pod ochranou svého pláště, jak to bývá znázorňováno v umění. Důvěřujme její mateřské pomoci a následujme její neměnný náznak v pohledu upřeném k Ježíši, jenž je zářivou tváří Božího milosrdenství.
(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 22; 2016)
Panně Marii s děťátkem
andělé drží roucha lem
nad zaroseným trávníkem
Slunce skryté za obzorem
růžový přísvit vrhá sem
tiše v červáncích pluje zem
Paměti mojí cedníkem
propadá se slib za slibem
tady v prostoru chrámovém
Milost máš Panno v srdci svém
odpusť mi prosím odpusť jen
že jsem takový jaký jsem
(Ivan Martin Jirous /1944–2011/, Labutí písně)
Život na Karmelu je láska. Ujišťuji Tě, maminko, že cítím neukojitelný hlad a žízeň, aby duše nehledaly Boha ze strachu, ale s neomezenou důvěrou v jeho lásku. Hledej Boha takto, maminko, a uvidíš, že Bůh se Ti přiblíží a ponoří Tě hluboko do nekonečného oceánu lásky.
Jsem šťastná, protože jsem byla pověřena úkolem budit sestry, a proto vstávám o čtvrt hodiny dřív. Je to nejkrásnější chvíle, protože všude je tma, ještě svítí měsíc a jsem první, kdo přichází do chóru. Tam stojím sama před Pánem, maminko, a říkám mu tolik věcí, za všechny…
(Terezie z Los Andes /1900–1920/, dopis matce, krátce po vstupu do kláštera, květen 1919)
(OCD • svatá • nezávazná památka 13. července)
Texty propria
Narodila se 13. července 1900 v Santiagu de Chile. Při křtu dostala jméno Juana Enriqueta Josefina od Nejsvětějšího Srdce Fernández Solar. Kdo ji znali blíže, říkali jí Juanita a pod tímto jménem ji zná nejvíce lidí i dnes. Vyrůstala obklopena svou rodinou: rodiči Miguelem Fernándezem a Lucií Solar, třemi bratry a dvěma sestrami, dědečkem z matčiny strany, strýci, tetami, bratranci a sestřenicemi. Její rodina patřila k těm zámožnějším a křesťanská víra se zde žila věrně a opravdově.
Manželé, kteří se milují a patří jeden druhému, mluví jeden o druhém dobře, snaží se ukazovat na dobré stránky svého partnera i přes jeho slabosti a chyby. V každém případě raději mlčí, aby nepoškodili jeho obraz. To ale není jen vnější gesto, nýbrž vychází z vnitřního postoje. A není to ani naivita, která se tváří, že nevidí obtíže a slabé stránky druhého, ale je to široký pohled, který vidí slabosti a chyby v celkovém obrazu. Je si vědom toho, že nedostatky jsou jenom část, nejsou celým bytím druhého. Nějaká nepříznivá skutečnost ve vztahu není vztah jako celek. Lze tedy prostě přijmout, že všichni jsme spletitá kombinace světel a stínů. Druhý není jen někdo, kdo mě obtěžuje. Je něčím víc. Ze stejného důvodu si nenamlouvám, že jeho láska musí být dokonalá, abych si ho mohl vážit. Miluje mě takový, jaký je a jak to dokáže, se svými limity, ale skutečnost, že jeho láska je nedokonalá, neznamená, že je falešná nebo že není skutečná. Je skutečná, ale omezená a pozemská. A tak vyžaduji-li příliš mnoho, dá mi to druhý nějakým způsobem najevo, protože nebude schopen ani ochoten hrát roli nějaké božské bytosti ani být služebníkem všech mých potřeb. Láska žije s nedokonalostí, omlouvá ji a umí mlčet ohledně limitů milované osoby.
(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 113; 2016)