KARMEL

Zarmucuješ mě, má Malino. Dobře vidím, že jsi nešťastná, a je to tvá vina, to ti říkám. Buď klidná, nemyslím si, že bys byla potrhlá, ale jsi rozčilená a podrážděná, a když jsi taková, působíš, že druzí tím trpí také. Říkáš, že já nemám starosti ani utrpení – je pravda, že jsem hodně šťastná, ale kdybys věděla, jak moc může být člověk šťastný, třebaže je zároveň mrzutý; je třeba stále hledět na dobrého Boha. Zpočátku, když člověk cítí, jak to v něm vře, se musí snažit, ale hodně jemně. Stálou trpělivostí a s dobrým Bohem to člověk dokáže.

(Alžběta od Trojice, dopis 123)

Jsem rád, že jste byla v Polsku. Při takových mezinárodních setkáních je málo času na soukromou modlitbu, program je naplněn. Na krátkou dobu to není špatné. Ježíš je přítomen i v bližních. Ale setkání s bližními by se mělo dít v hloubce, nejen povrchně. Každý člověk nese v sobě Boží tajemství – jako Marie a Alžběta. Sdělovat něco z tohoto tajemství je setkání v hloubce. Já jsem obdarován, proto mohu dávat dál. Tak mne lidé nemusí oddalovat od Boha. Sv. Terezie z Avily byla velmi aktivní, stále na cestách, a přece neztratila spojení s Bohem.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 30. června 2002)

(zakladatelka Kongregace misijních sester karmelitek sv. Terezie od Dítěte Ježíše • blahoslavená • nezávazná památka 2. července)

Texty propria

Maria Crocifissa [čti: María Kročifisa], vlastním jménem Rosa Curcio [čti: Kurčo], se narodila 30. ledna 1877 ve městě Ispica na samém jihu Sicílie jako sedmá z deseti dětí Salvatora Curcio a Concetty Franzò. Rodina patřila k vyšším společenským kruhům, a tak otec, veden konzervativními způsoby své doby, nejen že neschvaloval dceřinu touhu po intenzivním životě z víry, ale nepovolil jí ani pokračovat ve vzdělání po ukončení šesté třídy základní školy. Pod matčiným vedením se měla věnovat ženským pracím. Rosa, která byla od přírody nadaná, toto ochuzení nesla těžce a sama se vzdělávala z knih bohatě zásobené rodinné knihovny. Zde se jí také jednoho dne dostal do rukou Život sv. Terezie od Ježíše. Tímto způsobem se seznámila s Karmelem. Nadchla se pro jeho spiritualitu a otevřela se „studiu nebeských věcí“.

Bůh se dává těm, kdo se dávají jemu. Nezáleží příliš na způsobu, pokud je to ten, který pro nás Bůh vybral. Zjišťuji, že se můžu dostat právě tak blízko k Bohu studiem suchých problémů morální teologie, jako čtením nejohnivějších stránek mystiky. Povinnost nemusí být nudná. Láska ji může učinit nádhernou a naplnit ji životem. Dokud rýsujeme ve světě svého ducha dělící čáry mezi povinností a potěšením, zůstaneme vzdáleni od Boha a od jeho radosti.

(Thomas Merton, deníkový zápis z 10. března 1950)

Připouštím, že má duše je v určité rovnováze, že Boha úmyslně neuráží, ale zároveň si s hrůzou uvědomuji, že jsem naprosto neschopen více milovat, a začínám chápat, v čem spočívá smysl mé malosti a ubohosti. … Má ubohost přitahuje jeho moc, mé rány ho mocně volají, na mou nicotnost vylévá v hojnosti svou všemohoucnost. Toto setkání všemohoucnosti Boží s nicotností lidskou je největší zázrak stvoření.

(Carlo Carretto /1910–1988/, Dopisy z pouště)

„Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se mě. A předmětem je láska. … Ježíšovo lidství je dojemné: i jako vzkříšený snažně prosí o lásku, o lidskou lásku. On se neptá: Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství, pochopil jsi to, co jsem žil? Ale on místo toho jako by říkal: všechno nechávám na lásce a ne na projektech jakéhokoli druhu. Musím odejít, ale nechám vám tu jednu otázku: probudil jsem ve vás lásku? A vám, kteří si jako Petr kvůli mnoha zradám nejste jistí sami sebou, ale přece mě pořád milujete, vám svěřuji své poselství.

(Ermes Ronchi, úryvek z meditace, která zazněla při duchovních cvičeních papeže Františka a římské kurie v roce 2016)

Víme, že pokaždé, když se člověk uchází o Boží blízkost, vstupuje do hry společenství svatých, jehož cílem je spása všech lidí. Každý Bohu oddaný člověk je za spásu druhých do určité míry zodpovědný. Všechny, na nichž mi záleží, předkládám Bohu. „Pane, každého z těch, které miluji, vkládám do tvé dlaně; vidíš tak, co pro mne znamenáš, vidíš, co pro mne znamenají…“

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Dopisy Patrikovi)

Abychom dospěli k Bohu, není k tomu zapotřebí zvláštní chytrosti ani mimořádného vzdělání. Potřebujeme jen jedno: poctivé, pevné srdce, které nehledá nic než Jeho, ve všem jen Jeho – a které Jej hledá jen proto, aby Jej milovalo, jen Jeho.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor)

Nepřekračujte práh své odolnosti. Buďte před Pánem Bohem jako něco ubohého, zcela bědná, poraněná, a na něm ponechte, ať vše zařídí. Veškeré zábrany pocházejí z toho, že Bůh od Vás žádá trochu víc odevzdanosti, abyste tu překážku podlezla a ponořila se do Něho, a ne, abyste se přepínala.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jestliže je vaše přirozenost předmětem boje, bitevním polem, ach, neztrácejte odvahu, nermuťte se. Dokonce bych řekla: milujte svou ubohost, neboť právě v ní Bůh uplatňuje své milosrdenství, a pokud vás Jeho pohled uvádí do smutku, který vás uzavírá do sebe samé, je to ze sebelásky! V hodinách ochablosti se utečte k modlitbě svého Mistra. Ano, sestřičko, na svém kříži vás viděl, modlil se za vás, a tato modlitba je věčně živá a přítomná před Jeho Otcem, ona vás zachrání z vašich ubohostí. Čím více cítíte svou slabost, tím více má vaše důvěra růst, neboť se opíráte jen o Něho.

(Alžběta od Trojice, dopis 324)