KARMEL

Důvěřujte Mu tedy celým srdcem a cvičte se nyní hodně v této důvěře, neboť v této situaci je toho zapotřebí, a to se líbí Vašemu Milovanému. Všechno je Vaší Důstojnosti a Vaše Důstojnost je celá Jeho. Snažte se odpoutat své srdce od všech věcí, usilujte o to, drahá matko, s velkou horlivostí a velmi opravdově, neboť, ujišťuji Vás, že Bůh od Vás očekává především tuto odpoutanost, a budete-li Mu v tomto věrná, učiníte věc velmi milou svému Ženichovi, neboť vím, že Vás velmi miluje a chce mít toto Vaše srdce jen pro sebe.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)

Druhým důsledkem existenciální koncepce náboženství je odstranění trhliny mezi sakrální a sekulární oblastí. Jestliže náboženství je stav uchopení posledním zaujetím, nelze tento stav omezit na zvláštní oblast. Bezpodmínečný charakter tohoto zaujetí obsahuje apel na každou oblast našeho života, v každém prostoru a v každém čase. Vesmír je svatostánkem Božím. Každý pracovní den je dnem Páně, každá večeře je večeří Páně, každá práce je vykonávání Bohem uloženého úkolu a každá radost je radostí v Bohu. Poslední zaujetí je přítomno ve všech zaujetích předběžných, a tak je posvěcuje. V podstatě nejsou oblast náboženská a světská oblasti rozdílné. Spíše se navzájem obsahují.

(Paul Tillich /1886–1965/, Aspekty náboženské analýzy kultury)

Tvůj dlouhý dopis z 9. jsem dostal – máš pravdu: pokud jde o vnitřní pokoj, stejně jako touhu po Bohu atd., jsme odkázáni na milost Boží. Přirovnávám to ke stavu předmětu osvětlovaného paprskem reflektoru: nemůže donutit paprsek ani přijít, ani setrvat. My, my můžeme volat, a jak říkáš, být si jisti, že nás světlo neopustí…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 17. června 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Dřív se mi zdálo, že svatost člověka záleží na něm samotném, nyní vnímám svatost jako privilegovanou milost, moře milosti dané člověku. Asi se tedy méně snažím o činnost a víc o otevřenost Bohu, řekla bych, že víc stojím o Boží pomoc než o svůj výkon. Natolik jsem prožila svou nicotnost a bezradnost, že se cítím být zcela závislá na Bohu.

(Wanda Półtawská /1921–2023/, deníkový zápis z 21. března 1967)

Žijeme v době, kdy se mnozí ptají: „Ale co je to víra?“ Víra je zcela prostá důvěra v Boha, je to proud důvěry, obnovovaný bez ustání po celý náš život. Každý člověk může mít pochybnosti. Na tom není nic zneklidňujícího. Měli bychom hlavně naslouchat Kristu, který v hloubi našeho nitra tichým hlasem říká: „Váháš? Nezneklidňuj se. Možná je tvá víra křehká, ale Duch svatý je stále s tebou.“ Někteří dospěli k tomuto překvapivému poznání: Boží láska se může rozvinout i v duši zmítané pochybnostmi.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Lidskou svobodu nemůže svoboda Boží zlomit ani vyřadit, může ji však patrně přelstít. Sestupování milosti k lidské duši je svobodný čin Boží lásky. A její rozšíření nemá hranice.

(Edith Stein /1891–1942/, Welt und Person)

Budete si muset najít nějakou chvíli, kdy půjdete někam do prázdného kostela a předstoupíte před Ježíše v Eucharistii. On je mezi námi. On ví vše. A v něm a v jeho mlčení je nekonečný mír. A tehdy ten mír postupně vejde do Vašeho srdce. Budete trpět nadále, ale z Vašeho utrpení se vytratí jed. Budete cítit, že jste osvobozená.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Když dobrý Ježíš viděl, jak potřebujeme jeho pomoc, dokázal nám svou lásku tím, že našel obdivuhodný prostředek; říkal svým jménem i jménem svých bratří: Chléb náš vezdejší dej nám dnes, Pane.
Ach, věčný Pane, jak jsi mohl přijmout takovou prosbu? Proč jsi ji vyslyšel? Nedej se zaslepit láskou, jakou má tvůj Syn k nám, neboť On by se dal každý den rozsekat na kousky, jen aby zcela naplnil tvou vůli a pracoval pro naši spásu. Je třeba, abys na to myslel Ty, můj Pane, neboť tvůj Syn si to ani nepřipustí. Copak je možné, aby na každé naše dobro musel doplácet On? Je to snad kvůli tomu, že všechno snáší mlčky, že nikdy nemluví o sobě a jenom se přimlouvá za nás? Cožpak by právě proto neměl někdo hájit tohoto tak milujícího Beránka?

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXIII, 1.4)

Rozčilovat se z toho důvodu, že jsem slabý, roztržitý a slepý a neustále dělám chyby, mi připadá jako ta nejabsurdnější věc na světě! Co jiného bych čekal? Copak mě Bůh miluje míň jenom proto, že se nemohu stát svatým z vlastních sil, svým vlastním způsobem? Naopak – miluje mě tím víc, jelikož bez něho jsem neohrabaný a bezmocný. Pod rouškou toho, čím nyní jsem, mě už vidí takového, jakým se stanu čistě díky jeho obdarování, a to ho těší… A proto to těší i mne, proto spoléhám na jeho velkou lásku, která je mou radostí.

(Thomas Merton, Jonášovo znamení, překlad Marie Sommerová)

Síly zla jsou mocné, přísné, velkolepé a bombastické. Síly života jsou velice laskavé, značně zranitelné, nesmírně slabé a někdy dokonce stěží postřehnutelné. Mnohem důležitější než říci „ne“ silám smrti je znovu a znovu říkat „ano“ těmto křehkým a zranitelným zdrojům života. To proto bychom měli milovat chudé, postižené, osamělé, izolované, všechny bezvýznamné kolem nás.
Jsem přesvědčen, že tento svět bude spasen skrze maličké, skrze ty, kteří nejsou vidět. Ptejte se sami sebe, kde tyto maličké hledat. Někteří mohou žít ve vašem sousedství, byť by to byl jen jeden jediný člověk, ale skrze něj se dostanete do kontaktu se životem. Může to být osamělá žena, umírající člověk, malé opuštěné dítě nebo chudák, který přešel hranice a prosí: „Nebylo by tu pro mne místo?“

(Henri Nouwen /1932–1996/, proslov během valného shromáždění presbyteriánské církve USA, červen 1985)