Doporučujeme
Ježíš padá pod křížem poprvé. Každý z nás má za sebou spoustu „prvních pádů“. Poprvé přijde okamžik, kdy vědomě neposlechneme rodiče, dojde na první lež, první sexuální provinění. Když se z nás stanou rodiče, přijdou další první pády: najednou nám k veliké hanbě dojde, že se chováme tvrdě k dítěti, které jinak nevýslovně milujeme. Své první pády po vysvěcení prožívají i kněží.
První pády provází hanba a popírání. Otřásají totiž představou, kterou jsme si o sobě udělali. V takové chvíli si připomeňme, že Ježíš je nám nablízku, že nese hanbu všech, kdo poprvé upadnou, a bude tak činit i nadále.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 3. zastavení)
Nefilosofujte nad svými vlastními nedostatky, ve svobodě pokračujte v nastoupené cestě… Když je Bůh s námi, čeho bychom se měli obávat? A je třeba být spokojeni, protože On je opravdu s námi a je nám nablízku.
(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)
„Dal svůj život jako výkupné.“ Ale komu bylo to výkupné vyplaceno? (…)
Do této otázky mi vnesla světlo úvaha o tom, co prožívají lidé závislí na drogách. Člověk užívající drogy je současně svým vlastním katem i zajatcem. Stejně tak je člověk i první obětí svého hříchu, jehož podstatou je touha být (není to směšné?) vlastníkem sebe sama. Hříšník je stejně jako člověk závislý na drogách první obětí svých omylů. Vykoupení rozumím takto: vymkli jsme se Bohu, uprchli jsme od něj, načež ten, který přišel o své vlastnictví – Bůh –, jde za zlodějem (za námi) a říká mu: „Zaplatím ti, aby se vrátil. Dám ti sám sebe jako výkupné, abys zanechal toho černého obchodu a neprodával už pod cenou to vrcholné umělecké dílo, kterým je člověk; místo toho se vrať, kam patříš.“ To Láska sama se učinila služebníkem a darovala se zloději.
(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)
Mnozí neudělají pořádný pokrok v křesťanském životě, protože uváznou v kajících skutcích a jiných zvláštních cvičeních a zapomenou na to hlavní: že jediným smyslem a cílem takových cvičení je láska k Bohu. Když se toho nedbá, projeví se to brzy v jednání i ve skutcích těchto lidí. Proto nacházíme tak málo pravých ctností.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)
Nic z toho, co kající hříšník předkládá Božímu milosrdenství, nemůže zůstat bez Jeho odpuštění. Z tohoto důvodu nemůže nikdo klást meze milosrdenství, které navždy zůstane úkonem velkorysosti nebeského Otce, bezpodmínečné a nezasloužené lásky. Nemůžeme se proto vystavovat riziku, že budeme odporovat plné svobodě lásky, s níž Bůh vstupuje do života každého člověka.
Milosrdenství je konkrétní skutek lásky, který odpuštěním přetváří a mění život. Tak se projevuje Jeho božské tajemství. Bůh je milosrdný, jeho milosrdenství trvá navěky, od pokolení do pokolení objímá každého člověka, který v Něho důvěřuje, proměňuje ho a obdarovává svým vlastním životem.
(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 2; 2016)
Když tedy viděli všeobecnou touhu po míru, představitelé komunismu předstírali, že právě oni jsou těmi nejhorlivějšími stoupenci a šiřiteli hnutí za celosvětový mír. Zároveň ale podněcují k nesmlouvavému třídnímu boji, při němž se prolévají potoky krve, a když cítí, že nemají vnitřní záruku míru, budují obrovské ozbrojené síly. Podobně pod jmény, která ani vzdáleně nepřipomínají komunismus, zakládají různá sdružení a periodika, která pak slouží výhradně pronikání jejich idejí do prostředí, kam by se jinak jen velmi obtížně dostávali.
Postarejte se o to, ctihodní bratři, aby se věřící nenechávali oklamat! Komunismus je vnitřně zvrácený, a proto nelze připustit, že by s ním mohl na jakémkoli poli spolupracovat ten, kdo chce usilovat o záchranu křesťanské civilizace.
(Pius XI., encyklika Divini Redemptoris; odst. 1255–6; 19. března 1937)
Válka je strašné zlo – právě proto, že je zneužitím moci a svobody, kterou Bůh dal. Bůh vždy nezasahuje, protože by z nás činil mechanismy, loutky. Dal k dispozici vše, nakonec i svého Syna, aby člověk nedělal zlo. […] Válka je strašné zlo, protože netrpí jen člověk, ale trpí v nás i Bůh: Duch Boží v nás úpí, Kristus je v nás lidech bez přístřeší, hladoví a umírá. Ve své všemohoucnosti se stal bezmocným. Není jen nad námi, je v nás. Proto je válka – viděno teologicky – nejen bratrovraždou, ale i bohovraždou.
(Josef Zvěřina /1913–1990/, úryvek z textu Neomylný člověk, Katolické noviny 21. září 1969)
Ježíš přijímá kříž… Máme-li být jeho učedníky, musíme přijmout svůj kříž a s ním ho následovat. Může to znít poněkud masochisticky – jako bychom museli stát o utrpení. Skutečný význam je ovšem ten, že máme mít odvahu přijmout darovaný život s jeho radostmi i utrpením, se vším požehnáním i omezeními. Nemá smysl přát si být někým jiným.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 2. zastavení)
Mám srdce plné radosti nad tím, co mi říkáte o církvi, že ji milujete stále víc a víc. Když na ni hledíme očima víry a lásky, musíme přece velebit Boha za to, že nás do ní povolal! Vše, co je v nás, prošlo dvaceti stoletími a přišlo k nám jejím prostřednictvím. A Ježíš ji tolik miloval a „získal si ji za cenu své krve“. Proč by nám nepomáhal, abychom jí zůstali věrni?
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
To znamení, které Ježíš slíbil generaci, jež mu nerozuměla, bylo „znamením proroka Jonáše“ – to je znamení jeho vlastního zmrtvýchvstání. Život každého mnicha, každého kněze, každého křesťana je poznamenán znamením Jonášovým, protože my všichni žijeme z moci Kristova zmrtvýchvstání. Ale já cítím, že můj život je obzvláště zpečetěn tímto velikým znamením, které křest, řeholní povolání a kněžská služba vpálily až do kořenů mého bytí, protože stejně jako Jonáš cítím i já, že putuji ke svému osudu v břiše paradoxů.
(Thomas Merton /1915–1968/, úvod k deníku vydanému pod názvem Jonášovo znamení)
Pozvánka ZDE>>>