KARMEL

Dnes ráno jsem trpěla, poněvadž jsem nevnímala Boha. Zdálo se mi, že mé srdce je jako ze železa. Vzývala jsem však Ducha svatého a říkala jsem: „To ty nám dáváš poznat Krista. Apoštolové s ním pobývali dlouho a nerozuměli mu, ale jediná kapka tebe stačila na to, aby mu porozuměli. Ty učiníš, že i já mu porozumím. Kapka tebe mi stačí, abys mi ukázal Ježíše takového, jaký je.“

(Miriam od Ukřižovaného, myšlenky)

(OCD • svatá • památka 25. srpna)

Texty propria

Miriam se narodila 5. ledna roku 1846 v Abellinu, malé galilejské vesnici na půli cesty mezi Haifou a Nazaretem. Její arabští rodiče, Georges Baouardy a Miriam Schahyn, již před ní měli dvanáct synů, kteří však všichni zemřeli v útlém věku. Podle řecko-melchitského ritu, k němuž rodina patřila, byla holčička po deseti dnech pokřtěna a biřmována ve vesnickém kostele sv. Jiří. O dva roky později se narodil její mladší bratr Pavel. Dětem však záhy zemřel tatínek a o několik dní později i maminka. Miriam se ujal strýc z otcovy strany, Pavlík vyrůstal v rodině tety. Oba sourozenci se již nikdy neviděli.

Snad mi namítnete, že nemůžete získávat duše pro Boha, protože nemáte dostatečné prostředky, že byste to s velkou chutí dělaly, ale že nevíte jak, když nemáte ani učit ani kázat, jak to dělali apoštolové. Jak jsem vám řekla na jiných místech, ďábel nám někdy vnuká velké touhy, abychom se ukolébali tím, že toužíme po neuskutečnitelných věcech a zanedbávali ve službě Bohu to, co uskutečnit můžeme. I když vaše modlitba prospívá celému světu, přesto se spokojte s tím, aby prospívala těm, jež žijí s vámi. Vždyť to není málo, dosáhnete-li svou pokorou a umrtvováním, svou službou sestrám a láskou k nim a svou láskou k Bohu, že se stanete ohněm, který je všechny zanítí. Zkrátka sestry – a tím končím – nestavme věže bez základů. Pán totiž více hledí na lásku, s jakou díla konáme, než na jejich velkolepost. Z toho, co skutečně uvedete ve skutek, Pán vyrozumí, že jste ochotny vykonat mnohem víc, a dá vám takovou odměnu, jako byste mu získaly mnoho duší.

(Terezie od Ježíše, Hrad v nitru VII.IV,14; překlad J. Koláček s přihlédnutím k pracovnímu překladu V. Kohuta)

Radost není jen emoce. Je to rozhodnutí umístit své štěstí tam, kam správně patří, a držet se toho, co je pravdivé a skutečné, ať už to cítíme, nebo ne. Slunce existuje a svítí, i když zrovna vidíme jen zamračenou oblohu. Možná ho po nějakou dobu neuvidíme, ale můžeme si být jisti, že je na svém místě. Víme to odjakživa a občas si s tím vědomím budeme muset vystačit. Máme prostě milovat, jednat, modlit se a pracovat ve světle této pravdy.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Pokorný karmelitán bude oprávněně a s velkým jásotem radostně říkat: Pohleď, Královna nebe je mou Sestrou, proto jednám s důvěrou a mé srdce se nebude bát…

(Daniel od Panny Marie O.Carm. /1616–1678/, Speculum carmelitanum, Antverpy 1680)

Nepřikládám svým snům velký význam, ostatně, zřídka se mi zdá něco symbolického, a říkám si, jak je to možné, když celý den myslím na Pána Boha, že se jím víc nezabývám ve spánku… Obyčejně se mi zdá o lesích, o květinách, o potocích a o moři, a téměř pokaždé vidím hezké malé děti, chytám motýly a ptáky, jaké jsem nikdy neviděla. Vidíte, má Matko, mé sny vypadají poeticky, ale nejsou ani zdaleka mystické.
Jedné noci po smrti Matky Jenovéfy jsem měla sen, který mě naplnil útěchou: zdálo se mi, že píše závěť a že každé sestře dává nějakou věc, která jí patřila. Když přišla řada na mě, myslela jsem, že nedostanu nic, protože už jí nic nezbývalo, ale ona se zvedla a třikrát mi s pronikavým důrazem řekla: „Vám nechávám své srdce.“

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 79r)

Domnívám se, že když duše nalezne Boha, nepřestane ho hledat. Boha nelze hledat tím, že chodíme křížem krážem, nýbrž prostřednictvím tužeb našeho srdce. A když ho duše šťastně nalezne, její touha po něm se neuhasí, ale naopak rozhoří. Cožpak plnost radosti znamená vyčerpání touhy? Je to spíš jako olej vylitý do plamenů. Tak to je. Radost dojde svého naplnění, ale touha tím nekončí, a proto ani hledání Boha.

(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, kázání na Píseň písní II)

Ne, Pán od něho nežádá sto tisíc franků, žádá mnohem víc, žádá vše. A teprve až dáme vše, přijde odpověď: ta nejčastěji neodstraní trní, ale způsobí, že to trní rozkvete.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Lidé jdou k Bohu vždycky, když bída je drtí,
o pomoc volají, o štěstí prosí a chléb,
o záchranu z nemoci, viny a smrti.
Křesťané, pohané, všichni v tom,
všichni jsou stejní.

Lidé jdou k Bohu, když hodina nouze ho drtí,
je chudý, je potupen, přístřeší nemá a chléb,
je obklíčen hříchem, je sklíčen slabostí smrti.
Křesťané při Bohu stojí v jeho utrpení.

Ke všem lidem jde Bůh, když bída je drtí,
tělům i duším dosyta dává svůj chléb,
za křesťany, pohany umírá křížovou smrtí
a obojím dává odpuštění.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, báseň z nacistického vězení, léto 1944; překlad Václav Renč; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Více ZDE>>>