KARMEL

Nejlépe je nemyslet ani na X., ani na sebe, ale své myšlení i svou modlitbu soustředit na Ježíše, který tu je mezi námi přítomen. A jakmile opustíme ostatní a myslíme na Něho, pak je to On, kdo myslí na ty, jež milujeme.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Věčný Bože, svatý Majestáte, shlédni na naši bezmoc a naši nevěru! Kéž Ti můžeme poděkovat, že jsi rozbil náš falešný obraz o Tobě, že můžeme sdílet svatou pošetilost Tvé lásky. Bože, víme, že nyní nadchází Tvá hodina, hodina Ducha Svatého, jenž nás vtahuje do víru Tvé lásky! Vyveď nás z naší tísně, zbav nás našeho odporu! Kéž spatříme Tvou lásku, kterou nemůžeme pochopit, svatý, věčný Majestáte!
Doveď ubohé, tísní naplněné selhání našeho těla a krve ke svatému Tělu a Krvi své lásky.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 11; v době 2. světové války)

Pokud jde o mne, chválím odpoutanost víc než všechnu lásku. Mám tento důvod: v lásce je nejlepší to, že mě nutí milovat Boha, zatímco odpoutanost nutí Boha, aby miloval mě. Avšak je mnohem vznešenější přinutit Boha, aby přišel ke mně, než usilovat o to, abych šel k Bohu, protože Bůh může do mne vstoupit s mnohem větší intimností a lépe se se mnou spojit, než bych se já mohl spojit s ním…

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Traités)

Stejně jistě jako nás Bůh lituje a soucítí s námi, tak jistě po nás Bůh touží a žízní; a působení této Kristovy touhy nám umožňuje na jeho touhu odpovídat…

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 31)

To, co Vám říkají ti, kteří Vás milují, je pravda a máte si počínat podle toho. (…) Bůh Vás má raději, když si před ním hrajete a jste si jista jeho láskou.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Nejdůležitější je pokoj Kristův. Pán Ježíš řekl, že ho svět nemůže dát, protože ho nezná. Není třeba si dělat starosti, pokud ho neprožíváme, protože ho v nás může být víc, než se nám zdá, a starosti nám pouze zkracují perspektivu vlastních hlubin.

(Karol Wojtyła /1920–2005/, korespondence z 60. let)

Když má někdo odpovědi na všechny otázky, ukazuje tím, že není na správné cestě. (…) Bůh nás nekonečně přesahuje, je pro nás stále překvapením a není na nás, abychom určovali, v jakých dějinných okolnostech ho můžeme nalézt, protože doba, místo a způsob setkání nezávisí na nás. Kdo chce mít všecko jasné a jisté, pokouší se mít kontrolu nad Boží transcendencí.
Podobně si nelze činit nároky na rozhodování o tom, kde se Bůh nenalézá, protože on je tajemně přítomný v životě každého člověka, v životě každého jednotlivce tak, jak to sám chce; a my to nemůžeme našimi domnělými jistotami popírat. A i když je něčí život katastrofou, i když vidíme, že je rozbitý neřestmi nebo závislostmi, je Bůh v takovém životě přítomný. Jestliže se necháme vést víc Duchem než naším rozumováním, můžeme a musíme hledat Pána v každém lidském životě.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 41–42; 2018)

Máme před svátkem Prostřednice milostí. Posvěcení je jen dílem Boží milosti. Kam tedy půjdeme pro milost, když ne k Prostřednici všech milostí, k Neposkvrněné? Jak máme hledat Pána Ježíše, když ne skrze ni? Máme být zkrátka vychováni Matkou Boží podle Ježíšova vzoru: vždyť kdo jiný vychoval Pána Ježíše než ona?

(Maxmilián Maria Kolbe /1894–1941/)

Ó, můj pravý Bože a Pane! Pro duši, kterou unavuje samota způsobená Vaší nepřítomností, je velkou útěchou vědomí, že jste ve skutečnosti přítomen všude. Ovšem když se vzmáhá prudkost lásky a velké poryvy tohoto trápení, co jí prospěje, můj Bože? Vždyť rozum je rozrušen a schopnost rozpoznat tuto pravdu se ukrývá, takže to duše nedokáže vycítit ani poznat.
Poznává jen to, že je od Vás vzdálena, a nepřipouští žádný lék. Srdce, které velmi miluje, totiž nepřipouští žádnou radu ani útěchu. Pouze od toho, kdo je zranil.
S jakým slitováním a s jakou líbezností, s jakou rozkoší a s jakou něhou a s jak velikánskými projevy lásky léčíte tyto rány, které jste způsobil šípy téže lásky! Ó, můj Bože a Odpočinku od všech mých trápení, jak jsem hloupá! Jak by mohly existovat lidské prostředky k léčení toho, co onemocnělo působením božského ohně?

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 16,1.2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Nesmíš podléhat ustavičným obavám, že v životě neděláš nic cenného nebo nic, co by bylo úměrné Tvým tužbám a Boží milosti. Myslím, že děláš dost – mnohem víc, než je vidět. K čemu se však vůbec zneklidňovat těmito otázkami? Což nestačí v nitru chovat velké ambice a věrně se snažit je uskutečnit, abychom měli právo se spolehnout, že Bůh zajistí jejich konečný úspěch? Možná ještě víc usiluj o to, aby ses – s ohledem na všechny věci – ztrácela v Bohu, až už ani nebudeš chtít vědět, zda na tomto světě děláš hodně, nebo málo, a jen budeš šťastná, že Jej v sobě cítíš, na počátku a na konci každé touhy a každého činu.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 5. srpna 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)