KARMEL

Všechno bude dobré. To, že náš dobrý Pán miluje něžnou láskou všechny, kteří budou spaseni, a něžně a kdykoliv potřebují je utěšuje, znamená toto: Je pravdou, že hřích je příčinou veškeré této bolesti, ale všechno se napraví a každá záležitost se srovná. Tato slova mi byla zjevena s největší něhou, aniž by mě nebo kohokoliv, kdo bude spasen, kárala.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 27)

Získat vše modlitbou, ztišit se, setrvávat v tichosti, přečkávat, přečkat sebe samu. Pán Bůh ukazuje cestu v tichosti, usebranosti a modlitbě.
O věrnost a trpělivost,
o věrnost a důvěru,
o věrnost tehdy, když je těžko,
o důvěru tehdy, když je tma,
prosím tiše, beze chvatu.

(Wanda Półtawská /* 1921/, deníkový zápis z 13. 8. 1963)

Otče na nebesích
jak bych ti byl vděčný
kdybych se této věci zbavil.
Ale musím-li to nést až do svého konce
jsem připraven.

Není to žádný krásný kříž
ale kříž tvého Syna byl také tvrdý.

I to chci snášet
že nemohu přesně rozlišit
co je nemoc a co hřích.

Jen o to tě prosím:
Pomoz mi
abych tento hřích překonal.

Chci trpělivě nést svůj kříž.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM)

Tvé srdce je stvořeno, aby milovalo Ježíše, aby ho vášnivě milovalo, modli se, aby nejkrásnější léta tvého života neuplynula v přeludech a obavách. Máme jen krátké chvilky svého života, abychom milovali Ježíše, ďábel to dobře ví, proto se snaží, abychom je promrhali zbytečným trápením…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 92, Marii Guérinové, 30. května 1889)

Odevzdala jsem se Marii jako Matce a žádala ji, aby vyprosila pokoj mému duchu, mučenému temnotami víry. Napadlo mě, že jednoho dne se budu na tyto hořkosti dívat s velkou radostí, budu-li je snášet z lásky k té, kterou obdivuji a miluji jako svou drahou Matku. A už teď mi naděje na tuto radost osušovala slzy. Tato myšlenka mě naplňovala láskou. Tato láska mi utrpení činila sladkým.

(Marie Terezie Scrilli /1825–1889/)

Právě jsme přišli z prvních nešpor Narození Panny Marie. Jsem plný těch šťastných antifon a mám radost ze svátku a z toho, co znamená, protože skrze ni přijdeme do nebe. „Coeli fenestra facta es – Ty jsi oknem do nebe.“ Jsem rád, že v našem řádu vstupujeme do nebe oknem. Mám za to, že tento řádek hymnu byl v římské liturgii zreformován, a tak zbytek církve vchází dovnitř slušněji dveřmi. Ale my cisterciáci se tam ještě dostáváme oknem.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis ze 7. září 1947)

V každé minutě chce, abyste vycházela ze sebe a zanechávala všech starostí, abyste se uchylovala do této samoty, kterou si vyvolil v hloubi vašeho srdce. On je stále tam, i když to necítíte; čeká na vás a chce s vámi uskutečnit „podivuhodnou výměnu“, jak zpíváme v krásné liturgii, důvěrnost Snoubence a snoubenky. Vaše slabosti, vaše chyby, všechno to, co vás skličuje, ze všeho toho vás chce tímto nepřetržitým kontaktem vysvobodit On. Neřekl snad: „Nepřišel jsem, abych soudil, ale abych spasil“?

(Alžběta od Trojice, dopis 249)

Láska není nikdy abstraktní, nýbrž je vždy konkrétní. Je pro druhé, jako byla láska Kristova pro nás. V takové lásce je dokonalost, ne v zachovávání předpisů. Ty mají sloužit lásce, jejímu prohlubování. Láska není nikdy hotová. Při jejím růstu je hlavním činitelem Bůh, a ne my. Nechte ho také něco dělat a odevzdávejte se tak, jak jste, se všemi omezeními a slabostmi.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 12. června 1994)

Bez účinné a ustavičné Boží pomoci nemůžeme uniknout četným nebezpečím pozemského života. Proto bychom se měli neustále modlit! Ale jak se k Němu můžeme modlit, když nežijeme v Jeho přítomnosti? A jak můžeme přebývat v Jeho přítomnosti, nemyslíme-li na Něj častěji? A jak na Něho můžeme myslet častěji, když neusilujeme o to, abychom navykli své myšlenky na Něj a tak je posvětili? Mohla bys mi namítnout, že říkám stále totéž. Vím to.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 10)

U Vás není v pořádku to, že nesnášíte sám sebe, a Ježíš Vás přitom nese s takovou láskou! Rozčilujete se nad svou ubohostí, nad zraněními své duše, místo abyste říkal: „Ach, Pane Ježíši, proč by mě to mělo udivovat?“

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)