KARMEL

Když člověk po dlouhou dobu každodenně přistupuje ke svatému přijímání, víra sama ho pobízí, aby alespoň jednou za den do modlitby vložil celé své srdce – a to právě při díkůčinění. Není a nebylo jediného přijímání, které by do mé duše nepřineslo o trochu víc teologální lásky. A to, co do mne Pán vložil, ve mně zůstává. Je pravda, že vlitou víru a lásku člověk nepociťuje. To ale není důležité.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu Žít, žít)

Láska nehledá příčinu ani plod mimo sebe. Jejím plodem je její konání. Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval. Veliká věc je láska; avšak jestliže se vrátí ke svému počátku, jestliže je vrácena ke svému původu, vlita zpět do svého pramene, stále z něho bere zdroj, z něhož může ustavičně vytékat. Ze všech hnutí, myšlenek a citů duše je láska to jediné, čím může tvor, třebaže nerovně, odpovědět Původci nebo mu oplácet podobným. (...) I když tvor miluje méně, protože je menší, přesto, miluje-li celou svou bytostí, nechybí nic tam, kde je cele.

(sv. Bernard z Clairvaux, kázání na Píseň písní, Sermo 83,4.6)

Nevyhledávejte utrpení podle Vašich plánů, nýbrž přijímejte utrpení, která Vám Bůh každodenně posílá. Jsou Jeho darem a pro nás možností proměňovat tento Jeho dar v náš dar Jemu. Přijímejte i ty negativní city, ať jsou Vám vědomé a vypořádejte se s nimi, vykřičte je, když je to možné. Měřítkem naší lásky k Bohu a bližním je naše láska k nám samým. Proto je třeba si říkat: měj se rád, neškoď si!

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 26. listopadu 1993)

Ježíši, dovol mi, abych ti řekla v přemíře své vděčnosti, že tvá láska jde až k bláznovství… Jak můžeš chtít, aby se před tímto bláznovstvím mé srdce nevrhlo k tobě? Jak by má důvěra mohla mít hranice? … Já vím, svatí se pro tebe dopouštěli bláznovství, dělali velké věci, protože to byli orli… Ježíši, já jsem příliš malá, než abych dělala velké věci… Mým šílenstvím je naděje, že tvá láska mě přijme jako oběť…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. B 4v)

Jak
Jak vypadá tvůj dnešní den
tak bude jednou vypadat celý tvůj život.

Bude v něm tolik četby Písma, vnitřní modlitby
života v otevřené Boží blízkosti a sebekontroly

kolik je toho dnes.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, leden 1983)

Po celé ty prázdniny musíte hodně odpočívat. … Pobývejte však ve vnitřním ztišení před Ježíšem, před Trojicí, která je tajemstvím Pokoje.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Byla bych velmi šťastná, kdyby svatá Panna při svém nanebevzetí vzala s sebou všechny tvé starosti, přítomné, minulé i budoucí.

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 207, adresovaný o svátku Nanebevzetí mamince)

Napsal jsem už ve svém minulém dopise, že Bůh nechává často trpět tělo, aby vyléčil nemoc naší duše. Jen důvěru! Udělej z nouze ctnost! Pros Boha ne o osvobození z tělesných útrap, nýbrž o sílu, abys z lásky k Němu snesla všechno, co On chce a jak dlouho se Mu zlíbí.
Vím, že taková modlitba je tvrdá pro naši přirozenost, ale Bůh to přijme tím raději – v tom je velká útěcha pro ty, kteří Ho milují. Láska se posiluje v utrpení. Když člověk Boha miluje, trpí pro Něho s radostí a odvahou. Udělej to tak, prosím Tě: hledej útěchu v Něm. On je jediný lékař veškeré naší nemoci. On je Otec ubohých, vždycky hotov nám pomoci. Miluje nás nekonečně víc, než si dovedeme představit. Miluj Ho tedy a nehledej pomoc u nikoho jiného než jen u Něho. Doufám, že tuto pomoc už brzy zažiješ. Bůh buď s Tebou. I já jsem se svými slabými modlitbami u Tebe a jsem stále v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj…

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 14)

Je to naprostá pravda: nikdy nebudeme dost milovat. Ale Pán Bůh, který ví, z jakého bláta nás uhnětl, a který nás miluje mnohem víc, než může matka milovat své dítě, nám řekl – On, který nelže –, že neodmítne toho, kdo k němu přichází…

(Charles de Foucauld (1858–1916), korespondence)

Ano, také tebe chci vyléčit z tvé slabé víry, z tvého života, který je spíš po mém boku než ve mně, z toho, jak málokdy a slabě vnímáš mou přítomnost. Mysli na tohle: můj velký Přítel, můj Snoubenec není nepřítomen. Je jenom neviditelný a nehmatatelný, ale je tady, v bláznovství lásky. A vezmeš z mé lásky a obětuješ mi ji, jako by byla tvá. Chceš? Tuto noc… hned… navždy…

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 23. července 1942)