KARMEL

Když čtu v evangeliu, že Maria „spěchala do jednoho judského města v horách“, aby prokázala službu lásky své příbuzné Alžbětě, vidím ji kráčet tak krásnou, klidnou a důstojnou, tak usebranou uvnitř se Slovem Božím. Její modlitba byla vždy ve shodě s modlitbou Jeho: „Hle, zde jsem!“ Kdo? „Služebnice Páně“, poslední z jeho stvoření: ona, jeho Matka! Byla tak pravdivá ve své pokoře, neboť setrvávala v zapomenutí na sebe, nevědění o sobě a osvobození od sebe samé, takže mohla zazpívat: „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný … od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení.“

(Alžběta od Trojice, Poslední ústraní 40)

Když dovolíš lidem, aby mě chválili, nebudu se pro to soužit. Necháš-li je, aby mě haněli, nebudu se trápit o nic víc, ale budu rád. Sešleš-li mi práci, chopím se jí s radostí a bude mi útočištěm, protože je to tvá vůle. A sešleš-li mi klid, spočinu v tobě. Jen mě chraň přede mnou samým. Chraň mě před mou vlastní soukromou otravnou snahou všechno měnit, jednat bez důvodu, se vším hýbat pouze kvůli pohybu, porušovat všechno, co jsi ustanovil. Nech mě spočinout ve tvé vůli a ztišit se. Pak světlo tvé radosti prohřeje můj život. Její oheň bude hořet v mém srdci a zářit na tvou oslavu. A pro to žiji. Amen, amen.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 16. listopadu 1947)

Jak jsem Vám psal posledně, přijímejte svou nedokonalost a slabost a dovolte i druhým být nedokonalí. Síla Boží působí jen v lidské slabosti. Kdyby se lidé mohli stávat dokonalými vlastními prostředky, nemusel Ježíš přijít na svět, nepotřebovali by Spasitele a Vykupitele. Kristus je naše cesta k Otci a cesta Otce k nám, je světlem na naší cestě k Bohu. Je třeba se vždy utíkat k prameni a pít z něho.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 21. února 2002)

Můj Ježíši, když jsem nepochopená a má duše je unavená, toužím zůstat chvíli sama jen s Tebou. Řeč smrtelníků mě nepotěší, neposílej mi, Pane, takové vyslance, kteří mluví jen sami ze sebe, co jim nadiktuje jejich přirozenost. Takoví těšitelé mě velice unavují.

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1461)

Není o tom pochyby, musíte nadále pokračovat v každodenním díle, v temnotě víry, nedívat se po konkrétních výsledcích (může se zdát, že neexistují), ale upírat oči na onu Lásku, která Vám z hloubi nebe otevírá svou náruč. V pátek byl svátek svatého Jana od Kříže. Víte, co říká o temnotě: že je lepší a bezpečnější než světlo. Přijměte ji s touto láskou a ona Vás, ať si je jakkoli bolestná, nikdy nerozdrtí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Tvůj krásný dopis mě velmi potěšil, je potravou pro mou duši. (…) Ve mně není stále nic, stále temná noc. Kdepak je doba, kdy jsem četla uchvácená, silná, odvážná, svatého Jana od Kříže a s duší rozradostněnou vzlétala tak vysoko! Minula doba, kdy jsme „splétaly girlandy z květin a vybraných smaragdů za čerstvých jiter…“

Vše, co přichází z jeho rukou, je dobré, protože to jsou ruce lásky. Jestliže nám občas svým dotekem působí tak velikou bolest, pak je to, jak říká svatý Jan od Kříže, ne proto, že by jim chyběla něha, ale proto, že naše zranění jsou příliš veliká.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ó lásko, nevýslovná lásko,
jestliže v době, kdy byl člověk stromem smrti,
jsi ho změnil ve strom života tím,
že ses narouboval na člověka, ty, živote…
jestliže jsi toto udělal, můžeš tedy nyní
zachránit celý svět, který se neumí naroubovat na tebe.
(…)

Vtělení pramení z Boží dobroty, ale jako první se nám ukáže jedna tak úžasná, zářivá a překvapivá věc, že září jako oslepující znamení: totiž nekonečná pokora, již toto tajemství skrývá…

Teologové toho napsali mnoho o Vtělení jako ústředním momentu našeho vykoupení a vrcholném okamžiku v dramatu dějin spásy. Málokdy se ale zamýšlíme nad základním smyslem této nauky, že totiž i Bůh zná pocit zimy, únavy, hladu a bolesti, protože také On přijal tělo.