KARMEL

Nacházela jsem se v neprostupných temnotách aniž bych tušila, odkud vyhlížet paprsek světla. Měla jsem za to, že si za všechno můžu sama a že si nic jiného nezasloužím, a tak jsem neustále opakovala: Stvoř mi čisté srdce, Bože, a obnov ve mně ducha vytrvalosti! V tomto mučivém stavu, který ani neumím kloudně popsat, jsem neměla nikoho, o koho bych se mohla opřít. Boha už jsem nenacházela, světlo víry mi bylo také vzato, naděje a vnímatelná láska byly ty tam. Všem těm temnotám a pokušením šel v patách strach, že se pro svou nedostatečnost a malost dočkám rozpuštění kongregace. Na to jsem říkala: Pane, sama ze sebe nemohu vůbec nic. Ale i kdybych snad mohla, nechtěla bych, vždyť netoužím po ničem jiném, než aby se ve mně, nade mnou, okolo mě … voluntas tua fiat. Má-li kongregace mým přičiněním pokračovat, pospěš mi na pomoc, fiat. A jestli mám své dílo opustit a přijít k Tobě, s obavou, že spolu s mým životem zanikne i ono, fiat. Jestli chceš, abych ještě chvíli žila a ztrápená bezmocně přihlížela, jak se hroutí, co jsem vybudovala a čeho dosáhla … fiat. Ano, můj Bože! Stále budu opakovat, ať se stane, co Ty chceš … fiat. … Je-li to možné, odejmi od nás tento kalich.

(Marie Terezie Scrilli /1825–1889/, úryvek z autobiografie)

Existují předčasné smrti, ale tím nemám na mysli smrt mladých lidí, vždyť konec konců jakkoli krátký život může stačit k tomu, aby vyzrál. Skutečně předčasná je taková smrt, která nás zastihla ještě nepřipravené, abychom stanuli před Bohem, která nás překvapí v plném růstu, kdy si nejsme jisti svou vlastní tváří; kdy jsme ještě nedospěli do cíle, jehož jsme měli dosáhnout.

(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)

Náš Pán mi zjevil v plnosti své lásky, že na nás myslí, a ano, miluje nás teď, když jsme zde, a stejně tak nás bude milovat, až budeme tam, před jeho požehnanou tváří. Veškerá naše zdejší strádání pocházejí jen z nedostatečnosti naší lásky.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 37)

Tisíckrát šťastný je křesťan, jenž si může při smrti bez opovážlivosti docela potichu ve svém srdci opakovat Ježíšova slova Otci: „Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal.“

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Smrt, která je drásavým okamžikem, okamžikem roztržení lidské podstaty, se může v perspektivě plynoucího času nicméně projasnit a projevit jako bod nejvyšší zralosti lidského života. Může ji doprovázet pocit, že jsme dospěli do zralosti, že náš osud je skutečně naplněný, že přinášíme Bohu v oběť završený život, jenž nám – bude-li on chtít – otevře bránu do jeho věčnosti.

(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)

Pane
Nakonec vyposlechneš tiše celý můj život
ten celoživotní monolog ubožáka v tíživé samotě
abys potom řekl své slovo věčného života
a tak uzavřel dějiny duše.

Abys tím slovem
vřekl do srdce člověka Sebe samého.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, únor 1983)

Pán mi Vás dal poznat a svěřil mi Vaše duchovní vedení. Nebojte se, že by Vám po mém odchodu mohlo něco chybět. Slibuji před nebem i zemí, že o Vás budu pečovat i z nebe. Pak Vás budu moci častěji navštěvovat. Ale co to říkám? Budu stále s Vámi a budu bdít nad Vaším úsilím o svatost. A až se jednoho dne Pánu zlíbí povolat Vás k sobě, sám Vás představím nebeskému Ženichovi.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, dopis Giuseppině Morgerové, 1916)

To, na čem záleží, není krása slávy vlastních svatých, ale krása jejich slávy jako koruny Krista Krále. Krásná je poznámka v dopise svatého Jana od Kříže sestrám z Beas: „… uvidíme, jaké bohatství jste získaly z čisté lásky na stezce věčného života a jak vynikající postup činíte v Kristu, jehož nevěsty jsou jeho potěšením a korunou: a koruna není k tomu, aby ji hodili na zem, ale aby ji vzali andělé a serafové do rukou a s úctou a bázní posadili na hlavu svého Pána“.
Nikdo nikdy nenapsal nám, trapistům, takový dopis.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis ze 31. října 1948)

Čím dokonalejší lásku Pán Ježíš bude od Vás chtít, tím víc bude chtít, abyste milovaly jen Jeho a v Něm. Říkejte Mu stále, že Jej milujete, vyznávejte Mu svou lásku a On sám Vám bude ukazovat, jakou lásku si od Vás vyžaduje. On ve Vás bude vzbuzovat touhy po lásce a zraňovat láskou. To je hra lásky, i lidské, ale zde božské. Ze všeho se stane věc lásky, z modlitby a ze všech našich úkonů, z celého života. A nezapomeňme, že Duch svatý je „Dárce života i lásky“, a to skrze svou nejmilejší Snoubenku Pannu Marii. – Co Vám mám přát? Vyprošovat Vám tuto lásku a svolávat na ni požehnání.

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1994)

Sním o lásce, jakou jsem zatím nenašla vysvětlenou v žádné knize… a ještě méně doporučenou v radách pro řeholnice. Sním o tom, že lze všem dávat mnoho něžné lásky, která by vycházela z lidského srdce a přitom pramenila z Boží lásky, takže by nevedla k neblahému zmatku smyslů. Proč by řeholnice musely víc uzavírat své srdce, místo aby je víc otevřely, nejen v hloubce, ale i ve výrazu? Ubezpečuji Vás, že svět potřebuje lásku…

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, dopis P. René Voillaumovi, Du Sahara au monde entier 242)