KARMEL

Vážený pane,

dnes jsem se dověděla, že jste to byl s největší pravděpodobností Vy, kdo nás udal. Strávila jsem deset měsíců v koncentračním táboře. Můj otec zemřel po devíti dnech věznění. Moje sestra také ve vězení zemřela.

Když člověk pozná chudobu své modlitby, cítí potřebu věnovat jí alespoň hodně času. A když jí věnuje hodně času, začíná skutečně získávat to, v co doufal.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)

A čím těžší ti hřích připadá, tím ochotněji ho Bůh odpustí a přijde do duše, aby ten hřích vyhnal. Ostatně každý si nejvíc pospíší odstranit to, co je mu nejvíc protivné. A čím větší a těžší jsou hříchy, o to raději a rychleji je Bůh odpouští, protože jsou mu proti mysli. A když se pak božská lítost pozvedne k Bohu, zmizí všechny hříchy v propasti Boží dřív, než bych stačil mrknout okem, a rozplynou se v nic tak dokonale, jako by se nikdy nestaly – jen když tu byla dokonalá lítost.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Naučení 13)

Mé malé srdce je plné bezmoci, neboť není s to pojmout tu nesmírnou lásku… Můj Bože, když se vyléváš do malé nádobky stvořené bytosti, je to pro mne pravé mučednictví, neboť nejsem s to Tě v sobě obsáhnout.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)

O své blízké budoucnosti nevím nic… Zůstaneme v tomto úseku? Bude ofenziva? Vrátíme se k poklidnému životu v zákopech s režimem dovolených? – To není možné zjistit. Nepřetržitě tu kolují ty nejrozpornější řeči a nejhanebnější báchorky. Tři dny jsem nemohl sloužit mši a ještě nevím, kdy ji budu moci začít znovu slavit. Snažím se to vyrovnat tím, že v duchu (bohužel velmi zřídka a nedbale) konám ony dva základní náboženské úkony obětování a sjednocení, jejichž vůbec nejniternější realizací je mše. (…)

Náš Pán není náročný, ba naopak je velmi velkodušný a snadno odpouští každý dluh, byť by byl sebevětší. Proto je tak obdivuhodný při odplatě, že nenechá bez odměny ani prosté pozvednutí očí, vykonané s myšlenkou na Něho.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXIII,3)

Vždyť to nejste jen Vy, kdo je v každém okamžiku hnán sem tam – tím či oním zaneprázdňován. Je to Kristus ve Vás, protože se tak chce dávat jiným. Neodpírejte mu, aby se mohl stále dávat Vaším prostřednictvím. Svěřte se mu. Vaše pravá „řeč“, jak v modlitbě, tak v životě, je tato: „Pane Ježíši, odevzdávám se ti pro všechno, co ty chceš.“ Je jen jedno dobro: odevzdat se Kristu.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 12. prosince 1931)

Co se týče vedení našeho duchovního života, náš první a hlavní duchovní vůdce je skutečně Duch svatý. Celá naše modlitba a vnitřní nadpřirozený život milosti je jeho dílo. Krásně to řekla Panna Maria v La Salettě: „Blahoslavené duše pokorné, vedené Duchem svatým, ty se nikdy nezlomí.“ K tomu je třeba být prostý, pokorný, otevřený Duchu svatému, jako byla ona sama.

(P. Metoděj Minařík, OCarm. /1912–2003/, korespondence, 1989)

Být Božím dítětem znamená držet se Boha za ruku a konat jeho vůli, nikoli svoji. Znamená to vložit veškerou naději i obavy do jeho rukou a přestat si dělat starosti o vlastní budoucnost. Právě z takového postoje čerpá Boží dítě pokoj a radost. Přesto většina opravdově zbožných, a dokonce i statečných lidí ochotných přinášet oběti tento pokoj a radost postrádá… Znají sice podobenství o nebeském ptactvu a polních liliích, ale kdykoli se setkají s člověkem bez prostředků, bez stálého příjmu nebo pojištění, který si nedělá starosti o budoucnost, v úžasu nad tím kroutí hlavou.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Vánoční tajemství)

Bratře, nepočítejte s tím, že se stanete svědkem obecné obnovy – v křesťanstvu, mezi kněžími, v řeholních řádech –, která by byla jednohlasně vítána a s nadšením uváděna ve skutek. Složíte proto ruce do klína a budete nečinně čekat? Žijte svůj mnišský život i přes všeobecný úpadek. (…)