Současní lidé vyžadují od dnešních věřících, aby jim nejen „vyprávěli“ o Kristu, nýbrž aby jim ho v jistém smyslu „ukázali“. Naše svědectví by však bylo nesnesitelně ubohé, pokud bychom nebyli my těmi prvními, kdo kontemplují Kristovu tvář. (…)
„Hospodine, hledám tvou tvář.“ Tato starodávná žalmistova touha nemohla dojít lepšího a překvapivějšího vyslyšení než v kontemplaci Kristovy tváře.
(Jan Pavel II., apoštolský list Novo millennio ineunte, II,16.23)
Vánoce na Karmelu jsou jedinečné! Večer jsem šla do chóru a strávila jsem tam celou vigilii, stejně jako svatá Panna, v očekávání malého Boha, který se tentokrát měl narodit ne v jeslích, nýbrž v mé duši, v našich duších, protože On je skutečně Emanuel, Bůh s námi.
(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 155, tetám Rollandovým)
Zadívej se na jesličky a nepozastavuj se nad naivním ztvárněním některých z nich. To je výkupné za lidský pohled na božské skutečnosti. V tobě ať vzbuzují jen myšlenku na toho, který je tvůj Bůh a volá tě k následování, k duchu dětství a odevzdanosti. Ať máš jako Ježíš k Bohu důvěřivý vztah maličkého dítěte. Ať máš jako on něžnou odevzdanost vůči Panně Marii, jeho matce, a ve všem ať se na ni obracíš jako malé dítě, které potřebuje mít u své kolébky maminku. Kolébka, nad níž se nesklání matka, je něco bolestného…
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, Bulletin vert, 1945)
Buď vítán, Nový roku… Děkuji Ti, Pane, již předem za všechno, co mi Tvá dobrota sešle. Děkuji Ti za kalich utrpení, z něhož budu denně pít. Neubírej na jeho hořkosti, Pane, ale posilni mě, abych se dokázala z lásky k Tobě usmívat při hořkých doušcích, Mistře můj. Děkuji Ti za všechny útěchy a milosti, které nejsem schopna vypočítat. (…) Za to všechno Ti již dnes vzdávám díky, neboť možná ve chvíli, kdy mi podáš kalich, nebude mé srdce díkůčinění schopné.
(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, zápis z 1. ledna 1938, V. sešit, 1449)
Bůh Otec je jasem, jenž v sobě skrývá záři. A záře tato oheň ukrývá. Tento jas je Otcovou láskou. Z ní se všechny věci rodí a ona též všechny věci obklopuje, neboť ony čerpají z její síly. Je to Syn, který září z Otce – Syn, skrze něhož byli všichni tvorové stvořeni.
(Hildegarda z Bingenu /1098–1179/, dopis Eberhardu II., biskupovi z Bamberku, 1163–64)
Nejkrásnější a nejsladší, Nyní se celá Církvi |
(Hildegarda z Bingenu /1098–1179/, úryvek z hymnu Ave generosa, překlad Miroslav Zvelebil)
Celino,… co je to čas? Čas, to je jen přelud, sen… Bůh už nás vidí ve slávě, raduje se z naší věčné blaženosti!... Jak mě tato myšlenka blaží, chápu, proč s námi nesmlouvá…
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 108, Celině, 18. července 1890)
Zítra je svatého Silvestra a další rok je pryč. Kéž bych tak věděl, co jsem dělal k ospravedlnění své letošní existence – vyjma sbírání autorských honorářů, s nimiž klášter podporuje General Motors nákupem nových náklaďáků. Je tu jen jedna věc – a ta je lepší než cokoli jiného, co jsem ve svém životě udělal. Šest měsíců jsem sloužil mši. Tahle jedna zkušenost mě učí žít tak, že se nestarám o to, jestli žiju, nebo umírám.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 30. prosince 1949)
Necítíme-li v sobě něhu, světlo, lásku, znamená to, že je zde utrpení, a to je to nejkrásnější, co můžeme Ježíši přinést. A kdo ví, zda on od Vás nežádá právě to, abyste se té něhy vzdala ve prospěch ubohých duší, které ji potřebují, aby nepropadly nějakému strašlivému pokušení anebo aby se přiblížily Božímu světlu! Nepociťujeme-li štěstí, musíme se radovat z utrpení, které tím zakoušíme. A to bude Váš vánoční dárek. A Pán Bůh ho přijme, aby třeba osvětlil nějakou duši, která žije na Dálném východě nebo poblíž severního pólu. Vyzařování lásky je přece věc tak tajemná!
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Včera nás přišel pozdravit P. Voillaume a doporučil nám usilovat o duchovní dětství. Dítě věří svému otci, když je s ním, nemá vůbec strach, slepě mu důvěřuje. Nestará se o to, „co budu jíst“ zítra, protože ví, že od toho je tu on.
Jak by se zachovala a co by si asi pomyslela Maria, kdyby se nedala vést duchovním dětstvím vyvěrajícím z její víry? Pochopila by tajemství Ježíšova narození? Dokázala by přijmout nepochopitelné povraždění nevinných dětí? Jak to, že při něm Všemohoucí nezasáhl, když předtím zázračně vybídl Josefa k útěku? Je zbytečné klást další a další otázky. Život Bohočlověka je tak velkým tajemstvím, že do něj může proniknout pouze víra přijatá s prostotou dítěte. Moje cesta je právě tato.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 26. prosince 1954)
Marie, dej doopravdy své srdce Ježíši, on po něm žízní, hladoví, uchází se o tvé srdce do té míry, že je ochoten bydlet ve špinavé a temné komůrce, jen aby tě měl pro sebe!... Ach, jak bychom nemilovali přítele, který se spokojí s takovou krajní nouzí, jak bychom se opovážili vymlouvat se na svou chudobu, když se Ježíš připodobňuje své snoubence… Byl bohatý, a stal se chudým, aby spojil svou chudobu s chudobou Marie od Nejsvětější svátosti… Jaké tajemství lásky!...
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)