KARMEL

Když nás Bůh miluje, je vše ostatní relativní. Přijímám se s mými slabostmi a hranicemi. Představuji si, že v okamžiku smrti to každý člověk zažije. Jen láska Boží je to hlavní. Nemusím se snažit o lidské uznání, o to, co si druzí o mně myslí, mít strach před budoucností atd. To je osvobozující. Dovolte si luxus být slabá!

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 3. února 2002)

Nenacházím slova pro vyjádření milostí, které mi Pána dává … Chtěla bych být velkou světicí, abych získala od Boha milost obrácení srdcí a abych mohla dosáhnout toho, že ve všech bude možno pocítit plody Jeho krve. Nechtěla bych mít jen sama pro sebe milosti a dary Boží, ale chci sdílet s bratry všechno, co dostávám, abych mohla se všemi zasednout k prostřenému stolu božských milostí.

(Marie Anděla Astorch OSCCap. /1592–1665/)

Věčný Otče,
světlo víry živí oheň lásky v duši
a dává mu růst.
Duše nemůže planout ohněm milosrdné lásky,
jestliže jí světlo nezjeví tvou něžnou lásku k nám.
Ty, světlo, živíš a dáváš růst ohni v duši,
tak jako dřevo živí oheň hmotný.
Světlo nad všechno světlo!
Dobroto nad všechnu dobrotu!
Moudrosti nade všechnu moudrost!
Ohni, který předčíš každý oheň!
Neboť ty jediný jsi ten, který je,
a vše ostatní není nic,
jestliže to není skrze Tebe.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 17)

Zdá se mi, že život víry se svou bídou – když má člověk víru slabou a ještě ke všemu s tolika jizvami – i se svým požehnáním přes všechnu tu slabost, se podobá životu modlitby: spěje ke stále větší jednoduchosti. Jako se duše na cestě modlitby zpočátku modlí celou paletou afektů, ale nakonec se dokáže modlit už jen úkonem oddanosti, tak se mi zdá, že i víra, po zpracování všech možných oblastí života člověka se vrací k onomu prostému, syrovému, ale pro víru tak náročnému souboru několika písmen, která jsem našel při své návštěvě Říma vyškrabaná na stěně v Kalistových katakombách:

Když náš Pán při Poslední večeři ustanovil své první kněze, učinil tak nezávisle na poměru mezi jejich počtem a jakoukoli kultovní či misionářskou nutností. V jeho jednání a rozhodování jako by přátelství zaujímalo přinejmenším stejné místo jako pastorační potřeby. Kněžími se měli stát jednoduše ti, „které mu Otec dal“ a které sám na počátku svého působení vyvolil, „aby byli s ním“.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, pojednání Mnišské povolání a kněžství)

Jak jsi mne prosila v předposledním dopise, na poslední mši sv. jsem Tě „nabídl“ Bohu, jak jsem nejlépe mohl – a dělám to každý den, přičemž zároveň „nabízím“ sebe.
Nevím, jestli znáš tuhle modlitbu, trochu silnou, ale moc krásnou, od jednoho z našich Otců ze 16. století: „Ty sám, můj Pane, mne uzavři na dně hlubin svého Srdce, a zatímco mne tam budeš držet, roztav mne, očisti, zažehni a rozhoř plamenem, pozvedni mne až k naprostému uspokojení a zalíbení svého Srdce, až k mému úplnému vyničení.“

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 23. září 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Má milá Mařenko,
pokud jde o mne, já neznám jiný prostředek jak dospět k dokonalosti, než „Lásku“… Milovat! Jak dobře je naše srdce pro to uzpůsobeno!... Někdy hledám jiné slovo pro vyjádření lásky, ale na zemi vyhnanství jsou slova neschopná tlumočit všechny záchvěvy duše, proto se musíme držet toho jediného slova: „Milovat!...“

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)

Chudinka duše nemůže vždycky dělat co chce, leč s Boží pomocí. Avšak jejím největším bohatstvím je právě to, že je stále dlužnicí, přestože se všemožně snaží Mu splácet. Často ve své touze aspoň nějak Mu oplatit propadá sklíčenosti při pohledu na svou bezmocnost, jak je zavalena tolika pracemi, překážkami a trapnostmi, jež pochází z těla, v němž žije jako uvězněná. Je však zbytečné se trápit! Nedá se nic jiného dělat, než uznat naši nouzi a dát mu naši vůli. (…) Říkejte prostě a s pokorou v srdci, neboť pokora dosáhne všeho: Buď vůle tvá!

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXII,13)

Milý bratře!
Je deštivá neděle koncem července. Venku nic neláká, chladno a mokro nepůsobí na náladu povzbudivě. V takových dnech je potřebí zajít do kaple anebo si člověk musí ve vlastním nitru najít kapličku a v ní malý zdroj světla, věčnou lampu, která osvětluje a zahřívá, byť je venku sebevětší zima a tma. Za poslední dva týdny jsme tu prodělali četné mohutné nálety, o kterých jistě víte z novin. S Boží pomocí jsme z toho i tentokrát vyvázli bez úhony…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopis spolubratru; Dachau, 23. července 1944)

Pohleďme společně na Krista, lásku pro nás zrazenou a ukřižovanou… Jestliže se chceme smířit mezi sebou a ve svém nitru, smířit se s minulostí, utrpěnými křivdami a zraněnou minulostí, traumatickými událostmi, které nemůže vyléčit žádná lidská útěcha, jestliže se chceme doopravdy usmířit, pozvedněme zrak k Ukřižovanému Ježíši. Z jeho oltáře máme čerpat pokoj, neboť právě na stromě kříže se bolest mění v lásku, smrt v život, zklamání v naději, opuštěnost ve společenství a odtažitost v jednotu. Smíření není naším dílem, nýbrž darem pramenícím z Ukřižovaného, pokojem plynoucím z Ježíšova Srdce. Je to milost, o niž je nutno prosit.

(papež František, promluva v kostele Nejsv. Srdce Páně v kanadském Edmontonu, 25. července 2022)