KARMEL

Využij, Pane, chvil, kdy jsi se mnou k tomu, abys změnil mé srdce. Nahraď mé staré, tvrdé, malé, sobecké a ubohé srdce srdcem svým: velkým, štědrým, vznešeným, krásným a bohatým. To, co vychází z mého ubohého nemocného srdce, mě plní znechucením. Chtěl bych se probudit s pocitem, že ve mně bije tvoje srdce. Jak jinak by se mi jevil okolní svět! Ve všem, co mě obklopuje, bych nacházel zcela novou vznešenost. Jak bych toužil po Otci! Jak bych byl milosrdný k bratřím!

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 12. srpna 1955)

Ano, to je ta chudoba v duchu: nemít v rukou nic, co bychom mohli rozdat, vidět jen selhání a nuzotu svého ubohého života. Pak můžeme pozvednout oči k nekonečnému milosrdenství, a protože to milosrdenství je nekonečné, nepotřebuje nic jiného, než abychom o ně žebrali. Ale cožpak milosrdenství někdy, byť jen jednou jedinkrát, odvrhlo žebráka prosícího o lásku?

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Nejdojemnější projev Božího milosrdenství:
Vstoupíte do prázdného kostela.
V rohu stojí stará zpovědnice s fialovou záclonkou.
(Zpravidla do ní uklízečky odkládají smetáky a kbelíky.)
Odhrnete roušku – a je tam zpovědník.

(z vyprávění kard. Joachima Meisnera /1933–2017/)

Je dobře, že se všechna dynamika v srdci
stahuje do jednoho bodu:
k Boží milosrdné lásce.
Že se v tom bodě stále více zhušťuje.
V Božím Milosrdenství.
K Božímu Milosrdenství patří jen jedno:
Bezmezná důvěra.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, srpen 1985)

A pak jsou tu ty chvíle, kdy on k nám přichází v oběti mše svaté, která nás spojuje s jeho zkrvaveným křížem, a ve svatém přijímání, kde je už ve slávě, ale kde se nás nadále dotýká ranami svých stigmat.
Chvíle, kdy k nám ve svatém přijímání přichází, je jakoby „tělesná věčnost“, kdy si nás tiskne k srdci a ke svému milostiplnému utrpení, aby našim ubohým duším dal spoluúčast na díle vykoupení.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Otěži hříbat nezkrocených,
křídlo ptáků nebludných,
kormidlo plavidel neomylné,
pastýři ovcí královských,

děti své prosté shromáždi,
ať svatě zpívají,
čistě opěvují ústy bezelstnými Krista,
vůdce dětí.

Králi svatých,
Slovo Otce nejvyššího vše si podmaňující,
vladaři moudrosti,
oporo v námahách věčně radostná,
Ježíši, spasiteli rodu smrtelníků,
pastýři, oráči, kormidlo, otěži,
křídlo, jež k nebi vynáší přesvaté stádce,
rybáři lidí spasených z oceánu zla,
vábící nevinné ryby návnadou života sladkého
ven z nepřátelských vln.

Svatý pastýři ovcí duchovních,
vládni, králi, nad dětmi nedotčenými:
šlépěje Kristovy jsou cestou do nebe.
Slovo navždy trvající, věku bezmezný,
světlo věčné, prameni milosrdenství,
tvůrce ctnosti v těch, kdo Boha opěvují
důstojným žitím.

Kriste Ježíši, mléko nebeské
ze sladkých prsou rozkošné Nevěsty,
tvé moudrosti, prýštící.
Maličcí, již jemnost úst si střeží,
syceni rosou Ducha z ňader Slova,
v tanci zapějme společně
prosté chvály, zpěvy neomylné
králi Kristu
v posvátnou daň za učení životodárné.

Buďme pokornou družinou mocného Dítěte.
Taneční průvode pokoje,
lide vyrovnaný, potomstvo Kristovo,
společně pějme Bohu pokoje.

(Klement Alexandrijský, Hymnus Kristu Spasiteli považovaný za nejstarší dochovanou křesťanskou báseň, složený kolem r. 190 v egyptské Alexandrii, překlad Veronika Černušková)

Ještě něco je důležité: Ježíš se zjevuje – nejzřetelněji učedníkům na cestě do Emauz a Marii z Magdaly – v odcházení. První slova anděla k ženám zněla: „… není tady … jde před vámi …, tam ho uvidíte“. Můžeme jej spatřit, když jej následujeme.

(kard. Joseph Ratzinger, meditace k církevnímu roku)

Stvořils nás, Pane, s přízní vyšel vstříc
nám lidem, jimž hřích všechno vzal.
Člověk chřad víc a víc
až nejchudším
se stal.
Co dál?
S tebou chci vstát
a vzletem skřivánčím
tvé vzkříšení chci vyzpívat,
než zakončím let pádem do hlubin.
Už při zrození pláčem jsem se ozval,
v nemocích, v hanbě hříchu žil.
Tříbil jsi mě a pozval
mě k sobě blíž,
však víš…
Teď slyš
můj hlas a spoj
svou božskou peruť s mou,
ať slavím vítězství tvé přetajemné,
a vše, co trápí mě, ať vzlétne ve mně.

(George Herbert /1593–1633/, Perutě velikonoční, překlad Josef Hrdlička)

Nemohu říci, že bych měl dostatečnou lásku, ne, nemám dost lásky. A jak si velmi přeji mít tisíckrát a tisíckrát více lásky! Svatá Panno Maria, svatá Marie Magdaléno, darujte mi lásku; skládám svou duši do vašich rukou, žebrám o lásku, prosím vás pro lásku Ježíšovu o trochu lásky, o hodně lásky ... O hodně lásky, neboť ústa, která milujete, řekla: „Dejte, když vás někdo prosí.“ Prosím vás: Dejte, dejte hodně ... „Všechno, co dáte jednomu z těchto malých, dali jste Mně.“ Dejte tomuto malému, dejte mu hodně, dejte mu drahocenné zlato lásky a dejte mu ho hodně. Dáte to Ježíšovi, neboť to dáte jednomu z Jeho údů ... Pomozte mi milovat! Protože od Ježíše tolik přijímám, pomozte mi, abych byl před Ním tím, čím být mám. Učiňte mé myšlenky, slova a skutky, všechno, co je ve mně, takovým, aby se to všechno Ježíšovi líbilo a Ježíše oslavovalo, aby všechno odpovídalo tomu, co ode mne chce, abych byl takovým, jakým si mne přeje, abych Ho co nejvíce oslavoval a činil ve všem Jeho vůli. Aleluja, aleluja, aleluja!

(Charles de Foucauld (1858–1916), zápisky, slavnost Zmrtvýchvstání Páně)

Veliká noc
se rozprostřela nad námi
od jednoho kraje bytí k druhému.
V hlubině její
tisíce zvonů čeká
v napětí naprostého ticha,
až se stane,
co ještě nikdy se nestalo
v napětí naděje,
jež nehne se vláskem.

S velikou nocí
na tebe, Kriste můj, čekám
nehybně dlouho,
zda zazním se zvony neuvěřitelnými
v rozbřesku rána.

(Zdeněk Kalista /1900–1982/, Veliká noc)